Proč číst Antigonu

Pro Hegela bylo Sofoklovo drama Antigoné jedním z nejdůležitějších děl všech dob. Rozebral ho ve Fenomenologii ducha i v Přednáškách o estetice. A Hegelovu analýzu rozšířili a metaanalyzovali další, třeba filozofka Patricia J. Mills. Antigoné je i pro mě (spolu s dramaty Král Oidipús a Élektrá) jedním z nejsilnějších textů. Člověk sleduje kroky postav se zatajeným dechem. Zápletky, motivy, dobře míněné skutky, následky… Kdesi na pozadí četby se otevírají otázky nad paralelou napříč dějinami.

V Sofoklových tragédiích se drolí polis; v Antigoně dochází k erozi polis donebevolajícím uplatněním práva jedné rodiny. Zákazu vladaře se vzepře žena. Artikuluje soukromou zodpovědnost. Co prosazuje vládce, nemá takovou moc, jakou mají vztahy mezi sestrou a bratry, mezi synem a otcem, mezi sestrami nebo manželi. Ctné (a povolné) občanství je jen kabát. Oděni jsme především v košilích. To naše nejbližší mezilidské vztahy musejí žít a dýchat, založeny na zodpovědnosti! Jinak nepřežije obec.

Antigoné, Nikiforos Lytras, foto: Wikimedia Commons

V tragédii Antigoné — a stejně tak je tomu v dramatu Élektrá — najdeme dlouhé dialogy dvou sester. Isméné, sestra Antigony, je tou, která zprvu nemá dost odvahy (a snad ani představivosti), aby se vzepřela vůli krále Kreónta, který vyhlásil, že jejich bratr Polyneikés, padlý v boji na straně thébských nepřátel, nesmí být pohřben. Zatímco Antigoné volí smrt za to, že se pokusí bratra pohřbít, odvolávajíc se na to, že její vzpurný čin posoudí jedině Bohové, Isméné jí to rozmlouvá s tím, že je to nerozumné. Když se Kreón dozví, co Antigoné provedla, obrátí svůj hněv i vůči její sestře. A Isméné, která pocítí nevyhnutelnou ztrátu sestry a náhle nevidí smysl života bez ní, chtěla by stanout po jejím boku. V jednom místě jejich druhého dialogu znehodnocuje Antigoné sestřinu účast.

„Isméné: Však nestydím se v neštěstí tvém být / tu družkou v plavbě bouří útrap zlých.

Antigoné: Kdo jednal, Hádes ví a podsvětí! / K té nemám cit, jež cítí slovy jen.

Isméné: Ach, sestro, nezamítej účast mou / ni v smrti, ni v tom pohřbu bratrově.“  

Antigoné řekne krutě, že k sestře „nemá cit“, protože její účast vnímá jen jako vyjadřovanou slovy, nikoliv činy. Křivdí jí? Jako by — až fanaticky — připouštěla jen jeden motiv (vycházející z nitra) a jinou motivaci sestry neuznávala.

Stejně jako dialogy sester je klíčový dialog mezi synem a otcem, Haimónem a Kreóntem. Haimón nabádá otce, aby změnil rozsudek nad Antigonou, její zazdění zaživa; nejprve se velmi uctivě snaží zvrátit sudbu. Když se mu to nepodaří, volí smrt s Antigonou.

Je otázkou, proč Kreón změnil své neústupné přesvědčení tak pozdě, proč z neústupnosti neustoupil dřív. Vzdá se umanutého rozkazu teprve po rozpravě s věštcem Teiresiem. Respektive zdráhá se ještě i po věštbě Teiresiově a dá až na hlas obce. Když ho náčelník sboru vyzve, ať dívku propustí z kobky (obecné mínění se přiklonilo na stranu mladé ženy a obrátilo se proti vladaři), Kreón „obrátí“ a najednou má naspěch. Není už pozdě?

Jak to v tragédiích bývá, je. Proč nejsou u Sofokla odměněny proměna úmyslu, vladařovo dozrání a jistá forma prozření? Proč následuje tak krutý trest? Odpověď historická je nasnadě: jde o tragédii z dob pohanství a odpuštění nebylo ještě běžně uplatňováno.

A pak je tu otázka psychologická: co bylo Kreóntovým motivem? Vycházela motivace z nitra, z jeho proměny? Nebyl to jen kalkul? Populismus?

V pohanských dramatech byly trestány urputnost a umanutost; stejně tak opojení mocí. Proměna opojené mysli k rozumnosti je ukázána jako možnost, je podpořena, ale soucit nebo účast už trest nezvrátí. Verdikt nad sebou vynesl zaslepený chybující. Proměna pod vnějším tlakem se necení a neodměňuje. Kreón poslal vzpurnou dívku a svého syna na smrt. Je pozdě litovat.

Následující křesťanství nastolilo imperativ odpuštění. Na zpovědních schůdcích si kajícníci vymodlí pokání. Někdy přemýšlím nad tím, co všechno lidstvu umožnila (a umožňuje) snadnost, s níž lze sejmout z člověka hřích. Omilostnit ho. Odpustit mu. 

Nebereme pak i zaslepené vladařství Kreóntovo, dalekosáhlou chybu společenského dopadu, s osvojenou liturgií smíření?

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mimo jiné Literární psychologie.