A zase něco chybí nebo překvapuje…

Jako recenzent se věnuji především próze, ale i tak mě dost překvapilo zjištění, že jsem tentokrát psal o všech šesti knihách, které mají šanci získat cenu v dotyčné kategorii. Pokud jde o prozaické texty, které ve výběru letošní poroty postrádám, jsou to zejména Praskliny Kláry Vlasákové (kolem nichž se vyrojila spousta kladných ohlasů) a Přípravy na všechno Elsy Aids (o nichž jsme s Evou Klíčovou a Olgou Stehlíkovou v březnovém Hostu vedli dosud prý „nejnekritičtější kritickou diskusi“), očekával jsem také nominaci čtenářsky náročnějších Tisíců plošin Sylvy Fischerové. Bez naděje na ocenění letos zůstala i řada etablovaných autorů a autorek, mimo jiné Petra Soukupová (Věci, na které nastal čas), Jiří Hájíček (Plachetnice na vinětách), Anna Bolavá (Před povodní), Markéta Pilátová (Senzibil) nebo Jakuba Katalpa (Zuzanin dech) — absenci Davida Zábranského a jeho Republiky naopak kvituji —, z nichž přinejmenším první jmenované by nominace jistě slušela.

Pokud jde o prózy vybrané porotci, za nejméně případnou považuji nominaci Popelnicového románu Vladimíra Merty, pro mne díla téměř k neučtení, za jehož volbou nepochybně stojí předseda poroty Petr A. Bílek, autor snad jediné pochvalné recenze dotyčného titulu.

Lehce diskutabilní je také nominace knihy Petra Borkovce Sebrat klacek — ne snad pro její literární kvality, ale protože se jedná o titul v mnoha směrech podobný předešlému svazku autorových sebraných sloupků, fejetonů a povídek, který vyšel v roce 2019 pod názvem Petříček Sellier & Petříček Bellot, nominace se nedočkal (zato dostal cenu Tvárnice) a vyznačoval se ještě zajímavějším obsahem i stejně problematickou žánrovou oscilací mezi prózou a publicistikou.

I proto bych vítězství nejvíce přál Danielu Hradeckému, jehož Tři kapitoly rovněž nezapřou autorství bytostného básníka, tentokrát ovšem bernhardovského střihu.

Pokud jde o zbývající nominované, proti zařazení Mezipřistání Matěje Hořavy a Smrtholky Lucie Faulerové nemám námitek, i když ani jeden z nich podle mě novou knihou nepřekonal svou předešlou prózu, tedy v prvním případě Pálenku (oceněnou Literou pro objev roku) a Lapače prachu (nominované taktéž na prozaickou Literu) v případě druhém. A neuráží mě ani nominace románu Ondřeje Štindla Až se ti zatočí hlava, byť ani v tomto případě zcela nesdílím nadšení profesora Bílka.

Co se týče dalších kategorií, recenzoval jsem jen pár nominovaných titulů, přesto si dovolím tvrdit, že všem z nich by cena slušela. Zápisky z garsonky Pavla Novotného pro mě byly opravdovým zjevením, i proto jsem uvítal, že je Eva Klíčová udělením Tvárnice označila za literární dílo roku (společně s Novotného další básnickou sbírkou Dědek, která na ně volně navazuje). Stejně tak bych byl pro udělení publicistické Litery Daně Horákové za její dílo O Pavlovi — knihu oscilující mezi autorčinými vlastními memoáry a Juráčkovou biografií, se kterou již vyhrála loňský ročník tradiční ankety Lidových novin Kniha roku.

Kvalitní překlad Michaly Benešové je pak pouze jednou z mnoha silných stránek románu Joanny Batorové Chmurdálie, nominovaného na Literu za překladovou knihu (není bez zajímavosti, že jde o pokračování románu Pískový vrch, který díky překladatelce Ivetě Mikešové tuto cenu získal v roce 2016). A Litera za knihu pro děti a mládež by podle mě slušela i novele Sydney, kterou napsala Tereza Horváthová a ilustracemi doprovodil Juraj Horváth.

Nakonec ještě pár slov k několika překvapením v dalších kategoriích. O Literu za nakladatelský čin se bude letos ucházet i nakladatelství Fra se svými edicemi Česká poezie a Česká próza. Není to sice v historii soutěže poprvé, co nominaci v této kategorii získala celá edice, nakladatelství Argo si takto v minulosti odneslo již dvě ceny (v roce 2003 za edice Historické myšlení a Každodenní život a v roce 2011 za edici AAA), ale přece jen v posledních letech bývaly nominovány jednotlivé tituly, výjimečně pak knižní soubory. O tom, že v tomto případě nejde pouze o samotné knihy, ostatně svědčí i vyjádření poroty, kde mimo jiné stojí: „Kolem obou edic se rovněž podařilo vybudovat prostředí, v němž je literatura skutečně živým organismem a jež představuje neokázalou cestu ke čtenářům: pravidelná literární čtení, cykly hovorů s autory a moderovaných diskusí, knižních klubů nebo i otevřených formátů, které přinášejí nové impulzy pro literární život. V roce 2020, kdy se přímé setkávání autorů se čtenáři zásadně zkomplikovalo a žití s literaturou přesunulo jen do soukromého nebo virtuálního světa, dramaturgií těchto programů nic neotřáslo. Lehkost jejich přepnutí do YouTube kanálu je oslňující a hodná zvláštního ocenění.“ Svatá pravda.

Na úbytě pak schází kategorie Magnesia Blog roku, kde letos výběr nominovaných dostali na starost spisovatelka Markéta Pilátová, básník Ewald Murrer a publicista Ivan Adamovič. Leccos naznačovalo už jejich nesmělé dotazování se na facebooku, zda by někdo neměl tip na nějaký zajímavý literární blog. Hlas lidu se tentokrát příliš neosvědčil, ovšem dlužno dodat, že vina opravdu nebyla na jeho straně. Faktem totiž je, že klasický literární blog jako internetový žánr pomalu vymírá. Není proto divu, že místo obvyklých šesti nominací byly nakonec v této kategorii vyhlášeny pouze tři, a to ještě ve dvou případech jde o facebookové stránky připomínající blog pouze vzdáleně. Jedinou opravdovou blogerkou je tak mezi nimi Do Thu Trang (Asijatka.cz), která už byla v minulosti na tuto cenu dvakrát nominována!

Autor je literární publicista.