Okolo proměn příběhů v průběhu časů

Co vás na tom, jak reagovali japonští spisovatelé 17.—19. století na zřejmě nejstarší román na světě, zaujalo natolik, že jste se rozhodl o tom napsat knihu?

Už delší dobu se zajímám právě o literaturu období Edo, což je doba, ve které se v Japonsku začíná rozvíjet měšťanská kultura. Relativní politická a ekonomická stabilita a rozvoj tisku umožnily mimo jiné rozvoj všemožných druhů zábavy včetně populární literatury. A tato populární literatura mě zaujala například svým humorem, fantastickými náměty nebo detailními ilustracemi. Román Gendži monogatari (Příběh prince Gendžiho), asi nejvýznamnějšího zástupce klasické literatury období Heian (přibližně od 9. do 12. století), jsem jakožto reprezentanta „vysoké“ dvorské kultury vůbec neměl v úmyslu zkoumat, protože v jistém slova smyslu stál v protikladu k té populárnosti edské literatury, která mě původně zaujala.

A kdy se to tedy zlomilo?

Během studijního pobytu v Japonsku jsem se při nějakém rozhovoru o té „konzumní“ edské literatuře dozvěděl, že prý komerčně vůbec nejúspěšnějším dílem celého období bylo jakési dílo nazvané Nise Murasaki inaka Gendži (česky Vesnický Gendži falešné Murasaki), a začalo mě zajímat, co je to vlastně za dílo a proč dnes stojí navzdory svému úspěchu ve stínu jiných dobových výtvorů. Zjistil jsem, že se jedná o literární parafrázi Gendži monogatari, která je v mnoha ohledech, mnohdy až k nepoznání, přizpůsobena dobovému vkusu a literárním zvyklostem. Myslím, že dílo bylo časem pozapomenuto proto, že na něj bylo nahlíženo jako na pouhou parodii, která vlastně není zcela originálním dílem, ale originalita byla v tehdejším Japonsku ceněna méně než dnes. Nise Murasaki inaka Gendži je řemeslně dokonalá a hravá kombinace různých existujících prvků a já se rozhodl kromě tohoto díla prozkoumat i dřívější populární parafráze Gendži monogatari a zjistit, zda je tam patrný nějaký vývoj přístupu k předloze. Takže jsem se nakonec obloukem stejně dostal i k heianské literatuře, od které jsem se původně chtěl držet trochu dál.

Proč bylo dílo Gendži monogatari ve své době tak populární?

Právě pohled na jeho recepci v průběhu času mi umožnil ho svým způsobem docenit. Jedná se o dost rozsáhlé dílo — v českém překladu vyšlo ve čtyřech svazcích, jež mají dohromady zhruba 1500 stran —, které dnešnímu čtenáři může nabídnout zajímavý pohled do světa heianské dvorské kultury, pracuje s postavami, jež mají navzdory stáří díla (více než tisíc let) až překvapivou hloubku, a řeší problémy, které jsou v zásadě relevantní i pro naši dobu. 

Jak na dílo nahlíželi lidé později, včetně dalších autorů, kteří se příběhem inspirovali?

V jiných dobách bylo dílo ceněno zase z jiných důvodů a sloužilo v průběhu dějin jako zdroj různých hodnot. V době vzniku díla a po další stovky let měla v Japonsku vyšší prestiž poezie než próza a Gendži monogatari se tak stalo ceněnou předlohou pro básníky. Později v něm učenci hledali projevy japonské vnímavosti, jako román začalo být dílo oceňováno až na konci 19. století — poté, co se Japonsko otevřelo západním vlivům. Mimo jiné však bylo interpretováno také jako ilustrace buddhistického karmického zákona a našlo své uplatnění rovněž jako materiál pro vzdělávání žen. Obecně bych řekl, že právě otevřenost a tematická obsáhlost díla vedly k tomu, že vždy mělo svým čtenářům co nabídnout, i když to v různých dobách nebylo totéž.

Je o Gendži monogatari zájem i dnes?

Mimo Japonsko, popřípadě mimo okruh čtenářů, kteří mají nějaký specifický zájem o Japonsko, je dílo zajímavé asi především jako kandidát na nejstarší román na světě, navíc ho napsala žena. V Japonsku pak jde o poklad klasické literatury s obrovským kulturním kapitálem, se kterým se bezesporu každý setká ve škole a který zároveň žije svými nekonečnými aktualizacemi. I přes zmiňovanou nadčasovost ho asi jen tak pro zábavu až tolik lidí nečte, ale vznikají filmy, seriály, komiksy, muzikály, hry a další produkty na jeho motivy, které mají většinou díky věhlasu předlohy své publikum zajištěné. Z toho, že tato tvorba je většinou celkem zřetelně cílena na ženy, lze také soudit, že Gendži monogatari má dnes spíš víc čtenářek než čtenářů.

Na své knize jste pracoval částečně přímo v Japonsku. Jak místní vnímají zálibu Evropana v jejich literatuře?

To je myslím podobné, jako když tady potkáte cizince, který se z nějakého důvodu zajímá třeba o českou literaturu nebo dějiny. Měl jsem pocit, že mají radost, že mám o jejich kultura zájem. A vlastně i můj výzkumný pobyt byl možný díky grantu od Japan Foundation, což je nadace, která studium japonské kultury podporuje, takže je zjevné, že o rozšiřování povědomí o japonské kultuře stojí i japonská vláda. Na druhou stranu se přece jen nejedná o úplně mainstreamové téma, takže to spíš většina lidí mimo univerzitu, se kterými jsem o svém výzkumu mluvil, komentovala tak, že to asi musí být těžké a že vlastně sami té staré literatuře moc nerozumějí. O Gendži monogatari samozřejmě slyšel každý, s kým jsem se bavil, ale o jeho parafrázích z období Edo neměl z laické veřejnosti povědomí v podstatě nikdo. Že by to tedy bylo vděčné téma k hovoru, to zase ne.

Máte pocit, že je u nás japonské literatuře věnován dostatek prostoru?

Nejsem úplně odborník na současnou literaturu, ale co se třeba našeho knižního trhu týče, můj osobní názor je, že v poslední době je spektrum překladů pestřejší než třeba před nějakými deseti lety. V té době jsem měl dojem, že by si čtenář mohl o současné japonské literatuře snadno udělat představu, že je to tvorba Harukiho Murakamiho a potom řada docela drastických věcí. Teď je určitě k mání literatura žánrově rozmanitější a mám dojem, že víc prostoru dostávají i noví, „neprověření“ autoři, což mě těší. Objemově se ale pořád jedná o nějakých pět až deset překladů japonských děl ročně, když nebudu počítat komiksy. Vlastně sám nevím, jestli je na trhu prostor pro víc japonských děl — to bych se možná naopak já rád zeptal nakladatelů.

Dokázal byste říct, jestli má česká literatura s tou japonskou něco společného?

Jestli je nějaká podobnost na autorské rovině, to asi bez hrubého zobecňování nedovedu říct. Na základě relativně vysokých čísel vydávaných titulů v obou zemích se asi dá tvrdit, že jak u nás, tak v Japonsku je živý knižní trh. Pokud bych měl mluvit z čistě subjektivní zkušenosti, řekl bych, že jistý styčný bod bychom mohli najít třeba v ilustrované dětské literatuře. Je možné, že teď se jako rodič dívám trochu víc tímto směrem, ale řekl bych, že tahle oblast je v Japonsku dlouhodobě docela silná. Rukama mi prošla spousta krásných knížek, od umělecky laděných děl přes nádherně zpracované naučné publikace až po velmi svérázné, humorné knihy — třeba Detektiv Prdelka, jehož jeden díl jsem i přeložil. Zároveň jsem zaznamenal, že má v Japonsku docela dobrý zvuk česká animace a české knížky s roztomilými, ale ne lacinými ilustracemi pravděpodobně rozeznívají stejnou strunu. Ale to už nejsme na čistě literárním poli.

Kromě jiného se zajímáte o zábavu v Japonsku. Jakým způsobem ji studujete?

I když se přímo zkoumání zábavy nevěnuje žádná akademická disciplína, je to pro mě taková oblast, kde se mé zájmy scházejí. Na Masarykově univerzitě jsem hlavně ze svého vlastního zájmu vytvořil kurz Dějiny zábavy v Japonsku, kde jsem původně chtěl uplatnit třeba poznatky o zábavní kultuře období Edo, které se nevejdou do tradičních literárních kurzů. Do kurzu jsem ale zahrnul například také zábavy heianského dvora, které mnohdy měly politický podtext, či naopak dnes velmi oblíbenou japonskou populární kulturu včetně digitálních her. O japonských hrách jsem nakonec vytvořil ještě s kolegou další kurz a je to oblast, které se teď věnuji i ve svém výzkumu. Nakonec se ale stejně většina mého výzkumu točí okolo proměn příběhů v průběhu času a napříč různými médii a jsou to právě ta populární či zábavná, která mě zajímají nejvíc.