Život propsaný jako život prožitý

Právě když jsem psal o Umbertu Ecovi, svět obletěla zpráva, že ve svých 89 letech zemřel další velký bibliofil Jean-Claude Carrière. Ten společně s Ecem, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství, sepsal knihu rozhovorů Knih se jen tak nezbavíme. Společně v ní hovořili o lásce k literatuře, o prvotiscích a starých knihách, ale také o budoucnosti tohoto média. Tento rozhovor je jednou z těch knih, které by měl snad každý jejich milovník mít neustále blízko nočního stolku.

Eco nebyl jediným slavným tvůrcem, se kterým Carrière spolupracoval. Celý život se mohl skrze své psaní a cestování setkávat se zajímavými umělci a spolupracovat s nimi na společných dílech.

Kooperátor

Carrière dosáhl světové proslulosti především jako scenárista. To se o mnoha lidech říct nedá, a když nepočítáme ty, kteří si své vlastní scénáře rovnou režírovali (Bergman, Allen, Cassavettes), tak by jej jako scenáristu bylo možné postavit vedle legendárního Tonina Guerry nebo českého Jana Procházky. Nebyl to solitér, proslavil se především spoluprací s význačnými režiséry. Miloš Forman, Jean-Luc Godard, Louis Malle, Michael Haneke nebo Andrzej Wajda — to je jen krátký výčet těch u nás alespoň trochu rezonujících jmen. Jedna z nejplodnějších spoluprací byla ta s Peterem Brookem, významným divadelním režisérem, trvala přes pětadvacet let a vytvořili mimo jiné i devítihodinovou inscenaci indického eposu Mahábhárata.

Mezinárodního uznání se mu pak dostalo především díky spolupráci se španělským surrealistickým filmařem Luisem Buñuelem, s nímž pracoval od roku 1963 a napsali společně devět scénářů, z nichž sedm se jim podařilo realizovat.

Spolupráce s Buñuelem začala láskou k vínu. Při prvním setkání se jej Buñuel zeptal, jestli pije víno, a Carrière odpověděl, že jen když ho vyrábí, jelikož pochází s rodiny vinařů. Buñuelovi to stačilo. On jako milovník vína měl najednou před sebou vinaře, a tak víno a dobré jídlo vyplňovaly jejich společný čas i konverzace.

Carrière s Buñuelem nespolupracoval jen na filmech, ale stál i za jeho slavnou autobiografií Do posledního dechu. První Buñuelova reakce na sepsání memoárů byla odmítavá: „I pokojské dnes sepisují paměti, taková hrůza!“ Carrière proto napsal první kapitolu, z pohledu první osoby, jako by byl jejím autorem Buñuel sám, a když mu ji ukázal, Buñuel uhranutě řekl: „Ale vždyt to je, jako bych to napsal já.“ Za šestnáct let spolupráce už totiž Carrière znal jeho způsob myšlení, stejně jako jeho slovník. Dál pracovali tak, že Carrière Buñuela vyslýchal, dělal si poznámky, potom celé odpoledne psal a další den mu nosil kapitoly připravené ke korekcím. Některé kapitoly zvládl napsat i bez jeho pomoci, protože za ta léta už od Buñuela vyslechl spoustu příhod z jeho dětství a mládí, o kterých rád mluvil.

Láska k literatuře pro něj byla klíčová a velká většina jeho scénářů jsou adaptace románů. Literární díla sloužila jako materiál spoustě význačných režisérů, od Stanleyho Kubricka po Andreje Tarkovského. Buñuel ve svých začátcích zfilmoval i taková klasická díla, jako jsou Robinson Crusoe nebo Na větrné hůrce. Jeden z nerealizovaných scénářů, které Carrière s Buñuelem připravili, byl adaptací klasického díla francouzské dekadence Tam dole Jorise Karla Huysmanse.

Carrière adaptoval moderní klasiky a představoval je tak širšímu publiku. Nejednalo se o pouhé přepisy děl a jen dobře odvedenou řemeslnou práci, ale spoluprací s režisérem povyšoval adaptace na samostatná umělecká díla. Ať už to byla Swannova láska, Nesnesitelná lehkost bytí nebo Plechový bubínek, který byl ve své době považován za jeden z nezfilmovatelných románů.

K adaptacím řekl, že jejich příprava je obecně delší, protože trvá několik týdnů, než se člověk dostane z vlivu knihy, kterou adaptuje. Musí se od ní totiž vždy oprostit, aby ho nesvazovala a nechala ho myslet a pracovat po svém. Tvůrčí adaptace totiž nespočívá v tom, převést na plátno dílo tak, jak je napsáno, ale hledat v díle momenty, které v něm tvůrce zajímají a které s ním má společné. Na nich lze potom celý film samostatně vystavět.

Hledač

Když za svůj film Heureux Anniversaire získali společně s Pierrem Étaixem v roce 1963 Oscara pro nejlepší krátkometrážní hraný film, ani nevěděli, co to Oscar je. Přesto Carrièrovi toto ocenění otevřelo dveře k dráze filmaře. On ale nechtěl být režisérem a stáhl se do role scenáristy. Režisér totiž podle něj musí filmem, který dělá, žít i několik let, zatímco on se chtěl věnovat i románům a divadlu. „Tehdy, když jste jen trochu uspěli jako režiséři, už nebyla šance, že byste našli čas na něco jiného. Byli jste tak trochu vězni, sice ve zlaté kleci, ale zase ne vždy.“

Funkce scenáristy ve společnosti je podle něj jediná: vyjít ven a hledat příběhy. „Naučil jsem se, jak pozorovat svět okolo. Pozorovat lidi, což je ve skutečnosti dost složitý úkol, a jak poslouchat. V ulicích, v barech, v kavárnách, v metru. Celý život, každý den, jdu do kavárny a jedu metrem — dívám se, poslouchám, dělám si poznámky. Dělám si nákresy toho, čím mě realita živí. Ovšem tento druh reality je dál třeba zpracovat, rozvinout, transformovat.“

O scenáristice napsal knihu Vyprávět příběh, která se dodnes používá jako základní učebnice scenáristiky. Na JAMU ji studenti dostávají zadanou k prostudování už v prvním ročníku. Část knihy tvoří autobiografické vzpomínky na spolupráci s režiséry, část jeho přednášky. Není to kuchařka, ale naučí člověka myslet filmy a mít je rád. Asi za to může i fakt, že kniha není jen jednoduchým návodem na to, jak natočit film, který páchne popcornem, ale pomáhá pochopit celistvost a svébytnost filmového vyprávění.

Práce scenáristy je podle něj začátek filmového dobrodružství, ale ne nezbytně konec dobrodružství literárního. Scenárista hlavně nepracuje jako spisovatel, protože po něm nezůstává literární dílo. Text se po natáčení zahodí a zbyde film. Proto musí každý scenárista akceptovat, že je jeho role trochu nevděčná a neviditelná. Musí ze sebe dostat to nejlepší, co dokáže, jen proto, aby pomohl vybudovat dílo někoho jiného. Pokud toto nedokáže přijmout, ať raději scenáristou není. Film je kolektivní dílo, které má na povel někdo jiný.

Ta nejlepší cesta, jak se podle Carrièra stát scenáristou, je pustit se do filmu. Člověk nikdy neví, jak napsat scénář, dokud neví, jak funguje film. Nejlepší je domluvit se s pár přáteli a začít točit. Na rozdíl od románu, povídky nebo často i divadelní hry film vzniká vždy za života. Mnoho romanopisců, kteří chtěli být scenáristy, podle něj selhalo právě proto, že si mysleli, že psaní scénářů je o psaní. Ale ono je o filmování, kdy je potřeba sžít se s celým procesem: se zvukem, kamerou, světlem i hudbou.

Při psaní scénáře je prý nejdůležitější nikdy nebýt nudný. Sám si nikdy neříkal: „Tak dobře, vím, jak se píše scénář.“ Vždy bylo třeba tápat, hledat a znovu objevovat. Každý scénář musí být ten první. Některé věci, například technické aspekty práce, zůstávají stejné, ale vždy je třeba hledat nové cesty. Proto když pracoval s tak rozlišnými tvůrci, vždy dokázal každému z nich nabídnout něco jiného, specifického a nového. Pravidla se podle něj totiž neustále mění, a to jen díky těm, kteří se je naučili znát tak dobře, aby je dokázali porušit.

Sběrač

Nezanedbatelnou stopu Carrière zanechal i v českém kulturním prostředí, a to především svou spoluprací s Milošem Formanem. O době, kdy spolu připravovali scénář k filmu Taking Off, což byl pro oba tvůrce první anglicky mluvený film, Carrière později sepsal poutavou vzpomínkovou knížku Léta utopie.

V roce 1968, poté co s Buñuelem v Mexiku připravili druhou verzi scénáře k filmu Mléčná dráha, odjel za Formanem do New Yorku a ubytoval se u něj v legendárním hotelu Chelsea. Ani jeden z nich neuměl moc dobře anglicky, což jim v New Yorku komplikovalo život. Navíc se okolo nich vytvořila skupina lidí, kteří hovořili hlavně v tamějším argotu. Aby se zlepšovali, Forman každý den přilepil na zrcadlo v koupelně lístek s novými slovíčky a ráno se je učili během holení.

New York byl v té době místem hippie revoluce, volné lásky a protestů proti válce ve Vietnamu. Lidé nosili volné košile a džíny, nechávali si dlouhé vlasy a vousy. Město bylo plné života, což pro práci na scénáři nebyla nejlepší volba. A když Forman zavelel, že se v New Yorku nedá pracovat, zamířili do Francie. Jenže rok 1968 byl plný revolucí, a tak když se ocitli na jaře ve Francii, během festivalu v Cannes, kde měl být promítán Formanův snímek Hoří, má panenko, začaly studentské a dělnické protesty, které následně opanovaly celou Francii. Proto se v létě 1968 vydali do Prahy. Naštěstí se tam zdrželi jen chvíli a okupace je oba zastihla zpět v Paříži, přesto byl tento rok pro oba silný a stmelující. S Formanem později společně natočili ještě dva filmy — v roce 1989 Valmonta, jehož předlohou byl román Nebezpečné známosti, a v roce 2006 Goyovy přízraky.

V roce 1988 natočil Carrière spolu režisérem Philipem Kaufmanem adaptaci románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí, která se pro mnohé stala kultovní a představila Kunderovo dílo širšímu čtenářskému publiku. Kundera — sám zručný scenárista — s Carrièrem konzultoval scénář, který pro něj musel Carrière překládat do francouzštiny, jelikož Kundera v té době neuměl moc anglicky. Nakonec samotný výsledek odmítl, stejně jako dosud odmítá filmové adaptace dalších svých děl. S Carrièrem ale podle všeho zůstali přáteli.

Pro Carrièra byla práce na Kunderově románu mnohem osobnější než na jiných dílech: „O osmnáct let později při práci na scénáři Nesnesitelné lehkosti bytí podle románu Milana Kundery (sám Prahu opustil až v roce 1975) jsem opět prožíval všechny ty hodiny nerozhodnosti, váhání, chladného rozhořčení, exilové začátky a zvláště ty pocity opovržení, lhostejnosti, téměř nebytí, které Češi prožívali.“

Carrière byl jedním z těch tvůrců, kteří si občas mohli povzdechnout ve stylu slavné Pirandellovy věty, že život spíše propsali, než prožili. Vždyť kromě téměř sto padesáti scénářů napsal ještě romány, divadelní hry, memoáry a esejistické knihy. Dále režíroval, objevoval se ve filmech v různých malých rolích a psal také šansonové texty.

Ve své tvorbě zůstal aktivní do posledních let, kdy jeden z jeho posledních scénářů o Vincentu Van Goghovi zfilmoval Julian Schnabel. Jak Carrière několikrát poznamenal, svůj život dokázal prožít naplno, cestovat, poznávat zajímavé lidi — a především den za dnem sbírat a vyprávět příběhy.