Terorista

O pár dní později jsem se zastavil u Martina v bytě; pořádal malou oslavu narozenin. Přišel i Aleš, Julie a další lidé z jejich kroužku, a objevil se také Filip. Bylo to poprvé od akce ve vile, kdy jsem se v téhle společnosti ukázal, a připadal jsem si, jako bych vyhrál medaili na olympiádě. Okamžitě se kolem mě srotila skupinka nadšenců a plácala mě po ramenou.

„Tak to máš za sebou!“ zařval mi Martin rozjařeně do ucha. „Poprvé tě sebrali! Jak se cítíš?“

„O nic hůř než před tím,“ odpověděl jsem.

„No měl by ses spíš cítit líp! Tohle by sis měl dát do životopisu, no kdo z vás to má?“

„To si kuř,“ poznamenal o dost méně nadšeným tónem Aleš z druhého konce místnosti. „Nakonec přece jen možná ještě vyrosteš ve světově proslulýho revolucionáře.“

„No jo, prosim tě,“ řekl jsem. „Dyť jsem se o to neprosil. A to, že nás sebrali, nám každopádně spíš pomohlo.“

„Nevšímej si ho,“ řekl Martin a smál se. „Je jen zpruzenej, že ho to nenapadlo samotnýho, není to tak?“

„Tvoje bába je zpruzená,“ řekl Aleš a obrátil se ke mně. „Sorry, nemyslel jsem to tak. Seš borec, v pohodě. Obzvlášť se mi líbilo, jak jsi pohejtoval Kopeckýho a slíbil mu, že příště dostane přes držku.“

„Takhle jsem to přímo neřek…“

„Neřek, ale bylo to super, čuměl jak péro z gauče,“ ozvala se Julie.

„Zrovna tohle mi zas tak cool nepřišlo,“ řekl Filip. „Dostali jsme kvůli tomu celkem céres, ozvali se i nějaký sponzoři a tak. Pod jménem Ratolesti by se lidi měli zkrátka spíš krotit, no.“

„No jo vlastně, to už se tu řešilo,“ řekl Martin. „Prejs byl u Katky na koberečku, jo? Dostals pojeb?“

„Pojeb bych ani neřek, povídala taky něco v tom smyslu jako Filip. Jen jsem se jí omluvil a snad dobrý.“

„Tak to jsi se svým bojem proti systému došel daleko,“ ozval se zase trochu výsměšně Aleš. „Řekneš jedinou trochu radikální věc, a jakmile tě naše milá Katuška zprcá, tak se zase poslušně omluvíš a tím to hasne.“

„Ty vole, jdi už do hajzlu,“ zastala se mě Julie. „Dyť víš, jak to myslel, ne, neomlouval se za to, co řek, jen že to spojil i s Ratolestí, tak se furt nevysírej.“

„Ála to beztak řek jen proto, že se mu líbila představa, jak Katuška někoho prcá,“ zasmál se Martin a plácl Filipa do zad. „Vo tom bys nám mohl ty něco povědět, ne?“

„Vole,“ zamumlal Filip a začervenal se. „To už bylo hrozně dávno, a navíc v ožralosti.“

„No jo, ale zvopák by sis to, kdyby si dala říct, ne?“

„No to asi jo… ty snad ne?“

„Já?“ zařval Martin. „To je snad jasný! A kdo ne? Já na ní myslím každej den, když si ho honím! A vůbec! Jděte už do prdele! Mám dneska narozeniny, tak se běžte hádat ven, jestli chcete. Teď jdeme kalit!“

Lidé uposlechli jeho výzvu a opět se rozptýlili po bytě. Těšilo mne, že se o naší akci u Silbersteinovy vily tolik mluví (i když převážně jen v komunitě), ale trochu mi dělal starosti Aleš. Ve skupině měl velký vliv a bylo velmi záhodno, aby mě veřejně neshazoval. Dal jsem do placu Jacka Danielse, kterého jsem přinesl jako prezent pro Martina (ohledně výběru dárků jsem nikdy neoplýval fantazií), rovnou jsem ho načal a kopl do sebe panáka. Pak jsem se vydal za Alešem, který se mezitím posunul do vedlejší místnosti plenit tácy s chlebíčky.

„A jéje,“ řekl s plnou pusou, když mě uviděl.

„Poslyš,“ řekl jsem, „já nevim, co proti mně pořád máš, ale fakt bych byl rád, kdybysme mohli spolu normálně nějak fungovat. Nechci po tobě, abys byl můj kámoš, jestli ti nějak nesedim, ale chtěl jsem tě jenom poprosit, jestli by sis moh ušetřit takovýhle zbytečný kérování.“

Z obýváku se k nám linula klasická rocková muzika a lidi začínali tančit. Alešovi spadl kousek vajíčka z chlebíčku do vousů.

„Sorry, v pohodě,“ řekl. „Už jsem něco popil, než jsi přišel, tak to ze mě nějak vylítlo.“

„A co se mnou vůbec máš za problém?“

„Nemám žádnej problém, vole. Jseš v pohodě týpek, jen vobčas trochu machruješ a vobčas jseš celkem vocas. Ale to jsme všichni, takže cajk.“

„Chci jenom, abys věděl, že se na mě dá spolehnout a že se na mě můžeš obrátit, když budeš potřebovat. Že jsme na stejný lodi, chápeš?“

„Jojo, jasný, kámo… už jsem snad řek sorry, tak to do mě přestaň valit. A pojď si radši dát panáka.“

Vzal láhev a nalil oběma poctivou míru.

„Tak na co pijem?“

„Třeba na zdraví,“ řekl jsem a obrátil do sebe sklenici. „A na ten tvůj sukces! Jen ať ti to nepřeroste přes hlavu!“

Vyzunkl panáka a pochechtávaje se odešel z místnosti. Vrátil jsem se zpět do obýváku. Pár lidí si povídalo na gauči a několik dalších tancovalo uprostřed místnosti — nebo spíš přešlapovalo na místě, vzhledem k celkovému prostoru. Vlnila se mezi nimi i Julie, zjevně už poněkud navátá, lehce unaveně a se zavřenýma očima. Samotnému mi stoupla do hlavy vodka, kterou do mě nalil Aleš, a zcela náhle jsem se rozhodl konat. Přistoupil jsem k Julii, bez ptaní jsem ji chytil za boky a naladil se na její rytmus. Zvedla ke mně oči. Chytla mě za ramena.

„Co se děje?“ zeptala se. „Vypadáš naštvaně.“

Jelikož jsem se snažil vypadat svůdně, tak mě to trochu překvapilo. „Fakt? Ještě jsme se trochu bavili s Alešem… nevím, nejspíš ho trochu seru.“

„Kašli na něj,“ řekla. „Už léta mluví o tom, jak se jednou pustí do revoluce, ale skutek vždycky utek. Leda tak se vždycky někde popere a seberou ho. A když ses objevil ty, s čerstvou energií, s novejma nápadama, tak ho to štve, protože sám se nikdy na nic nezmoh. Tak má prostě hroznou potřebu ti dokazovat, jak jseš mladej a naivní a tak dále, zatímco von je ten mazák. Nechce dovolit, abys ho přerostl.“

„Ale zároveň sám nic nepodnikne.“

„Asi ne. Ale jinak je fajn. Dej tomu třeba jen trochu času, já myslím, že si na sebe zvyknete.“

Tančili jsme dál. Z reprobeden hrála rychlá rocková hudba a my jsme na ni divoce poskakovali. Z nás obou lil pot, ale bavili jsme se a nechtěli přestat. S každou další písničkou se na mě víc a víc tiskla, a já jí jezdil rukama po celém těle. Náhle jsem ji k sobě přitáhl a políbil ji. Vášnivě mi polibek opětovala.

Několik okamžiků jsme stáli v objetí s ústy přitisklými k sobě. Pak náhle ztuhla, jako by si teprve teď uvědomila, co vlastně udělala, a vyprostila se z mé náruče.

„Promiň,“ zašeptala a utekla z místnosti. Zaslechl jsem zaklapnout vchodové dveře.

Já jsem zůstal stát sám uprostřed obýváku a připadalo mi, že na mě všichni civí. Martin ke mně zezadu přistoupil a položil mi dlaň na rameno.

„Co je, co čumíš? Běž za ní, ne?“

„Nevim, nepřipadalo mi, že by o to stála,“ odvětil jsem.

„Nesmíš to tak rychle vzdávat,“ přesvědčoval mě. „S Julií je to komplikovaný, to všichni víme, ale vypadá to, že se jí fakt líbíš. Tak jdi! Promluv si s ní. Kroužíte kolem sebe už dva měsíce a furt nic.“

„No jo, tak fajn.“ Šel se mnou ke dveřím. „Tak se měj, uvidíme se někdy brzo. A všechno nejlepší.“

„Už vypadni,“ zasmál se a zabouchl.

Když jsem vyšel z domu, Julie už byla pryč. Na chodníku před vchodem jsem potkal jen Filipa, který si sem odskočil na cigáro.

„Čus,“ řekl jsem. „Neběžela tudy náhodou Julie — víš která, taková ta hnědovlasá, měla na sobě dneska takový žlutý triko.“

„Jojo, vim, která to je,“ řekl pomalu. „Proběhla tudy, ale ani se nezastavila. Támhle na rohu si stopla tágo, co jelo vokolo, a vodjela.“

„Hm. Tak to vzalo rychlej konec.“

„Každej den není posvícení, no.“ Chvíli jsme stáli mlčky a Filip tahal z cigarety. „Tak jak si užíváš svou novou úlohu? Vypadá to, že jseš v týhle partě za hrdinu,“ řekl nakonec.

„To bych ani neřek,“ odpověděl jsem. „Aleš se mě neustále snaží utřít, Julie mi utekla rovnou z parketu.“

„To je fakt,“ zasmál se. „Ale i tak, na to, žes tady ještě před pár měsícema nikoho neznal… abysme o tebe v Ratolesti nepřišli, to by mě mrzelo!“

„Neboj se, na Ratolest rozhodně nezanevřu,“ řekl jsem. „Má v mým životě naprosto ústřední místo… Martin a tahle parta jsou fajn, rád si s nima povídám a zablbnu, ale u vás mám pocit, že má moje práce doopravdy smysl.“

„Super,“ řekl s úsměvem. „A z toho pojebu od Katky si nic nedělej. Ona to vybudovala a všechno to hrozně prožívá.“

Odcvrnkl vajgla a otočil se.

„Jdeš ještě nahoru? Nebo už máš pro dnešek dost?“

„Čert to vem,“ řekl jsem. „Jdem ještě zakalit.“

Vychází v nakladatelství Vyšehrad.