Ježíšův nejasný příklad

Hubert Wolf: Celibát
přeložila Daniela Petříčková
Prostor, Praha 2020

Nejprve se sluší poznamenat, že přes jednoznačný název tato kniha profesora Huberta Wolfa nepojednává o samotném celibátu. Nedozvíme se v ní nic moc o pohnutkách, které lidi k celibátu vedou, o niterné spiritualitě nebo pojímání svého vztahu s Bohem jako něčeho tak zásadního, že to člověku nahradí partnerský život. Kniha se zaměřuje spíše na příkaz povinného celibátu pro všechny římskokatolické kněží a jeho historický vývoj.

Povinnost celibátu rozhodně není nezpochybnitelná a v církvi ani nebyla přítomna hned od počátku. V samotné Bibli naopak najdeme instrukci, že kněz má být „jen jednou ženatý“, nebo zmínku o Petrově tchyni. Nutno tedy říci, že celibát v současném pojetí je velmi nesamozřejmý. V dalších staletích se pak církevní vrchnost dlouhodobě snažila zamezit kněžím uzavírat manželství a pomalu je formovat k celibátu dnešního typu. Tato proměna však trvala více než jedno tisíciletí a byla provázena vytrvalým vzdorem zdola. Celibát se pokoušela rozvolnit dvě humanistická hnutí, která ve své době ukazovala na určitou zvláštní hodnotu člověka. To první zastupoval reformačně zapálený Martin Luther, který se nakonec i oženil s někdejší jeptiškou. Postoj k celibátu se tak stal jedním z rozlišujících znamení mezi katolickou a protestantskými církvemi. Hubert Wolf popisuje protestantské fary jako rušná centra dění a rodiny, zatímco římskokatolické fary nabízely spíš tiché kulturní zázemí.

Podruhé se o rozvolnění celibátu pokusilo osvícenství. Kromě odkazů k Diderotovi a Rousseauovi, kteří vnímali aktivní sexualitu jako nedílnou součást člověka, upozorňuje Wolf na katolické osvícenství, jehož hlavním argumentem bylo — světe, div se — právě zrušení celibátu. Na konci osmnáctého století se proti celibátu vzbouřili němečtí arcibiskupové a Francouzská revoluce vyhlásila občanskou ústavu duchovních, podle níž nesmělo být nikomu bráněno ve vstupu do manželství. Tisíce kněží tehdy uzavřely manželství. Papež Pius VII. v roce 1810 jejich manželství legitimizoval pod podmínkou, že se zřeknou vykonávání kněžských funkcí. Téma zrušení celibátu ale nemizelo z veřejných ani univerzitních debat.

Kromě nesouladu s tradicí, který hraje v teologii tak zásadní roli, upozorňuje kniha také na nekonzistenci vlastních zdůvodnění celibátu. Zvláště povrchně vyznívá jeho obhajoba, a dokonce zpřísňování ve dvacátém století. Proti encyklice Sacerdotalis caelibatus papeže Pavla VI., která celibát obhajovala, sepsalo v roce 1970 osmdesát předních teologů memorandum, v němž protestovali proti jednoznačnému spojování celibátu s Ježíšovou kněžskou úlohou. Navzdory těmto tendencím podporoval kněžský celibát i následující papež Jan Pavel II. Ten například ve svém prvním papežském listu stavěl obhajobu kněžského celibátu na tezi, že věřící si žádají pouze takového kněze, který je své roli plně oddaný. Celibát tak má v podstatě zajistit kněžím větší popularitu a navenek stvrdit jejich exkluzivitu. Tím se ovšem stává jen dalším způsobem, který odděluje kněží od běžných věřících, přitom kněžský úřad je zásadní pro pořádání eucharistie — rituálu, který má prostředkovat propojení společenství, odpuštění hříchů, sounáležitosti tvořící církev. Pokud není na určitém území dostatek kněží (například na členitém území Amazonského pralesa), může se stát, že značná část věřících má velmi omezený přístup k eucharistii, což zásadně omezuje jak osobní spirituální život, tak sounáležitost křesťanské komunity. V posledních kapitolách Hubert Wolf navíc připomíná, že manželský svazek je vnímán také jako svátost, propojení mezi mužem a ženou se vykládá jako propojení mezi Kristem a církví, a tak může být manželství těžko považované za něco, co brání svátosti kněžství. V neposlední řadě je povinnost celibátu vnímána jako jedna ze ztěžujících okolností, které mohou zvýšit riziko zneužívání mladistvých, a přispívat tak k jednomu z největších současných problémů římskokatolické církve.

Lze-li si zde závěrem dovolit zcela osobní stanovisko, je třeba říci, že Ježíšův příběh není úplně o určování standardu ve věcech intimního uspořádání mezi lidmi, a možná i proto do něj lze promítnout kdeco. Ježíš nepochybně miloval mnoho lidí kolem sebe, a jakou přesně měla jeho láska podobu, zůstává záhadou. Možná můžeme dokonce říct, že je velmi pravděpodobné, že nežil v konvenčním manželství, jakkoli na něm církev lpí a které ostatně často především propaguje.

Snad ze sebe budeme v následujících letech a desetiletích schopni jako křesťané setřást okovy jasného a jednoznačně dobrého vztahového uspořádání, do kterých se snažíme všichni sami sebe zavírat.