Výročí a vyhlídky Karáska ze Lvovic

Jiří Karásek ze Lvovic (vl. jm. Josef Karásek) není jen důležitou postavou dějin české literatury a kultury vůbec, ale především osobností jen obtížně uchopitelnou, člověkem mnoha tváří a nositelem četných masek. Příčina netkví jen v rozporu mezi jeho civilním životem, zaměstnáním, rodinou a existencí ve sféře literární; nejde pouze o rozdílnost nejniternějšího bytí a veřejného projevu; netýká se to jen sexuální orientace, náboženské víry, národa či umění — jsou to všechny tyto i mnohé další oblasti, kategorie a role, do nichž Karásek v průběhu života vstupoval a jejichž celek tvoří složitou mozaiku jeho osobnosti.

Poštovní úředník Josef Karásek vedoucí (dlouho po boku své matky) staromládenecký život v poměrech, které mu nedovolovaly nikterak rozhazovat — to byla nejcivilnější podoba tohoto spisovatele, s níž by si jej čtenáři jeho děl asi jen zřídkakdy spojovali. Později to pravda dotáhl až na ředitele knihovny ministerstva pošt a ředitele Poštovního muzea a archivu. Na literárním poli si ovšem získal jméno dříve coby kritik. Ještě než sepsal své první literární dílo — básnickou sbírku Zazděná okna (1894) —, otiskovaly už Literární listy recenze tohoto mladíka na knihy starších, již zavedených spisovatelů, při jejichž kritické reflexi si ovšem tento benjamínek nebral žádné servítky.

Po získání prvních kritických ostruh se Karásek stal roku 1894 jedním ze spoluzakladatelů nového literárního měsíčníku Moderní revue a nejbližším spolupracovníkem šéfredaktora této „tribuny české dekadence“, jímž byl až do své smrti Arnošt Procházka. Moderní revue však v Karáskovi nenašla jen literárního kritika a redaktora, mladému autorovi se stala ideálním prostorem k publikování jeho děl — ať již šlo o krátké texty v jednotlivých číslech časopisu, delší prózy uveřejňované zde na pokračování či dokonce knižní vydání jeho děl v rámci edice Knihovna Moderní revue. Právě na půdě tohoto časopisu se tak zrodil spisovatel, jehož dnes známe coby Jiřího Karáska ze Lvovic.

Během své dlouhé životní pouti pak se svou tvorbou obešel celou řadu nakladatelství, přičemž zásluhou Karáskova dosti svérázného zacházení s vlastními texty a náročných požadavků na jejich knižní podobu jde dnes o oblast jen obtížně zmapovatelnou. Faktem však zůstává, že nastaly chvíle, kdy byl sám sobě i nakladatelem (velmi krátkou epizodu v tomto směru představuje jeho vlastní nakladatelství Thyrsus). Peripetie kolem publikování Karáskova díla, zahrnující i jeho dvoje nedokončené sebrané spisy, nakonec vydaly na celou knihu — napsal ji Aleš Zach a nese název Nakladatelská pouť Jiřího Karáska ze Lvovic (1994).

V pozdějších letech se stal Karásek také sběratelem. Od okamžiku, kdy mu to finanční situace jen trochu dovolila, budoval tento spisovatel sbírku výtvarných děl a knih, která se postupem času rozrostla do úctyhodných rozměrů. Takzvaná Karáskova galerie se nakonec stala jednou z nejvýznamnějších soukromých sbírek v Evropě — obsahovala 40 000 výtvarných sbírkových jednotek, knihovnu čítající kolem 50 000 svazků a archiv dokumentů a dnes je součástí Památníku národního písemnictví.

Jiří Karásek ze Lvovic v mnoha ohledech naplňoval dodnes rozšířenou představu o dekadenci a dekadentech. Podle dobových svědectví i dalších pramenů to byl člověk nadmíru senzitivní, až přecitlivělý, povahy spíše uzavřené a plaché, přitom však v polemikách nesmlouvavý a nebojácný a rovněž v nárocích na ostatní velmi přísný. Jeho nadmíru vyvinuté estetické cítění se odráží nejen v jeho dílech (obsahu i formě) nebo sběratelské činnosti, ale ovlivňovalo i jeho každodenní existenci, počínaje zařízením bytu a osobními zálibami konče.

Nejednoznačný a podmíněný jeho estetismem byl i Karáskův vztah k náboženství. Nejbližší mu byla katolická víra, zejména však pro bohatost a okázalost svého ritu, přitom mu však toto vyznání nijak nebránilo stát se aktivním účastníkem martinistického hnutí a živě se zajímat o okultismus, který výrazně ovlivnil i jeho literární dílo. Autor díla prostoupeného homoerotickými motivy, který se v roce 1895 zasloužil o vydání speciálního čísla Moderní revue věnovaného v té době pranýřovanému Oscaru Wildeovi, také ve 30. letech působil v redakci Hlasu (resp. Nového hlasu) — jediného prvorepublikového periodika pro homosexuální menšinu.

Karáskovo dílo u nás nemohlo vycházet dlouhých čtyřicet let a v zasloužené míře k tomu nedošlo ani po pádu komunistického režimu. První vlaštovkou se roku 1991 stal Jaroslavem Medem připravený výbor z autorovy prozaické tvorby Gotická duše a jiné prózy, v polovině devadesátých let vyšly zásluhou již zmíněného Aleše Zacha autorovy Vzpomínky (1994) a soubor jeho prvních sbírek nazvaný Básně z konce století (1995), vydání se dočkaly i Román Manfreda Macmillena (asi 1993) — první z trojice Románů tří mágů — a novela Obrácení Raymunda Lulla (1996). V roce 2002 vyšla samostatně Karáskova nejznámější sbírka Sodoma a o deset let později (v jediném svazku) i kompletní trilogie Romány tří mágů (2012). Vedle toho se objevilo několik edic korespondence — například s Edvardem Klasem (2001) nebo s Marií Kalašovou (2007) — a také řada publikací věnovaných Karáskovým sběratelským aktivitám (Sen o říši krásy, 2002; Knihovna Karáskovy galerie a její světy, 2011; Karáskova galerie, 2012).

Množství Karáskových próz, sbírek a dramat tedy stále marně čeká na nové vydání, nemluvě o dosud chybějící karáskovské monografii, kterou nemohou nahradit publikované dílčí studie ani zmínky v šířeji zaměřených monografiích jako Moderní revue 1894—1925 (1995) či Dekadence: V barvách chorobných (2006). Naproti tomu jeho souputníkům z Moderní revue, již jmenovanému Arnoštu Procházkovi a básníkovi a výtvarníkovi Karlu Hlaváčkovi (1874—1898), se aktuálně dostává větší pozornosti. Je to jen pár týdnů, co pod názvem Kritiky a eseje z let 1892—1924 (2020) vyšel více než tisícistránkový výbor z Procházkova kritického a esejistického díla, připravený Lubošem Merhautem, a nakladatelství Akropolis připravuje k vydání coby druhý svazek Kritické hybridní edice souborné vydání Díla Karla Hlaváčka.

Letošní rok, nesoucí se ve znamení dvou karáskovských výročí, přesto slibuje zvýšený zájem o Jiřího Karáska ze Lvovic, tím spíše, že s uplynutím 70 let od autorovy smrti se na Karáskovo dílo přestávají vztahovat autorská práva. První připomínky jeho života a díla na sebe nenechaly dlouho čekat — na Vltavě připravili desetidílnou četbu Karáskových Vzpomínek v podání Františka Derflera, Památník národního písemnictví plánuje k lednovému výročí na svém webu spustit virtuální Karáskovu galerii, koncem května by měl v Torstu vyjít román Gotická duše s ilustracemi Josefa Bolfa, na podzim je ohlášena výstava věnovaná Karáskovi a dekadenci v Ostravském muzeu. Můžeme jen doufat, že podobných počinů přinese „Karáskův rok“ co nejvíce…

P. S. Aktuální dění kolem Jiřího Karáska ze Lvovic se pokouší mapovat stejnojmenná facebooková stránka.