Příroda nehlučí. Z deníku H. D. Thoreaua
Americký spisovatel, přírodovědec a milovník přírody Henry David Thoreau si vedl čtyřiadvacet let deník. Výbor z jeho esejistických a intimních zápisků teď poprvé vychází v českém překladu v nakladatelství Paseka.
Překlad Jan Hokeš
1837
22. října
„Čím se teď zabýváš?“ zeptal se mě. „Vedeš si deník?“ Dnes tedy pořizuji svůj první zápis.
Chci-li být sám, musím uniknout přítomnosti — vyhýbat se sobě samému. Jak bych mohl být o samotě v zrcadlové komnatě římského císaře? Toužím po podkrovním pokoji. Pavouci v něm musejí nerušeně pobývat, podlaha nesmí být zametená a dřevo urovnané.
Němci říkají: „Es ist alles wahr, wodurch du besser wirst.“
25. října
Jakmile se objeví Vesna, opět se z nás stávají děti — s novým rokem zase začínáme svou cestu životem. Kdyby se tato dívka už nikdy nevrátila, lidé by se ze samého žalu stali básníky. Sotva nám zimní období dá čas na to, aby se nám zastesklo po jejích úsměvech, podléháme návalům básnického poblouznění. „… první květy jarních záhonů šelmovsky dětským zrakem mrkají, na obzoru v dálce taje sníh šedivých hor a mizí, jak by dých.“ (Goethe — Torquato Tasso)
27. října
Dnes nedohlédneme dále než k vrchům Nobscot a Annursnack. Stromy tu stojí se zplihlými větvemi a připomínají poutníky zbičované bouří, přičemž celá krajina působí pochmurným dojmem.
Ocitne-li se duše v zajetí hustých mlžných oparů, marně se snaží uniknout z jednotvárné doliny všedních dní a prodrat se neproniknutelnými mračny halícími modravé vrcholky na jejím obzoru, a musí se tedy spokojit se zkoumavým pohledem na nedaleké a nevýrazné kopce.
Henry David Thoreau, foto: Wikimedia Commons
29. října
Zhruba před čtyřmi až šesti týdny se přihodila zvláštní událost, kterou stojí za to zaznamenat. Hledali jsme s Johnem indiánské relikvie a poté, co se nám podařilo najít dva šípové hroty a jeden kamenný tlouk, kráčeli jsme nedělním večerem k ústí Mokřadního potoka, plně ponořeni do úvah o minulosti a jejích pozůstatcích. Když jsme se přiblížili k vrcholku kopce tvořícího říční břeh, pustil jsem se, podnícen tématem svých úvah, do vášnivé oslavné řeči o dávných divošských dobách, kterou jsem pro názornost doprovázel nesmírně dramatickými gesty. „Tam na Nawshawtuctu,“ pravil jsem, „stával jejich příbytek, jenž sloužil jako kmenové shromaždiště, a tamhle na Lasturovém vrchu pořádali hostiny. Nepochybně šlo o oblíbené místo — tento vršek skýtal vhodné podmínky pro pozorování okolí. Jak často asi stávali přímo na této vyvýšenině, v tutéž hodinu, kdy slunce klesalo za vzdálené lesy a svými posledními paprsky zlatilo vody řeky Musketaquid, a přemýšleli o úspěších uplynulého dne i o vyhlídkách na den příští či rozmlouvali s duchy svých otců, kteří se již odebrali do říše stínů!
„Zde,“ zvolal jsem, „stál Tahatawan a tamhle,“ uzavřel jsem svůj květnatý proslov, „leží hrot jeho šípu.“
Ihned jsme si šli sednout na místo, na něž jsem ukázal, a já — abych celý žert dotáhl do konce — jsem měl v úmyslu vyhrabat ze země obyčejný, náhodně vybraný kamínek, když vtom se k mému úžasu ukázalo, že první, po kterém jsem sáhl, abych získal nástroj na rýpání v zemi, je naprosto dokonalý šípový hrot, ostrý tak, jako by jej jeho indiánský výrobce právě zhotovil!!!
29. října
Nejprve přichází šedavý soumrak, opěvovaný básníky, s temnými pruhy oblaků, jež se táhnou až k zenitu. Na východě se pak mezi ně vkrade mračno, které začne žhnout, jako by se v jeho hrudi skrýval vzácný drahokam — do jeho horního okraje se zařezává hluboký oblý zlatošedý záliv, zatímco tenké sloupce nadýchaných par, rozbíhající se paprskovitě z téhož ohniska a připomínající vojska v lehké zbroji, dopadají pravidelně na svá místa.
18. listopadu
Příroda nehlučí. Kvílení bouří, šelest listů ani pleskání dešťových kapek nepůsobí rušivě — tyto zvuky v sobě mají základní a dosud neprobádanou harmonii. Čím to, že když k lidskému sluchu dolehnou vzdálené tóny hudby, začnou myšlenky plynout v tak hlubokém a jiskřivém proudu? Řinčivá píseň hraná klavírem — dokonce ani Bitva o Prahu — mne při přemítání neobtěžuje, pokud zní harmonicky, avšak nepravidelné, nelibozvučné bubnování nesnesu.
5. prosince
Můj přítel prý objevil v přírodě nový zvuk, kterému říká „ledová harfa“. Když jednou vhodil hrst oblázků na zamrzlé jezero a zasáhl jimi místo, kde byla pod ledem vzduchová bublina, ozvala se příjemně znějící hudba.
Zde přebývá desátá Múza, a jelikož ji objevil on, vyvěrá tato nezvyklá melodie pravděpodobně přímo z jeho nitra.
16. prosince
Lesy byly dnes ráno zahaleny úzkými proužky páry — podle Sprengela jde o výpary z listoví —, které jako by náhle ztuhly chladem. V některých místech se pára jako jemná síťovina rozprostírala nad vrcholky stromů, čímž vznikaly rozsáhlé travnaté plochy, kde skřítkové a víly pořádali vrcholná klání:
„… před každý šik rytíři skočí vzdušní, křížíce
svá kopí, řad až splyne změť…“
Na východě žhnul úzký, avšak nepříliš zřetelný srpek světla a modř v nadhlavníku se ve všemožných poměrech mísila s lososovou barvou obzoru. A vrcholky přilehlých kopců nám, bídným červům z nížin, teď posílají zprávu, že na východě zavlála zlatá standarta panovníka, jehož „dlouhé rovné paprsky“ vmžiku dostávají tvar vějíře, a svého vládce zdraví i okna těch nejprostších obydlí.
31. prosince
Tak jako sebemenší kapka vína dodá jiný odstín celému poháru, zbarví i ta nejdrobnější částečka pravdy celý náš život. Nikdy nebývá osamocena a nelze ji ani jednoduše přidat k našemu jmění, jako by šlo o drahocennost. Když dosáhneme skutečného pokroku, zapomínáme a znovu se učíme věci, o nichž jsme se dříve domnívali, že je známe. Rok za rokem sbíráme disiecta membra pravdy a skládáme je jedno vedle druhého, jako bychom postupně zvedli sto kamenů ležících v řadě a odnesli každý zvlášť do košíku.
Vychází v nakladatelství Paseka.