Velekněžka v kapli společenských změn

Bernardine Evaristová: Dívka, žena, jiné
přeložila Viktorie Hanišová
Host, Brno 2020

V pořadí již osmý román britské autorky Bernardine Evaristové se stal knižní senzací anglojazyčného literárního světa posledních dvou let. Kromě toho, že za něj autorka získala prestižní Bookerovu cenu, cenu za autorku roku a fikční dílo roku na British Book Awards a umístila se v desítkách prestižních knižních výběrů deníků a časopisů jako The Times, The Guardian nebo The New Yorker, se rovněž řadu týdnů pohybovala na špici britských žebříčků prodejnosti. Barack Obama knihu zařadil mezi devatenáct knižních tipů pro rok 2019 a přední tváře angloamerického kulturního života se předhánějí ve vychvalování. Na sklonku loňského roku byl román, vedle dalších čtyřiatřiceti jazykových mutací, přeložen i do češtiny. A nutno říci, že spisovatelka a překladatelka Viktorie Hanišová si s poměrně invenční formální stránkou i různými jazykovými „vychytávkami“ (ať už jde o nářečí, slang, nebo oslovování postavy s nebinární rodovou identitou) poradila se ctí.

A teď tedy zásadní otázka: Je kniha skutečně tak výjimečná a přelomová, nebo je úctyhodný výčet vyznamenání převážně výsledkem dovedně namixovaného koktejlu chytlavého psaní, markeťáctví a mediální masírky? I když si o způsobu tvorby literárních žebříčků a recenzních superlativech přetiskovaných na přebaly můžeme myslet své, je nesporné, že Evaristová svoje léta pilované spisovatelské umění zúročila v díle, jež dalece přesahuje cvrkot běžného literárního provozu. A to hned z několika důvodů.

Jak je patrné z názvu, román se věnuje především hrdinkám, tedy ženám. Čtyři kapitoly rozdělené do tří částí vyprávějí příběhy celkem dvanácti žen, které jsou spolu tak či onak spřízněny — ať už jako matky a dcery, babičky a vnučky, kamarádky, milenky, nebo rivalky. Časoprostorově je román ukotven v současných britských reáliích, konkrétně místem jednoho londýnského divadla, v němž se odehrává dlouho očekávaná premiéra hry Poslední amazonka z Dahomey a kde se většina protagonistek románu ať už osobně, či alespoň symbolicky ocitne. Příběh každé z hrdinek je zároveň naplněn motivacemi a ambicemi, jejichž formování sahá daleko do minulosti, třeba i několik generací nazpět. Ocitáme se tak na místech, odkud pocházejí předkové, díky nimž si každá z hrdinek nese nějaký svůj životní cejch (případně více cejchů dohromady), totiž tmavou pleť, společenský původ a chudobu. Základním spojujícím „cejchem“ přitom je už samo ženství, jež hrdinky odsuzuje k naplňování společenských rolí: typicky jsou to žena v domácnosti, matka a sexuální objekt. Různé vrozené (barva pleti, sexuální orientace) anebo společensky přisouzené (žena jako nesvéprávná a nesamostatná bytost bez vlastních potřeb) charakteristiky se pak ve vrstvách překrývají, nabalují se na sebe, vzájemně násobí, nebo zase mizí, a to vždy s ohledem na rozmanitost životních situací, v nichž se ženy ocitají. Úspěšná byznysmenka Carole si například s sebou celý život nese vzpomínku na to, jak byla ve třinácti letech hromadně znásilněna. Díky cílevědomé učitelce Shirley, „ambasadorce všech černochů“, se jí podaří překonat bariéru vytvořenou stereotypními očekáváními (černošky jsou služky) a vymanit se z vlastní rezignace. Naopak Carolinina spolužačka LaTisha, která pohrdá vzdělávacím systémem, protože ji odjakživa jen zrazoval, se opakovaně bláznivě zamilovává do mužů, kteří ji jen využijí a opustí s dítětem na krku.

Evaristová neustále ironicky reflektuje, že umělecká tvorba ve jménu jakékoli znevýhodněné skupiny bude částí publika vnímána politicky — jako nevěrohodná, neumělecká, zaprodaná. Autorka si s tímto motivem nápaditě pohrává. Nechá nás pocítit a naplno prožít tvrdou realitu rasové a rodové segregace, aby se nám vzápětí cynicky vysmála do tváře: „Neměla by sis zajít k doktorovi, moje milá? Mluvíš úplně z cesty,“ vzkáže nám ústy třiadevadesátileté farmářky Hattie, která jako by vyslovovala názor čtenářek a čtenářů, pro něž je angažovanost v literatuře sprosté a krajně podezřelé slovo. Hattie si v životě prošla peklem. Třeba když jí otec ve čtrnácti letech sebral nemanželské dítě, protože by jako žena ztratila v očích společnosti hodnotu. Nebo když bratra jejího manžela Sonnyho v Americe pomazali dehtem a umučili u stromu. Hattie je však zároveň tvrdohlavá a cílevědomá povaha. Miluje farmu svých rodičů, kterou se rozhodne zušlechtit. A upřímně miluje svého oddaného manžela a nejlepšího přítele Slima. Hattie se, stejně jako ostatní hrdinky a jako nakonec každý člověk, své sexuální orientace, barvy pleti či sociálního původu zbavit nemůže. Její příběh není jen příběhem chudé černošky, ale především složité, rozporuplné a proměnlivé povahy. „Angažovanost“ autorky spočívá jedině v tom, že své postavy vykresluje jako rozmanité a nejednoznačné zástupkyně všeho, co je bytostně lidské.

Že bude Evaristová označována za LGBT autorku, jako je tomu například na anglicky psané Wikipedii, patrně plyne z logiky knižního trhu, který pro přehlednost přiděluje nálepky všemu, co se pohybuje mimo konvence středního proudu. Ze stejného důvodu se například mluví o ženské literatuře, zatímco pojem mužsky psaná literatura neexistuje — jednoduše proto, že mužsky psaná literatura je (respektive byla) mainstream. Byla by ovšem veliká chyba nový román od Bernardine Evaristové redukovat pouze na angažovaný, feministický nebo LGBT. Především proto, že jde v první řadě o literární dílo vysokých uměleckých kvalit, širokého společensko-historického záběru a hluboké lidské empatie.