Typ rázující ochotně napříč časem

Jmenuje se Melchior Vischer (1895—1975). Rodák z Teplic, po první válce usazený dočasně v Praze, všetečný, proměnlivý autorský typ, nejdřív pár let prudce progresivní, zbytek života pak spíše regresivní tvůrce. Spisovatel, který vstoupil do literatury právě před sto lety zásadním dílem jak dadaismu, tak pražské německé literatury: fantasticky svěžím a zábavným kusem Vteřina mozkem (Sekunde durch Hirn), „hrozivě rotujícím románem“, napsaným v roce 1919 a publikovaným o rok později, čili v časech, kdy bylo dada po celém světě pevně v sedle a Tristan Tzara a další předcvičovali na létajících hrazdách avantgardního umění.

Melchior Vischer: Výbor z díla
Přeložila Viktorie Hanišová
Academia, Praha 2021

Jenže Vischerovi štěstí nepřálo, dadaisti ho mezi sebe nevzali, jeho dílo zapadlo. Pokud si ho dneska někdo vůbec všímá, jde — až na pár čestných výjimek — o zmínky informačně podměrečné, druhořadé; buď fabulované, fakticky i datačně odlehlé a nepřesné, anebo přilehlé a přesné, ale suchopárně akademické.

Tak třeba Ludvík Kundera v zásadní a dodnes nepřekonané monografii Dada (1983): o Vischerovi ani slovo.

Pavel Kosatík v Menší knížce o německých spisovatelích z Čech a Moravy (2001): taky nic.

Vischera zmiňuje Patrik Linhart ve svém opus magnum Vyprávění nočních hubeňourů (2013), jenže kompletně po svém, v mystifikačním duchu: připisuje dadaistům „skandální“ návštěvu Teplic ve válečném roce 1917 a jako „důsledek“ této spanilé jízdy, o níž referoval lokální tisk, vypichuje o tři roky mladší Vischerův „parádní dada-román“ Druhý v mozku. V sedmnáctém roce přitom Vischer ležel na klinice kousek od Prahy a kurýroval si průstřel krku, který si přivezl jako voják rakousko-uherské armády z haličské fronty. Památná akce, kterou má Linhart na mysli, sice v Teplicích proběhla, ale v roce 1920, a zúčastnilo se jí trio Johannes Baader, Richard Huelsenbeck a Raoul Hausmann; na Vischerův „parádní dada-román“, který vznikl v devatenáctém roce, tedy nemohla mít žádný vliv.

Vischerovi věnuje střídmou pozornost (pár řádků v předmluvě plus stručný medailon závěrem) Ivana Vízdalová, pořadatelka objevné antologie Setkání (1995), která nabízí „13 německých próz z českých zemí“, mezi nimi Vischerovu povídku „Nebezpečné dobrodružství“, etudu jak vystřiženou z Kunderových Směšných lásek. Příběh, vsazený do kulis „malého středověkého města“, sleduje pozvolné sbližování dvou hlavních aktérů: znuděného, dekadentně stylizovaného individualisty Jana a mladičké Heleny, čerstvě oddané svým probuzeným smyslům, své první, nereflektované sexuální touze. Finále je ovšem tragické, podané na expresionisticko-existencialistický způsob, když místo slasti přijde strast: Jan dá před kohabitací přednost flagelaci a dívku seřeže páskem; do života ji tak vybaví jednak dočasnou bolestí, jednak trvalým zklamáním a studem.

Vischerovým jménem si dále posloužil Zdeněk Lorenc v básni „Někdejší dada Melchior Vischer dnes napsal“, zařazené do sbírky Nocležna pro romantismy (2000). Samotný text ale Vischera nezmiňuje, spíš je poctou principu revolty, romantickému vymezení já proti světu, které Lorenc s Vischerem-dadaistou sdílel; poctou psanou v duchu „surrealizovaného“, nebo spíš „dadaizovaného“ romantismu silně individualistické ražby, jak pádně dosvědčuje závěrečné trojverší: „v předsíni se tlačí noví zvědavci / rozsvítili do mé tmy / honem klobouk a pryč“.

Vischera si všímá antologie Kohoutí kříž, věnovaná „šumavské německé literatuře“, realizovaná v česko-německém znění autorskou dvojicí Jan Mareš a Ivo Kareš. S ohledem na tematický záběr nechávají ovšem pořadatelé stranou Vischerovy stopy v avantgardní linii a soustředí se na „šumavské“ body a souvislosti v jeho monumentální, více než osmisetstránkové práci věnované životu a dílu Jana Husa (1940). Podobně kolektivní publikace o německy psané literatuře z českých zemí Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder (Rukověť německy psané literatury z českých zemí a Prahy, 2017), vůbec nejdůkladnější práce svého druhu: jen zmínka o Husovi, o dada nic.

A nakonec Jürgen Serke v knize Böhmische Dorfer (1987, česky 2001). Jedině německý novinář dokázal pojednat Vischera jaksepatří: kompletně a kontextuálně, napříč životem i dílem. Serke vytahuje z Vischerovy literární práce jako ústřední motiv postavu tuláka, poutníka, dobrodruha, člověka neukotveného, vykořeněného, ale i neohroženého, překračujícího reálné i obrazné hranice.

Podobně jako Vischer sám: umělecky všetečný, ochotně střídající žánry, vysokou literaturu s nízkou, námezdní slovesnou dřinou, drobnosti básnické, prozaické, dramatické s celoživotní posedlostí Husem, krátké období mohutné tvůrčí erupce s dekádami mlčení; typ rázující ochotně pro inspiraci napříč časem (k pozdně středověké reformaci) i prostorem (viz japonské motivy, pěstované v textech jako Šogun nebo Čajový mistr). A nejinak ve vlastním životě: původem český Němec, publikující husovskou monografii v době třetí říše, v poválečném Berlíně pak lavírující mezi svobodnou západní částí města a východem semílaným komunistickou totalitou. Jeho literární postavy se v lepším případě toulají (divadelní hra na chaplinovské téma), v horším případě zoufale bloudí světem, poháněny osudovým obrazem, který se jim zařízl do hlavy (povídka „Zajíc“); v tom nejhorším případě se pak celá jejich existence v sekundě tříští o asfalt a vyhasíná podobně jako evropská civilizace brutálně rozervaná a zruinovaná první válkou (Vteřina mozkem).

Výbor z díla Melchiora Vischera vychází v nakladatelství Academia.