Od hlouposti ještě dál

Přestože Eco mnohokrát proklamoval, že nechce, aby jeho osobní knihovna — a svým způsobem jeho životní dílo — byla po jeho smrti rozdělena, nakonec se to stalo. Před nedávnem byly totiž rozhodnuty správní spory a knihovna zůstane dílem na Ecově domácké Boloňské univerzitě a dílem — v podobě 1200 svazků starších roku 1900 — připadne knihovně Braidense v Miláně.

Ecova knihovna byla legendární místo. Na literárních diskusích jej často představovali jako člověka, který má doma 50 000 knih. Jelikož takovou knihovnu není v lidských silách přečíst, Eco ji přirovnával k dobrému vinnému sklepu — také nemusíte všechno vypít. Eco nás všechny naučil především to, že knihovna existuje v našem životě jako možnost, nikoliv jako nutnost nebo závazek. Dívat se na stěnu z knih, které člověk přečetl, je jen uspokojování vlastního ega. Důležitější je mít knihy, které člověk ještě nečetl (a možná ani nikdy číst nebude), protože taková knihovna představuje možnosti, které se nevyčerpají. Je to vědění, které je na dosah ruky. Tak nějak by mohla znít Ecova definice moudrosti — jako možnost, která se dá kdykoliv naplnit.

Umberto Eco, foto: Rob Bogaerts / Anefo

Stejně jako pěstoval moudrost, tak miloval také hloupost. Je to zřetelně vidět v tom, jak se lidské omyly, konspirační teorie a různí šarlatáni a hlupáci vplétali mezi postavy Ecových románů. Hloupostí neopovrhoval, ale spíš ho fascinovala, což dobře zdůrazňuje postava Jacopa Belba, když chválí vypravěče Foucaultova kyvadla slovy: „[...] včera večer velice bystře vedl hloupé řeči.“ A vlastnímu označení za hlupáka (kdyby k tomu mělo náhodou dojít) by se pravděpodobně nebránil, protože (opět Belbovými ústy) by byl „v dobré a starobylé společnosti“.

Kdo je tady intelektuál?

Pokud se k nějaké společenské a kulturní figuře Eco vracel častěji než k hlupákovi, pak k intelektuálovi. Na otázku, co znamená slovo intelektuál, odpovídal poměrně často. Slovo samo pochází z Francie, kde se poprvé objevilo v románu Barbeyho d’Aurevilly v roce 1864, ale systematicky se začalo používat až v době Dreyfusovy aféry. Francouzský novinář Clemenceau tehdy tím slovem označil umělce a myslitele, mezi kterými nechyběli Proust, Zola, Anatole France nebo Monet, kteří se postavili na stranu stíhaného Dreyfuse. Tehdejší novináři označení užívali jako cejch pro ty, kteří místo aby se starali o umění a vědu, tak strkali nos do toho, čemu nerozumějí — do politiky, vojenství, špionáže. V současném smyslu proto nejsou intelektuály pouze ti, kdo používají ke své práci víc myšlení než ruce, ale především ti, kdo používají myšlení kriticky. A profesor, který deset let opakuje tu stejnou přednášku, moc intelektuální aktivity nevykonává. Toto jsou parafráze výkladů, kterými Eco uváděl tento často zmatený pojem na pravou míru a podle kterých se také sám řídil. Veřejný intelektuál by se měl podle něj totiž vyjadřovat k věcem veřejným stejným způsobem jako každý jiný občan.

Ecův způsob vyjadřování byl založený na Ciceronově výroku historia magistra vitae. Proto své komentáře o aktuálních proměnách světa vztahoval s erudicí k událostem z historie, hledal nejen analogie, ale i možné třecí plochy a hlavně promýšlel důsledky. Mnohým to občas mohlo připomínat brblání starců, kteří žili celý život v jiném světě a teď vraští obočí nad novotami. Pro Eca však byl důležitý především prvek kritického myšlení, díky kterému člověk nemůže pouze bezmyšlenkovitě přijímat věci či události, které samovolně přicházejí, ale snaží se nad nimi přemýšlet a zhodnotit je. A především humor a nadhled, který nechyběl snad v žádném jeho textu.

Umberto Eco považoval za neduh soudobé žurnalistiky zvyk myslet si, že intelektuálové jsou jako delfští věštci, kteří mají odpověď na každou otázku. V tom také spatřoval nebezpečí veřejných intelektuálů, kteří na takové otázky začnou odpovídat, přestože jsou mimo jejich obor, a mohou tak nakonec svou odpovědí lidem, kteří v ně mají důvěru, spíš uškodit. V tom je občas zakopaný ten dreyfusovský pes inkompetence, kterou někdy vídáme i u nás.

Stroje na zprávy

Eco se vůbec dlouhá léta věnoval glosování a promýšlení žurnalistiky, která si nakonec vysloužila i místo v jeho posledním románu Nulté číslo (Argo, 2015), kde chtěl poukázat na poměry v italské žurnalistice na začátku 90. let. Žurnalistika totiž od 50. let musela projít zásadní proměnou, kterou přineslo televizní vysílání. „Od doby, kdy se objevila televize, noviny píší o tom, co v televizi říkali předešlý večer,“ popisuje Eco něco, v čem vidí krizi psané žurnalistiky. Deníky tak nahradily týdeníky, z magazínů se staly měsíčníky. Místo aby měly noviny jen pár stránek, mají jich několik desítek.

Do těchto proměn ale navíc s přelomem tisíciletí zasáhl internet. Ten totiž ovlivnil způsoby, jak vnímáme i jak získáváme informace. Ale především opět proměnil také žurnalistiku. V rámci současné celospolečenské krize jsme všichni nepřetržitě informováni o všech rozhodnutích a politických krocích v reálném čase.

Novináři tak nejsou průzkumníci, ale stroje na zprávy, zvláště ve chvíli, kdy musejí o spoustě témat informovat online a okamžitě. V takové rychlosti často není prostor pro reflexi, zhodnocení a především třídění. Tím, že internet nabízí prakticky nekonečný prostor, není třeba žádné výraznější redukce, která je potřebná jak u tištěného média, tak u televizního vysílání. Podle Eca se v takovém množství informací stáváme necitlivými a slepými k tomu, co se děje. Je to přece pouze zpráva. A ta se nás tolik nedotýká. Nulté číslo napsal právě proto, aby připomněl události staré dvacet let, na které už společnost stačila zapomenout.

Kniha komedie

Ecovu publikační činnost lze rozdělit do několika oblastí. První představují jeho odborné práce z oblasti komunikace, tedy jazykovědy, sémiotiky, literární vědy a estetiky, druhou tvoří sloupky, které uveřejňoval v několika italských novinách skoro padesát let, a třetí, tou zřejmě nejznámější, jsou romány, které byly přeloženy do jazyků celého světa. Všechny jeho knihy — podobně jako knihy jeho přítele Rolanda Barthese, který zemřel dřív, než se mu podařilo román napsat — jsou, chtělo by se říct, až nepřirozeně čtivé.

Vždy se snažil psát jasně a srozumitelně a sliboval, že nikdy nebude psát jako Heidegger. Díky tomu, že jej za studií nutili číst klasiku (Platóna, Aristotela, Tomáše Akvinského a Kanta), naučil se nejen jasně myslet, ale také jasně vyjadřovat. Od Heideggera jej odděluje i myšlenka, kterou měl německý filozof pronést a kterou s oblibou citoval George Steiner, že pokud neumíte myslet, řeknete příběh. Heidegger to možná myslel jako urážku, pro Eca (stejně jako pro Steinera) to ale byla příležitost.

Umberto Eco a Michel Foucault v roce 1968, foto: Wikimedia Commons

Někdy po čtyřicátém roce svého života pocítil Eco potřebu napsat knihu o komedii, jelikož mu připadalo, že předchozí pokusy (Freud, Bergson, Pirandello) selhaly. Když ale napsal těsně před padesátkou svůj první román Jméno růže, tato potřeba zmizela. Je možné, že hluboko uvnitř pro něj nešlo o potřebu teoretického uchopení komedie, ale o změnu způsobu komunikace. A ten nový způsob mohl vycházet ze stejných zdrojů, jako tomu bylo u jeho milovaného Danta Alighieriho a jeho Božské komedie, kde název Comedia odkazoval k lidovosti tématu a přístupnému lidovému jazyku, který je v díle užit.

Román Jméno růže naplňoval tuto ideu práce, která dokáže hovořit lidovou řečí a vzbudit zájem široké veřejnosti o vážná a složitá témata, kterými se zabývá. Ecovy prvotiny se na světě prodalo více než 50 milionů výtisků.

Mezi vysokou a nízkou

Je jasné, že člověk, který toho napsal tolik jako Umberto Eco, se bude opakovat, recyklovat témata a vracet se k věcem už mnohokrát řečeným. Neinformovaný čtenář se v jeho knihách běžně ztrácí, jelikož v sobě zahrnují mnohaleté výzkumy na dané téma a v každém odstavci nás záměrně i nezáměrně vzdělávají. Ecovy knihy — a nyní mám na mysli především jeho romány — nepracují jen s jedním plánem, kterým je dobře vyprávět, ale také s celou encyklopedií, kterou dané téma zahrnuje.

Pokud chce člověk nahlédnout svět v nějaké univerzalitě, nemůže žádný jeho aspekt nechat stranou.

To se projevilo na šíři Ecových zájmů, které se rozprostíraly od nejnovějších komunikačních technologií a aktuálního politického dění přes kulturní politiku a žurnalistiku až po umění na všech jeho úrovních. Především však umění, které na jednu stranu reprezentovala klasická a kanonická díla literatury, společně s komiksy o Supermanovi, Peanuts nebo špionážními romány Iana Fleminga.

„Nejsem žádný fundamentalista, který by tvrdil, že mezi Homérem a Waltem Disneym není rozdíl,“ prohlásil jednou. „Ale Mickey Mouse může být perfektní ve stejném smyslu jako japonské haiku.“ Sám říkal, že v sobě dřív pociťoval rozdvojení osobnosti z toho, že jej na jednu stranu zajímají jazykověda, středověká filozofie a experimentální literatura a na druhou televize, komiksy a detektivky. Touto rozdvojeností určitě trpí a trpěla spousta lidí (včetně mě), ale Eco byl první, kdo si z toho udělal téma vlastní práce. Skrze jeho dílo došlo k setření takového zdvojeného vnímání a ke sjednocení obou kultur.

Eco ovlivnil každý obor, do kterého se pustil, a ač je to už pět let, co odešel, polička s jeho knihami se stále rozrůstá. Než se nakladatelství Argo, které se o jeho knihy pečlivě stará, podaří vydat zbylé Ecovy knihy v češtině, ještě se nějakou dobu rozrůstat bude. A já zřejmě nejsem jediný, kdo musí pokaždé, když vyjde jeho nová kniha, přeskládat celou polici, aby se vešla vedle ostatních.