Kdyby Evropané nedobyli Ameriku
Francouzský spisovatel Laurent Binet je jedním z „mých“ autorů, tedy z těch, jejichž knížky mě potkávají pravidelně. Do jeho nejnovější knihy — vzhledem k její netypické kompozici se skoro nedá mluvit o románu — jménem Civilizace jsem se pustila loni na jaře v době propuknutí covidové paniky a jsem jí vděčná, že mě odváděla od ponurých starostí do naprosto netušených končin.
Po prvním románu HHhH, který svérázně dokumentárním stylem pojednává atentát na Heydricha, a po mé milované Sedmé funkci jazyka, konspiračním thrilleru, jehož hrdiny jsou lingvisté a filozofové, se tentokrát Binet pokusil literárně zařídit, aby Ameriku nedobyli Evropané, ale naopak aby zástupci Inků za pomoci důvtipu, náhod a spousty zlata postupně dobyli značnou část Evropy. Z inckých šlechticů, které při skutečné konkvistě potkal drsně tragický osud, se v jeho alternativní historii stali cool hrdinové, kteří s údivem, ale zároveň mimořádně zručně manévrují komplikovaným obdobím reformace.
Laurent Binet: Civilizace
přeložila Michala Marková
Argo, Praha 2021
Škoda že se v češtině nakonec neodrazí nenápadně zvláštní titul originálu. Ten zní Civilizations (jedno písmenko prozrazuje, že je to slovo anglické) a přímo ukazuje na Binetův inspirační zdroj, počítačovou hru Civilization, u které leckdo z nás v devadesátkách proseděl celé noci. Název je klíčem ke zvláštnímu, lehce schematickému vyznění textu, který občas připomíná šachy, karetní hru nebo loutkové divadlo. Autor si tu jako hráč posunuje celými národy, staví základny, rozšiřuje armády a promyšleně, od skromného začátku po pompézní závěr, buduje jinou historii jiné Evropy (celá první část například stojí na tezi: aby mohli Inkové zvítězit nad Evropany, je potřeba do Jižní Ameriky včas dopravit železo, koně a protilátky proti běžným nemocem). A hraje se tu i s literárními žánry: každá ze čtyř částí knihy představuje jiný útvar a jiný styl, od severské ságy přes mořeplavecký deník a kroniku až po fragment pikareskního románu.
překladatelský seriál Na čem pracuju
Při překladu Binetových knížek si vyloženě užívám, že jsem s autorem v kontaktu a můžu s ním leccos konzultovat. Hodí se to už proto, že jsou vždycky nabité více či méně skrytými citacemi a narážkami, které čtenář leckdy ani nenajde, ale překladatel odhalením každé další z nich vylepšuje svoje detektivní instinkty a rešeršní schopnosti. Tady jsou porůznu poschovávané narážky a přímé citáty z deníků Kryštofa Kolumba, z Dona Quijota, z esejů Michela de Montaigne nebo třeba ze španělského románu Život Lazarilla z Tormesu. Nebojím se říci, že v těchto pasážích má překladatel o něco těžší úlohu než autor: ten totiž vesele tiskne copy—paste, kdežto překladatel si láme hlavu, jestli zrovna tahle podezřelá věta v textu je, či není citát, a následně musí buď zapeklité fragmenty dohledávat v existujících překladech, nebo překládat ty zatím do češtiny nepřeložené. Možnost přeptat se autora je v podobných případech k nezaplacení.
U Civilizací byl možná za otevřené komunikační kanály rád i autor, protože se mi povedlo náhodou odhalit jednu mile kuriózní chybu: v jednom rozhovoru inckého vládce Atahualpy s německým bankéřem Fuggerem jsem narazila na historicky nepatřičné metrické váhy a míry. Nejdřív jsem ty kila pepře a litry medu považovala za zajímavé ozvláštnění, ale dotazem se ukázalo, že si toho autor prostě nevšiml: takže jsem rychle převáděla na libry a žejdlíky a ve francouzských dotiscích už asi taky budou správné historické jednotky.
Přípravy téhle knížky jdou do finiše, podle edičního plánu by měla v Argu vyjít v březnu. A já už jsem duchem někde jinde, i když historické období jsem shodou náhod neopustila.