Linhart zakřiknutý v Garáži. Reportáž ze křtu

Abych vysvětlil tu sexuální narážku — o tom to ve středu 28. dubna ve zlínské Galerii Garáž bylo. Lidi se přišli trochu umazat a přišla jich hromada. Spíš padesát než šedesát, ale každopádně víc než obvykle. Je znát, že po kultuře je hlad.

Roli jistě sehrálo i silné jméno na plakátu. Poprvé jsem na Patrika Linharta narazil někdy v roce 2017 při pokoutní četbě jeho kalebné mozaiky Nonstop amok v knihkupectví Luxor. Okamžitě mi přišel legendární. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že za pár let mi ve stejném nakladatelství vyjde knížka, kterou bude editovat právě on, považoval bych ho za blázna. Spisovatel, literární publicista a esejista, který esejím říká essaye a vůbec se vyznačuje originálním užitím jazyka, obohacujícím čtenáře o slova, která dříve neznal, je redaktorem mojí prozaické druhotiny Zeny.

Když jsem něco po šesté dorazil ke Garáži na její křest, zůstal jsem chvíli postávat opodál. Patrik posedával před vchodem. Když na mě padl jeho pohled, hned mě poznal, i když jsme se viděli poprvé. Ten dobrý muž se zvedl, utřel si dlaň do kalhot a šel ke mně s napřaženou pravicí. Na znamení reportérské rezervovanosti jsem mu nastavil loket. „Jseš nakaženej, nebo co?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděl jsem, ale vlastně jsem nevěděl, stejně jako on a všichni, kteří se v dobré víře sešli. Přístup k vínu a slivovici byl volný, slunce svítilo a všechno rašilo. Chvíli jsme se bavili o literárním provozu. Nějaký narušitel intimních zón se potácel ode zdi ke zdi. Proti superpřenašeči nikdo nezasáhl. Žilo se a nechalo žít.

Nácek s copem

Všichni předpokládali, že performanci udělá Patrik, ale on si k tomu účelu přivezl vrstevníka Petra Stejskala, taky někde od Ústí. Pěkný páreček severských dekadentů, očividně takoví ti kamarádi od prvních pitek. Podobali se navzájem až fyzicky jako manžel s manželkou po letech soužití. Stejskal v zelené uniformě předvedl na úvod spíš než performanci monolog na bázi alternativního a loutkového divadla. Sebevědomě se postavil před chytrý telefon na stojanu, který tam umístila jedna z přítomných studentek multimediálních komunikací. Kamera mu hrála do noty, nejdřív skrz ni oslovil publikum někde v budoucnosti. Pomáhal si schematickými nákresy a plastovými figurkami v zavařovačkách. Stylizoval se do kosmonauta, který na kosmické lodi Vostok podnikl jeden z prvních letů do kosmu. Domníval se, že tím vstoupil do dějin, a byl překvapený, že tomu tak nebylo. Jeho projev se nesl v cimrmanovském rytmu a humoru. Přeložil jsem si scénku jako metaforu na spisovatele, který každým slovem domněle kráčí do věčnosti, ale končí často zapomenut. Mezi publikem a Stejskalem párkrát projelo auto a řidič nebyl kupodivu nadšený, že se účastní kulturní akce. Na závěr svého vystoupení se interpret od srdce uvolněně zasmál. Stejskal je jedním z těch, kteří jsou svým vlastním prvním vděčným divákem. Na zemi sedícího Linharta párkrát taky dostal a ten kumpána odměnil výbuchem smíchu.

Pak jsem nastoupil já. Přečetl jsem úryvek ze svého debutu BerZlín. Na úvod jsem podotkl, že jsem dlouho nečetl nahlas a vlastně jsem dlouho nahlas vůbec nemluvil, ale že publikum asi má zájem, abych četl. Je to tak? Ozvalo se pár nesmělých „ano“, tak jsem se do toho pustil…

Po mně nastoupil Patrik. Měl vyholené spánky a bílý cop s červeným koncem. Na zádech mikiny měl říšskou orlici, což někoho přimělo myslet si, že je nácek, ale já jsem ho informoval, že mi Patrik psal, že lidi si myslí, že je nácek, ale že to není pravda. Vytáhl Revolver Revue, kde mu nedávno otiskli pár textů z jeho nové „akce“ Žádná parta bez Linharta. Na úvod podotkl, že v tomto literárním časopise konečně začali za články platit, a jako tečku uvedl, že něco takového tam opravdu tisknou. „Udělám ti bramborovej guláš, jako kompensaci za mír, ale brambory si běž nakopat sám, řekl jsem sám sobě, a než začalo pršet, vyřízl jsem si mozek a uvařil ho v rychlovarný konvici. A teď už není noc a na benzínce není pumpa, už není kde bumbat. Koupil jsem si barvu na vlasy, chalupářskou hněď. Je to top humus a okna mám špinavý jako svoje nohy, a co je lepší: umejt to všechno, nebo proletět oknem rovnou mezi bohy? Nad marínou lítá hejno racků, každej má v zobáku deset tácků, a úsměvy září v červnu, dobrá poesie je v nedohlednu.“ Byl trochu zakřiknutý. My jsme po něm primárně chtěli performanci a on si na to přivezl náhradníka a sám více méně jen pálil cigarety, na kterých přes apokalyptický obrázek nešla vysledovat značka, a srkal lahváč. Ale byl tu, legenda. A dobře věděl, že nám to stačí víc než bohatě.

Stát se čtením

Po něm přišel na řadu opět Stejskal. Povzbuzen uvolněnou atmosférou se pustil do čtení drsného porna s explicitními popisy různých sexuálních pozic a praktik, jak už tomu u porna bývá. „Ruce si opři o stůl a rozkroč nohy, já nabírám,“ deklamoval stále tím cimrmanovským tónem, kterým kompenzoval třeskutost obsahu. Pak jsem nastoupil zase já. Vybral jsem některé tělesnější pasáže z knihy Zeny, i když ta je, jak napovídá název, zaměřena spíš na duchovnější stránku věci. Už jsem byl rozečtený a nakažený razancí ostřílených, o deset let starších bardů ze severních Čech. Stejskal sice ještě nebyl publikován, ale Linhart má na kontě dvacítku knih. Měl jich s sebou plný baťoh, ale prodal tak jednu. Garáž je založená na tom, že po návštěvnících nikdo nic nechce. Akce jsou zadarmo a oni postávají kolem napůl nezúčastněně.

Při čtení jsem po dlouhé době pocítil tu zvláštní entitu jménem publikum. Asi polovinu jsem vůbec neznal. Náhodně, nechtěně jsem se občas podíval do obecenstva a setkal se pohledem s neznámým člověkem, kterému jsem byl právě otevřen svým niterným textem. Při práci na textu člověk váží každou čárečku, ale tady jsem přestal řešit, o čem čtu. Když přede mnou projelo auto, nepřestal jsem číst. Vstoupil jsem s ním do interakce tak, že jsem četl dál a nechal svůj hlas zaniknout v jeho hlomozu. Pasažérka na zadním sedadle se na mě zeširoka smála. To byla ale mezi reakcemi vlastníků garáží spíš výjimka, z druhé strany povolávali nějací burani nadávky. „Oni závidí, něco takového by nedokázali uspořádat,“ usmíval se spokojeně majitel Vojta Skácel, který plánuje přikoupit sousední garáž a propojit je zbouráním mezistěny.

Čtu a samozřejmě mám ke svému textu výhrady. Doufám, že mě lidi budou mít rádi takového, jaký jsem. Zapomínám na svůj text, přestávám být jeho autorem. Nestávám se textem jako ve slam poetry. Stávám se čtením. Hledět do textu nebo někam za publikum je pohodlné, alibistické. Je třeba nechat se lapit do sítí přítomných pohledů, ulpívat na jednotlivcích, klidně se jimi nechat znehybnět, využít toho k nádechu a zvolnění, neutíkat jim (od schopnosti konfrontace se odvíjí schopnost komunikace), ale zároveň je ani přehnaně nevyhledávat, nebýt teatrální jako někdy třeba Jáchym Topol.

Lovený lovec

Na scénu jde znova Patrik s texty z karantény, ve kterých se objevují tradiční motivy jako návštěva matky po dlouhém čase — „byli jsme k sobě ohleduplní“. Pak momentka z manželského soužití s mrazivou pointou — „v mrazáku je vodka“. Závěrečný kousek uvedl tak, že to byla původně povídka, ale její editor z ní udělal báseň. Předvedl pár teatrálních gest, jaká se od něj čekala, celkově se jich ale spíš zdržoval. Pak to skončil, že je mu zima. Navrhl jsem vycházku na nedalekou vyhlídku. Stejskal souhlasil a vyprávěl mi, jak během včerejší pitky ztratil psa, ale naštěstí ho našli policajti. Kdyby se nenašel, tak by mu to dnešní výlet dost zkazilo. Myslel jsem, že Linhart, kterému nedávno vyšla v Tvaru dlouhá esej na téma vyhlídek, bude vycházku kvitovat, ale se Stejskalem ji nakonec sabotovali a vrátili se v půli cesty do Garáže. Po mém návratu popíjeli na betonu s místní suitou. Na zimu dočista zapomněli.

Pochválím Stejskalovi jeho výstup i pornohrátky. On pokračuje v sebechvále, že psali s Patrikem scénář se scenáristou Nudy v Brně. „Vy jste dělali Nudu v Brně?“ ptám se. „Ne, něco jiného, ale s tím scenáristou Michálkem.“ To je vždycky škoda, když se za přirozenou jistotou políbeného autora zjeví tíha nedoceněného ega. Linhart se baví s Gruzínkou Mananou, které Stejskal říká Maňana. Na Garáži svítí panel s fotkami jejího manžela Filipa. Bydlí v Berlíně. Snaží se prorazit ve street photography. Říká, že když fotí, tak se necítí jako lovec, ale jako lovený. A že když ty svoje knížky čtu, tak je to lepší, než když si je člověk čte sám. Nedokáže to nějak dál rozvést, trochu zapomněl jazyk.

Linhart pokuřuje na zemi, vedle sebe má krosnu výtisků třech svých titulů. Vojtův otec do něj lije slívu. Bard se nebrání, žije Zlín.