Trudnokrásně aneb jen kdyby nebylo toho…

Karin Lednická: Šikmý kostel / Šikmý kostel 2
Bílá vrána 2020/2021

Základem obdobných kronik bývá snaha o realistické zachycení konkrétních životů napříč generacemi. Individuální sny a tužby jsou konfrontovány s časoprostorem, v němž je postavám, respektive rodům, dáno žít, a který tudíž utváří jejich příběhy a limituje každodenní bytí. Komunita, o níž se vypráví, je přitom autorem vnímána jako „naše“, čímž je románová promluva vztažena ke společné minulosti a vyjadřuje přesvědčení o „naší“ sounáležitosti s předky.

Možností, jak tuto komunitu ohraničit, je mnoho. Obvyklé je propojení postav s unikátním zeměpisným místem, jež se navíc prostupuje i s určitou autodefinicí náboženskou, národnostní, sociální, třídní či genderovou — a tato dílčí ideová východiska se mohou hierarchicky kombinovat. Výsledkem je vnitřní polarizace výpovědi, která jako součást přihlášení se k určitému „my“ generuje i opozita: kdo je proti nám a co nám brání, abychom byli sami sebou.

Jsou kroniky, zejména venkovské, které adorují bytí v přírodním koloběhu. Je-li však hrdinou kroniky člověk městský či industriální, tak logiku vyprávění určuje spíše linearita dějin, která naplnění ideálu odsouvá do minulosti či budoucnosti. Na začátek či konec příběhu, kde získává rozměr ztraceného či ještě nevybojovaného ráje, umožňujícího hodnotově klasifikovat přítomné vztahy a děje.

Oceňuji, že se Karin Lednické daří…

…pravidla zvoleného žánru naplnit a působivě s nimi pracovat. Její „kronika ztraceného města“ má rozměr legendy umísťující ideál do minulosti. Konkrétně do časů, kdy na místě, jež dnes nese nálepku Karviná-Doly, ještě pulzovalo osídlení německy zvané Karwin a polsky Karwina.

Posláním knihy Šikmý kostel, která byla vydaná v roce 2020 jako svébytná próza, tudíž bylo evokovat životy obyčejných lidí, kteří kdysi, v letech 1894—1921, robili, pili, milovali, strádali a umírali v „našem“ havířském kraji. Autorku přitom přitahovaly hlavně příběhy žen, kterým „tehdy a tam“ náleželo starat se o muže, rodit děti a navzdory mnoha krutým ranám se brodit životem. Spolutvůrcem čtenářského úspěchu této knihy pak byla autorčina potřeba onu dávnou minulost harmonizovat, nezpochybňovat tehdejší sociální či genderové role.

Lednická tudíž nepolemizuje s tím, že páni jsou páni a správný chlop má robit v dole, vydělávat peníze a chlastat. Naproti tomu roba se má v potu tváře starat o rodinu nedbajíc toho, že jí to nepřináší jen radost, ale také — a především — problémy a utrpení. Z autorčiny perspektivy jsou ovšem roby k trudnokrásnému strádání předurčeny, neboť představují z podstaty kladné a silné osobnosti — a to dokonce i ty, které se špatně zamilují, zhřeší pýchou, pod tlakem nepříznivého osudu zatrpknou, nebo se dokonce malounko emancipují. Všechny totiž nakonec jednají jako ženy, neboli jsou dobré, pracovité a shánčlivé. Připravené obětovat se pro blízké, příbuzné a potřebné. Jakkoli jsou tedy jejich životy těžké, prostoupené všelijakými osobními a kolektivními patáliemi a tragédiemi, vše probíhá v souladu s přirozeným řádem věcí.

Řečeno jinak: ideální svět, tak jak jej Lednická postuluje, je lepší než náš, protože je zcela apolitický a vyrůstá z čistě privátních motivací a kontaktů. Autorka však současně pracuje s tezí, že tento svět je už ztracen, neboť se rozpadl ihned poté, co naši předci dopustili, aby lidské myšlení začalo určovat vlastenectví neboli nacionalismus.

Osobitým prvkem autorčiny fabulace…

…je proto specifické zacházení s fenoménem národnosti. Román Karin Lednické je adresován českému čtenářstvu, nicméně její „naši“ jsou tvořeni jedinci mluvícími převážně polsky či spíše šlonzácky. Skutečnost, že tento „detail“ není českým textem jazykově příliš tematizován, je zjevně výrazem autorčina rozhodnutí předat adresátům sen o lidech, kteří žijí a trpí pospolu a je jim úplně jedno, jak kdo mluví, k jakému národu se hlásí; nemají totiž potřebu se na základě vnějších a nepodstatných veličin vůči sobě vymezovat. Všechny evokované postavy jsou „našimi“ předky — a cílem kroniky je ukázat, jak jejich životy zdeformoval démon nacionalismu.

Proto také Lednická využila nepopiratelný historický fakt, že vznik nových samostatných států po roce 1918 byl na česko-polském pomezí doprovázen bojem o území a krvavými střety mezi Čechy a Poláky, a učinila z něj okamžik, kdy se podle jejích představ doposud jednotná a bezproblémová karwinská komunita začala vnitřně rozpadat na dva antagonistické tábory, které si počaly vzájemně škodit.

Historik by mohl namítnout, že věc je složitější, neboť národní sebeuvědomění Poláků a Čechů se rozhodně nezrodilo až po první světové válce. A ještě by mohl dodat, že tehdy ve Slezsku byly i další významné národnostní „tábory“. To však Karin Lednická samozřejmě ví — a proto také v doslovu k prvnímu dílu výslovně konstatovala, že ve svém obrazu rodného kraje z žánrových důvodů vědomě ponechala stranou Němce a Šlonzáky. (Stejně lehce nadto abstrahovala i od propojení odlišností nacionálních s náboženskými.)

Bipolární, polsko-české národnostní…

…schéma odpovídá populaci Slezska po vysídlení Němců po roce 1945, a tedy i tomu, jak je dnes „námi“ tento kraj vnímán. Proto se také Lednická o toto schéma opřela i v navazujícím druhém díle Šikmého kostela, věnovaném létům 1921—1945.

Jeho základem je opět vyprávění o strastech obyčejných, především ženských, postav, tentokrát ovšem těžce poznamenávaných nově zrozenou nenávistí mezi Čechy a Poláky. Ta určuje autorčin obraz dvacátých let, kdy se Češi snažili mocensky počeštit území, které jim v očích Poláků nenáleželo, a jen drobátko se zmírní během hospodářské krize let třicátých. Na jejich závěru, po Mnichovu, navíc přinese razantní polskou odplatu.

Ani při líčení mnoha nehezkých činů, které si tehdy oba národy navzájem napáchali, se však Lednická nadále nevzdává přesvědčení, že „všichni naši předci“ byli v jádru hodní a poctiví lidé — to jen virus vlastenectví v nich, tedy především v mužích, na chvíli probudil ty skryté nejhorší vlastnosti. Naopak roby, které jsou vůči tomuto viru ze své ženské podstaty imunní, se pokoušely projevům této sociální nemoci vzdorovat a navzdory všem úskalím nadále hledat svou vlastní privátní cestu.

Příkladem může být příběh talentované Ženky, která byla jako dítě přinucena chodit na české školy, takže se musela vyrovnat s tím, že je vyloučena z polské komunity. A když si jako dospělá našla báječného partnera, polští radikálové jí znemožnili velkou lásku s Čechem naplnit sňatkem. Našla si tedy Poláka — a když se ukázalo, že jí není lidsky hoden, naplnila své ženství jinak: oddala se hrátkám se sexuálně obratným důstojníkem německého okupačního vojska. Tajně tedy činila něco, pro co by nacionalismem infikovaní Češi a Poláci těžko našli pochopení.

Svým způsobem tak Ženka v autorčiných očích vlastně vzdorovala „době“ znehodnocené světovou válkou a zločiny páchanými ve jménu nacionalismu německého. Je přitom příznačné, že ten do autorčina vyprávění opět vpadne jako veličina, o níž se doposud nemluvilo, takže je ji vlastně možné prezentovat jako agresi cizáků, kteří do slezského kraje vůbec nepatří, byť si jej přivlastňují s nebývalou rozpínavostí.

Závěr druhého dílu…

…tak znovu naznačuje, jak skvěle by nám bylo, kdyby dějiny nechaly lidi žít a trpět si po svém. Škoda jen, že narůstající dokumentárnost zbavuje autorčinu výpověď původního legendistického rozměru.

Jakkoli totiž Lednická nadále suverénně pracuje s jazykem a působivými situacemi, zvláště ve chvílích, kdy dějiny dostávají spád a příběhy se zauzlují, na mě přemnoho stran přetlustého Šikmého kostela 2 působí jen jako udržování toku vyprávění v naději, že se doklopýtáme k něčemu zajímavějšímu. Nutnost ilustrovat běh dějin a zároveň táhnout osudy hrdinek dál a dál totiž utváří fabulační stereotyp, jenž adresáta zbavuje povinnosti pročítat se každou větou.

Možná ale, že to jen já osobně nemám trpělivost oddávat se opakování stále stejného narativního vzorce.

Autor je literární historik a kritik.