Nic než brouk

Petr Borkovec: Sebrat klacek
Fra, Praha 2021

Borkovcovy prozaické texty zpravidla bývají do světa prózy vpuštěny na výjimku. Jsou to buď „v podstatě básně“, nebo novinářské sloupky, „ne tak úplně povídky“ a podobně. Ve výsledku se o nich mluví tak nějak zvlášť, vedle skutečných próz a skutečných básní, dlouho stranou cen a společných debat. Celé to působí jako pocta, je to však zároveň preventivní obrana proti nutnosti zahrnout měřítka, která si tyto prózy vynucují a která jsou jiným současným prózám zpravidla cizí. Je možné ohrnovat nos nad pokusy artistností postihnout to, co dnešní lidé prožívají, co dnešní doba znamená. Zároveň by však kritická obec měla být připravena uznat, když to někdo záhadným způsobem dokáže, aniž by se vymlouvala, že to je „báseň“. Takové ostentativní zařazení neprozrazuje nic o formě textu, ale jen říká, že od prózy očekáváme jakýsi deskriptivní čtenářský zážitek. Má se za to, že prózu má dokázat přečíst „normální člověk“. Normálně. Borkovcovy prózy se tohoto normálního čtenáře ujímají, aby s ním neskutečně lehce dělaly nenormální věci.

V době, kdy se Borkovcovy úvody ke čtením v kavárně Fra staly tak populárními, že málem zastiňovaly uváděné autory, začalo něco mezi ním a publikem jiskřit a Borkovec zahájil svůj publikační experiment. Dál psal ve skutečnosti velmi podobně náročné texty, jaké vydal v Berlínském sešitě (později revidovaném pod názvem Zlodějíček), ale po kusech je publikoval v časopisech a na internetu a lidé šíleli blahem. Šílelo se tak, že když vyšlo Lido di Dante a potom Petříček Sellier & Petříček Bellot, většina recenzentů považovala tyto knihy za Borkovcovy v podstatě první prózy, a když si někdo vzpomněl i na texty z dřívější doby, byly odmávnuty jako pouhé poetické zápisky. Jako by Borkovec teprve teď začal s prózou, ve skutečnosti to však byli čtenáři, kdo s Borkovcovou prózou začínal.

Pozorovatelství jako téma, tedy souběžné vnímání okolí a sebe jako vnímajícího, bylo v autorově tvorbě přítomno již od začátku a dalo by se říci, že bylo přítomno i v jeho tvorbě básnické. Borkovcovy verše byly nejednou nařknuty z přílišného hermetismu, čančání jazyka, bezobsažného krasořečení. Možná je však klíčem k nim právě zmíněné dvojí pozorování: jako by se Borkovec snažil pozorovat samu ideu básnictví. Být přítomen básnictví, být na způsob boha nebo alespoň neexistujícího vypravěče přítomen poezii v co možná nejčistší podobě. Rovněž prozaické zápisky jako by chtěly být prototypy zápisků, symboly spontaneity.

Nebylo kde k takovému pozorování sebrat vhodné preparáty (jaké radostné zjištění!), proto si je autor musel napsat sám a musel dostát i nároku, aby ty texty byly živé. A tak dal do své tvorby kus sebe! Je to jako z nějakého indiánského mýtu. Kusy autobiografických a pseudoautobiografických pasáží v prózách nejsou než pozůstatky Borkovců předhozených Borkovcovi, aby tento své texty mohl pozorovat v pohybu.

Ideálem však bylo oživit text i bez vkladu vlastní zkušenosti, proto se mohlo někdy zdát, že forma má nad obsahem vrch. V prvním textu nové knihy Sebrat klacek je toto přímo vyjádřeno v pasáži popisující pozorování brouka, jehož tělo je ihned spontánně přirovnáno k průřezu patronou, když by autor chtěl vidět jen právě toho brouka, bez přirovnání. Snad by stačilo nemyslet, vnímat otupěleji, nezaostřovat? Tak bychom se ale nedostali blíže k broukovi, jen bychom se vzdálili od vlastní představivosti. Druhou možností, kterou volí Borkovec, je využít řeč formálně, fyzicky, jako tanec: vyjadřovat řečí, ale ne přirovnáváním, ne pojmenováváním, ne výkladem toho, co je skrytým významem pozorovaného. Tímto zvláštním talentem je totiž Borkovec nadán: „Ale jsem tak ustrojen, že nevidím dobře pod povrch a podobné vzkazy mne míjejí.“ Ne náhodou je autorovou oblíbenou formou také bajka, která výklad svého skrytého významu obsahuje z principu: Borkovec jej vždy nahradí výkladem sugestivně matoucím, nejasně inspirujícím, ale rozhodně ne prvoplánovým.

Borkovcova tvorba je pokusem zařídit to tak, aby takto průzračně „neviděly pod povrch“ ani jeho texty, ať se v nich zjeví cokoli. Jestliže pozoruje, nedává pozor na pozorované, ale na pozorujícího. Jestliže přirovnává, přirovnání je jen extrémním testem schopnosti nesoustředit se. Dynamika pohybu mezi tématy a v čase ze všeho nejvíce budí dojem libovolnosti a stává se předmětem výkladu jen tam, kde je autor svou vlastní slabostí překonáván a my se nezadržitelně řítíme do pasti sladkého vyprávění paměti, do vidění průřezů patronami, do vzpomínek na k zbláznění konkrétní lidi a kulisy světa.

Interpretovaný svět se tak dostává do Borkovcova hledáčku nepřímo a vinou padnutí do jeho vlastních příliš dokonalých pastí na sebe sama. Autor chce zůstat člověkem, a přitom vnímat jen věci o sobě, což je v posledku nemožné. V textu tak pozorujeme hned několik různých modů autorovy existence: dětsky radostný, vidoucí pokladač dokonalých pastí, ten, kdo se nechává do těch nejsvůdnějších pastí nostalgicky chytit, a ten, kdo si tím naběhne, takže se k idylce začnou přidávat i flashbacky otřesných výjevů: slípka s naklovnutou hrudí, v níž je vidět její bušící srdce, nebo vzpomínka na lásku či na hroznou existenci bezdomovce.

A z toho celého pryč tancem, dokonalým vyjádřením, fabulací, skokem v žánru, místě a čase, přesunutím zraku z pozorovatele na pozorovatele pozorovatele, takže vzpomínka a všechna dramatičnost světa nebude než brouk plně obsažený v jediném pohledu.