Přijměte prosím cookies

Při očumování na Kosmas.cz a dumání, čím bych tak mohla nasytit svou nutkavou potřebu hloubání nad socialismem, zda spíše knihou Hledání ztraceného smyslu revoluce. Počátky marxistického revizionismu ve střední Evropě 1953—1960 Michala Kopečka, anebo jestli nebude lepší investovat do novinky „Rehabilitovat Marxe!“. Československá stranická inteligence a myšlení poststalinské modernity Jana Mervarta a Jiřího Růžičky, mi najednou jakýsi abstraktní bot navrhuje, zda raději nezakoupit Jak přízrak komunismu vládne našemu světu (dále jen JPKVNS).

Tak vida ho, „přízrak komunismu“, klikám na titul autora „Redakční rada“. PDF s ukázkou z obsahu i reklamní video mě jen navnadí na četbu k popukání, googlím tedy nakladatele „Epoch Times“: je to česká mutace amerického zpravodajského webu, který má v záhlaví „TRUTH AND TRADITION“. Chci vědět víc, ale přece jen skoro čtyř stovek je mi za takovou legraci líto. Zkouším si napsat o recenzní výtisk s příslibem textu do Hosta doufajíc, že mě v Epoch Times během dvou kliků myší neodhalí jako lstivou „komunistku“. Neklikali, neodhalili, slíbený text už putuje poštou.

Apage, Marx!

Dvousvazková brož s lesklou obálkou s fotografickým motivem stahujících se mraků možná budí respekt „odborné literatury“ u někoho, kdo nějakou sotva kdy měl v ruce. Autorský kolektiv „Redakční rada“ je na obálce identifikován s autorem Devíti komentářů ke komunistické straně.

Paprsek světla googlovského vědění ukáže kamsi do nitra duchovně-cvičebního hnutí Falun Gong. To se v Číně objevilo na začátku devadesátých let a s nárůstem jeho oblíbenosti jej čínská komunistická strana nejen zakázala, ale kromě toho se v médiích pravidelně objevuje i v souvislosti s násilným odebíráním orgánů.

Dvousvazku pak trochu překvapivě (zvláště je-li běžně k dostání u všech největších knižních distributorů) chybí zásadní obvyklé informace z tiráže (a vlastně i tiráž), tak nevíme, kdo, kdy a v jakém jazyce text napsal ani kdo jej přeložil. Nemá resumé, doslov ani seznam literatury, nebo dokonce rejstřík. Vědeckost se tu vyčerpala v nahodilých poznámkách pod čarou, které někdy odkazují k všeobecně známé informaci, a kde by to bylo naopak potřeba, mlčí. Většinu odkazovaných zdrojů pak tvoří texty různých kontroverzních (třeba i trestně stíhaných) myslitelů z kadlubu amerických konzervativců, především publicistů a aktivistů (a je mezi nimi i v Česku známý a typicky faktograficky „kontroverzní“ titul Černá kniha komunismu).

Vlastně je s podivem, že se „Redakční rada“ vůbec obtěžovala s takovou „vědeckou“ dekorací, protože hned v úvodu spisu jsme obeznámeni s tím, že komunismus není žádný myšlenkový směr nebo tak něco, ale že bychom ho měli chápat jako „ďábla, zlý přízrak, který je tvořen nenávistí, zvrhlostí a dalšími živelnými prvky ve vesmíru“. Antikomunismus v podání Falun Gong tu ztělesňuje silně konzervativní (homofobní, odmítající „mísení ras“, šovinistický a antivědecký) hodnotový systém, který je legitimizován kontaktem „s nebesy“ a „tradičními zákony morálky“.

Přes snahu o faktografickou image kniha s fakty poměrně těžce zápasí: komunismus přivedl svět na pokraj jaderné války, stejně jako feministky stojí za čínskou politikou jednoho dítěte (navzdory maskulinnímu byru a následné femicidě novorozenců), vágně náboženské představy se tu mísí s faktografickou tříští dováděnou do absurdních polovzdělaneckých interpretací a zkratek. Kardinální zlo ztělesňuje nepřekvapivě Karel Marx, který se již v mládí odkopal svými „satanskými verši“ (o Marxově mladické poezii plné nihilismu si nedělá iluzi ani české katolické prostředí, česky zde vyšla i kniha Richarda Wurmbranda Marx a Satan). Komunismus a jeho „pozemští agenti přízraků“ pak dle JPKVNS na sebe berou mnoho podob a lstivě se šíří více než kdy dříve po celém světě: komunismus jsou gulagy, komunismus je hladomor, komunismus je politická korektnost, feminismus, sociální stát, vysoké daně i chudoba, potraty, marihuana, Hollywood, televize, pornografie, komunismus je otrávené jídlo, chaos, promiskuita, ženy s krátkými vlasy, videohry a tak trochu všechno. Celý svět drží ve svých spárech myšlenkoví dědicové frankfurtské školy (a pochopitelně Satana Marxe), současné vzdělání je postaveno na indoktrinaci komunismu a jeho zvráceností.

„Hlavním bojištěm v této totální válce“ jsou samozřejmě progresivistická média a v neposlední řadě kultura. Celé to „převrácení tradiční estetiky“, kdy se ošklivé stává uměním, způsobili hlavně Lukács a Adorno. Jen díky nim uspěli Schönberg, který svou atonální hudbou „porušil harmonii vesmíru“, komunista Kerouac, pedofil Ginsberg, komunista Picasso, zvítězila „šokující zkažená hudební díla“ hip hopu, rokenrolu a „breakdance“ nebo v literatuře komunisticko-freudistický proud vědomí. Jediné pravé umění totiž končí „nádhernou renesancí“ (v hudbě podle všeho ale spíše až Mozartem), protože ji stvořili ti, kdo věřili v Boha… Celá kniha zkrátka dělá dojem, že ji sepsali čínští migranti (řada odkazů na čínské reálie) spjatí s učením Falun Gong, kteří prožili kulturní šok na některé z amerických univerzit. Co je ze současného amerického myšlení naopak oslovilo, je kreacionismus a popírání klimatických změn — i tato agenda představuje v knize kruté bojiště proti lstivému přízraku komunismu.

Virtuální oplatek: jako metafora a nadsázka

Proč se vlastně zabývat takovou obskuritou, která má na Databázi knih sice krásných 100 %, ale jedno jediné hodnocení? Tady, ve střední Evropě, kde média ovládají miliardáři: „uhelný“ Křetínský s „čínským“ tchánem Kellnerem a oligarchou Babišem? Jistě, dva ze tří exkomunisté, ba jeden agent — jenže jejich média progresivismem dvakrát neoplývají, naopak se pravidelně věnují civilizačním hrozbám „levičáctví“, klima alarmismu, genderismu etc., skoro jak podle propagandistické příručky JPKVNS. Jsou to asi nějací napravení komunisté? Nebo právě že vůbec ne?

Vše se komplikuje i dále: sama globalizace je totiž dle JPKVNS komunismus (a vlastně internacionalismus) — těžko ale říci, zda i v případě, když šíří zámořskou politickou a bludařskou agendu v českém prostředí. Tedy vzhůru k americké i české mutaci magazínu The Epoch Times, vydavateli JPKVNS.

Ta americká je daleko více politická, česká články například laborující s Bidenovou prezidentskou prohrou jen pokorně přejímá. V obou médiích je vedle americké politiky výrazně zastoupen lifestyle: články o prospěšnosti kustovnice čínské, rady, proč se méně dívat na televizi a více se hýbat, a tedy jak posilovat imunitu, nenuceně splývají s texty považujícími nákazu covid-19 za trest nebo odkazujícími na zbytečnost očkování po prodělání covidu. V české verzi se fanatický konzervativismus dle příručky JPKVNS projevuje spíše opatrně: například v „tradičním“ rozhovoru s manželkou Vlastimila Vondrušky Alenou, autorkou výpravné knihy Rodina, úvahami o rozdílech mezi muži a ženami (i v „Talkienově“ trilogii „Pánu prstenů“ můžeme objevit „nádherné mytologické vyjádření skutečného rozdílu mezi muži a ženami“, píše se v jedné z nich), nebo ve velkorysém prostoru, jenž je věnován Czech Ensemble Baroque, a tak dále.

Terén pro přistání tvrdé konspirační agendy je nicméně nachystán. Zní to paranoidně? Nemusí tak docela. Jak se z amerického The Epoch Times, původně skromného bulletinu čínských cvičenců, který býval zdarma k rozebrání na newyorských nárožích, stalo jedno z nejvlivnějších protrumpovských médií ve Spojených státech amerických, popisuje technologický novinář Kevin Roose z The New York Times v článku „How The Epoch Times Created a Giant Influence Machine“.

Někde na počátku bylo Churchillovo „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, když emigrantská sekta ve svém boji s komunistickou Čínou zbystřila po republikánské prezidentské nominaci silně protičínského Donalda Trumpa. Spojení čínských antikomunistů s republikánskými kruhy dalo v roce 2016 vzniknout win-win situaci: participace na protičínské agendě za hlasy významné etnické menšiny a nejen jejích spirituálně založených voličů. Obsah The Epoch Times se rozrostl stejně jako technologické nástroje jeho šíření: přes tucty facebookových stránek s virálním obsahem, clickbaity, roztomilými videy se šířila reklama a předplatné — včetně protrumpovské agendy, která se nebála ničeho, natož fake news a konspirací. Boty generované falešné lajky, sdílení a účty měly být navíc posléze ospravedlňovány jako ochrana novinářů před čínským šmírovacím superstátem. Během další prezidentské volby se situace vyostřila i v souvislosti s covidem-19. Už to nebyla jen zákeřná Antifa, Black Lives Matter a protiimigrantská rétorika a MAGA, ale i bizarní konspirační teorie QAnon o celosvětovém spiknutí pedofilní elity, která obchoduje s dětmi (to, že je Joe Biden pedofil, ostatně prosáklo i do českých sociálních sítí) — a nakonec i agenda „CCP virus“ (čili „Chinese Communist Party virus“) a představa covidu-19 jako biologické zbraně vyvinuté v čínské vojenské laboratoři.

No ale… kde jsme to všechno už jen slyšeli? Jak se homosexuálové stanou elitou, nadřazenou třídou, která bude vládnout, jak vám vezmou děti a zatají vám, kam je zašantročili, kam je prodali, kde je vězní? Nevaroval nakonec jeden z nejvyšších katolických představitelů a někdejší ministr školství v první Klausově vládě, kněz Petr Piťha, ve svém svatováclavském kázání v roce 2018 před světem konspirace QAnonu? A na stejném místě, ve svatovítské katedrále, jen o dva a půl roku později hřímá kardinál Duka o čínském viru jako biologické zbrani, o čemž jsou údajně přesvědčeni „všichni vojenští specialisté po celém světě, kteří se to buď bojí říci, nebo to nesmí říci“. Skvělé je, že se nebál pan kardinál — přičemž jeho vysvětlující reakce na zděšení imunologa Václava Hořejšího nebyla o nic méně čtverácká: „Bylo využito známé kazatelské figury, kdy kázání je také literárním tvarem. Jde o využití hyperboly, nadsázky, která má burcovat a zvýšit pozornost posluchače.“ Tolik literární teorie ve veřejném prostoru už dlouho nebylo! Zvláště s ohledem na kardinálovo podání žaloby na brněnské Centrum experimentálního divadla kvůli uvedení divadelních her Olivera Frljiće Prokletí a Naše násilí a vaše násilí. V každém případě politické kruhy těžící ze strachu a dezorientace lidí musí mít z připravenosti vysokých církevních představitelů kázat cokoli radost. Zda je za touto jejich afinitou lokální antikomunismus (vskutku primitivní ve smyslu JPKVNS), zájem o „duchovno“ nebo cynismus, bude jednou možná úplně fuk.

Svět, v němž dnes žijeme, je tvořen obtížně uchopitelným množstvím informací a zároveň zrychlující se sociální i přírodní proměnlivostí, že to přesahuje možnosti většiny lidí neustále překreslovat „mentální mapu“ světa. Poddání se konspiraci, kde do sebe (skoro) všechno najednou jednoduše zapadá, působí úlevně a zároveň exkluzivně (víte víc než ostatní!). Všudypřítomné webové protokoly cookies navíc umějí umést cestičku dobrých úmyslů téměř odkudkoli kamkoli: a tak se například mnoho vyznavačů antivax hnutí nebo QAnonu vylouplo mezi jogíny tendujícími k hlubokým přirozeným zdrojům zdraví: a v tomto světle se i požadavek „Q-Šamana“ — polonahého muže v kožichu s rohy z útoku na Kapitol — na vězeňskou organickou stravu zdá méně překvapivým, stejně jako to, že pravidelně cvičí jógu. Jindy se skrze internetový obsah takové nevinnosti, jakou je pečení domácího chleba a záliba v hospodyňkovském retro stylu, můžete prokousat k rasistickým výlevům, zpochybňování ženských práv nebo homofobii, jak to popisuje například antropoložka Marie Heřmanová u fenoménů tradfem a tradwife. Důkazem, jak to celé mazaně funguje, je ostatně geneze tohoto textu. Algoritmy cookies, jež přijímáme několikrát za den, jsou tu zkrátka jakýmsi novým oplatečkem proměněného těla — těla alternativní pravdy.