Foglarův byt — Jestřábův byt

Čekám, až dojím.

Nemusíš mít záclony, protože byty naproti jsou tak daleko.

Pořád čekám, až dojím, a odbíhám.

Dívat se do vedlejšího pokoje na širokou prosklenou stěnu vedoucí na balkón; je to skvost.

Nad těmi domy už je nebe; široký dvůr.

Jím tak, abych nemusela umývat žádné nádobí.

Do světa mě vrací věci, které musím dovyřídit.

Kdybych tu bydlela, kuchyňskou linku bych přestěhovala do tohoto pokoje a z kuchyně bych udělala další pokoj.

Svítí sem slunce; přes šedé nebe letí ptáci.

Pořád ještě jím.

Dojídám salát.

Můžete pozorovat sebe a to úplně stačí.

Nechci na stůl ani ukápnout, nechci se ani v nejmenším zabývat úklidem.

Vidličku ale budu muset umýt.

Dvůr je rozdělen na několik menších zahrádek; seshora to vypadá poutavě geometricky.

Už piju.

Takový rezidenční pobyt jsem si vždycky přála — bez tématu; jen být a zírat.

Sedím před prosklenou stěnou na balkón; působí to monumentálně, i když jsou to jen troje prosklené dveře. Výborné je, že prosklení je až úplně k zemi — celým vaším pohledem jste venku.

Výhled do krabice dvora na mléčné fasády; jsou tu i vzrostlé stromy, ale ani jeden nedosahuje výšky pátého patra. 

Jsem v sedmém. Výhled ze židle odzdola až nahoru.

Na tyhle kliky sahal Foglar.

Seznamuju se se sousedy: někdo pustil větrák, digestoř, ždímačku — bez bližšího a zkušenostmi prověřeného ohledání nemohu blíže určit.

Člověk nechce nacházet vlasy v cizím bytě.

Nahota hotelových pokojů. Svým způsobem je to parádní — vznáším se nad vším, co je mimo tento anonymní prostor. 

Ať dělám, co dělám, Jestřáb už je pryč.

Pátrat po nové čtvrti.

Zrcadlím se v černých dlaždicích.

Jinde v Praze, v jiném bytě — Praha je tak pestrá! Pestrá Praha!

Soused prásknul dveřmi.

Létají lehké vločky.

Po fasádě napravo jezdí výtah — prosklená výtahová šachta, vidím útroby. Když je člověk uvnitř výtahu, cítí se bezpečně, ale tenhle pohled na kovový mechanismus mi nedělá dobře. Bedna šplhá po fasádě.

Zase už ke mně prolézá vyřizování.

Vyšla jsem na balkón; zábradlí je velmi nízké, proto je asi tak roztomilé. Pohled seshora na zahrádky. Bakelitový vypínač nalevo je zachován, dá se s ním ztuha otáčet, ale nic se neděje. Dřívka k upevnění prádelních šňůr po stranách jsou také zachována. Dlaždice také — střídají se v pruzích, slonová kost a lávová čerň. Tolik o balkónu — kvůli němu bych tu chtěla bydlet.

Dívám se do mapy, kde to jsem; musím prozkoumat okolí, jít od domova pěšky až sem.

Už to začalo, už píšu; čas na psaní.

Je tu velké nebe. (nebe je velké, protože domy jsou malé)

Některé ovšem mají i osm pater; relativně štíhlé se opírají jeden o druhý — drží v obdélníku dvora pohromadě; vylomení jednoho je vyloučeno.

Slunce v lemu vysvěcuje vršky.

Housenky výtahů na fasádách jsou i jinde.

Komíny se lesknou.

Závislost na slunci.

Mažu si chleba pomazánkou, koušu a prohlížím knihy. (čistou rukou)

Všimla jsem si květin; zalévám je.

Obrazy nebe.

Posunuju se na kolečkové židli.

Vnitroblok.

Šeření a tady nahoře je pořád ještě světlo.

Támhleta okna napravo mají v pokojích stále ještě slunce, zatímco jiné už se topí ve tmě.

Okno — obraz.

Dole v bytech už svítí. Anebo už spí.

Vzrostlá lípa ve výseku zábradlí se zdá malá.

Zase sjíždí housenka. 

Zase šeření.

Rozsvěcím; modrá venku se změnila a zavěsil se do ní skleněný lustr pokoje.

Trávím teď čas v bytě Jaroslava Foglara a točím se na kolečkové židli.

Pokoj se barví do žluta.

Barevně se odděluje interiér od exteriéru, exteriér od interiéru.

Rozsvěcí se čtverečky a obdélníčky oken na skle balkónových dveří; levitují.

Přijdu, svlíknu si kabát, nazuju si bačkory, koupelna — kde je koupelna? Ještě pořád se musím rozpomínat na to, kde je. To je dobré znamení; nerada bych si tu zvykla, bylo by to snadné a pak těžce opustitelné. Takže zatím dobrý.

Jižní zimní slunce.

Zimní jižní slunce.

Je v celém pokoji.

Stejná dispozice jako u nás doma.

V místnosti s jídelním stolem mám med. Z věcí, které jsou moje, je to jen med.

Během půl dne roztahám takových věcí.

Dům utopený ve stínu, nahoře zlato.

Na všech venkovních šikmých a horizontálních plochách leží sníh. Díky tomu — nové geometrické kompozice.

Nebe je — jak se říká — ocelové. 

Navštívila mě dcera. „Vždycky mě baví kukátka u dveří, jak v nich jde všechno do oblouku a zmenšuje se to. A tady na zemi před záchodem máš rohožku.“ (původní zelenomodré lino dostalo asi před záchodem dost zabrat, obdélníková část před dveřmi byla vyměněna, jediné, co bylo v té době k sehnání, bylo zřejmě cihlově červené lino — vytváří teď dojem červené rohožky. Vždycky, když jdu na záchod, mám tendenci si zde otřít bačkory)

Zavírám za návštěvou, ona se podívá na jmenovku, pak na mě: „Tak ahoj, Foglare!“ 

Dole ve sněhu černá tečka venčí dvě ještě menší černé tečky; jsou bez vodítek.

Sednu si ještě blíž k balkónu — chytat poslední světlo dne.

Kuchyni téměř nenavštěvuji.

Na střeše je velmi vysoká anténa, na jejíž vrcholek si sedá straka — dlouho vyvažuje, dovyvažuje a zůstává sedět v jedné poloze nepatrně krátce. Odlétá.

Když stojím u okna v kuchyni a dívám se dolů na zasněžený dvůr, obraz se vlní. Sklo je zřejmě staré; kývám se a pohrávám si s tím obrazem. Stromy, houpačka, záhony se prodlužují, smrskávají, zakláním se, co to jde, a zas se přikláním.

Sedím na židli, nadzvedávám se — hraju si dál s tím vlněním na skle — okna v domech naproti se prodlužují, pomáhám housenkám výtahů jezdit rychleji, smrskávám výšky střešních teras… 

Člověk si může myslet, že je třeba na rezidenci v Portugalsku; sedí v křesle před velkým oknem, píše a nevychází. Může to být kdekoli. Hospody jsou stejně zavřené a lahev toskánského koupí kdekoli.

Monumentalita takového výhledu evokuje něco z filmů Jamese Bonda.

Tento zvedací stůl by se mohl ještě otáčet kolem své osy — při ťukání do počítače se zároveň kochat pohledem ven. (chápu, že jsem rozmazlená)

Z fotografií původního stavu tohoto bytu to vypadá, že Jestřáb měl pevnou telefonní linku skoro až v posteli. To mě zaujalo.

Už to tady balím; sbalím si med a půjdu. 

Snažila jsem se moc si tu nezvykat.

Zajímavé je, že ten prostor přestane na člověka mluvit, když už jste jednou nohou pryč.

---

Text vznikl během autorčiny tvůrčí rezidence ve Foglarově bytě v Praze, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).