Zběsilé putování po hřbetech slov

Ladislav Selepko: Raison d’être
Měsíční paprsek, Pardubice 2020

Básník, prozaik, bloger a kritik Ladislav Selepko si vydal prózu Raison d’être. Komerčně zřejmě ztracený případ tak samonákladem učinil již poněkolikáté, sveřepě trvaje na své outsiderské literární pozici — a to mu samozřejmě nelze mít za zlé. Snad naopak, romantika čtenářsky bezohledného textu, o níž se někteří mladší „asociační“ autoři rádi zmiňují ve středoproudých plnobarevných magazínech, tu konečně nabývá autentických obrysů. A pochopitelně nejen jich.

Jaké to je, číst takovou prózu? Nejvíce snad bude záležet na tom, na čem čtenář intelektuálně zrál. Budou-li to Psí vojáci s texty Filipa Topola, Ladislav Klíma, Richard Weiner nebo Jakub Deml a do toho se vtírající v hlavě uvízlé textové fragmenty socialistické („stokorunáčka poputuje“) i postsocialistické (Egon a Karl) televizní zábavy či konvolut trampských písní — bude se do rtuťovitého textu nořit určitě s větší důvěrou, ochotou i polichoceným intelektuálním sentimentem pamětníka než ten, jemuž aluze zůstanou zaslepeny nepoznáním.

Komponenty Selepkovy literární mystiky, expresionismu i undergroundu tu pulzují divoce a skutečně čtenářsky bezohledně — jak to nakonec autor (ústy vypravěče či postavy) na několika místech textu řekněme metareflektuje. Próza má i proto nižší míru narativní uspořádanosti, jakkoli je nutno říci, že na úrovni vět, odstavců a dějových mikrosituací má nezaměnitelný komický výraz, založený na intelektuálně škodolibém rozrušování čtenářských očekávání. Lze si dokonce představit, že pouhou změnou sazby na formu veršů by text obstál i jako poezie.

Vydrží ale čtenářská koncentrace upřená na výrazovou variabilitu těch bratru dvě stě čtyřicet hustě vysázených stránek? Nebo se text během četby po chvíli promění v hypnotický přízrak nekonečného sledu absurdních výjevů, který bude k nerozlišení od vlastních snů generovaných následujícími řetězci čtenářových mikrospánků? Člověku tu proto už začíná být skoro líto, že nejlépe napsané texty jsou vlastně tak trochu o ničem. Ona zmíněná nižší míra narativní uspořádanosti zde totiž vypadá takto: major Klen, nadporučík Kněžiště, postava s nestabilním a dlouhým jménem B.-ský, světec Bartoli, Hi-át Horváth a další chlapíci (ženskou figurou je zde jen erotický přelud Jitka) někde putují, většinou tak po starosvětsku, všelijakou slotou a nepohodlím, někdy mudrují, handrkují se (v onom literárně sofistikovaném kódu) a ne úplně vzácně jsou aktéry homoerotických pasáží (jakkoli někdy jen ve formě výhrůžek).

Literární mystika se tu prolíná i s tou křesťanskou a tak trochu i s politologií (přemítání o Havlovi i Hitlerovi, groteskní scéna s Klausem — zde Klaunem — a podobně). Motivickou barvitost autor čerpá z katalogu přírody (ježek točící bodlinu, topolovské veverky, hořící klíště…) i z literárních parafrází malířských děl. Situace dynamicky sledují jedna druhou bez zvláštního propojení a záhy je jasné, že tento svět, který je definován svými narativně omezenými postupy, může proto trvat nekonečně (kniha mohla mít dvacet i tisíc stran).

A přesto tato nekonečnost paradoxně referuje k uzavřenému světu někdejších, ba i stoletých exkluzivních poetik (vše přiznaně i v závěrečných poznámkách) a reálií tomu odpovídajících. Raison d’être se ve světle této recenzní úvahy jeví především jako vyznání literatuře autorova intelektuálního ukotvení a zároveň bloudění ve vlastní hlavě. A opravdu: světa ani čtenáře k tomu netřeba.