Chtěla jsem, aby to působilo jako nostalgické sci-fi

Napadlo vás hned, jakým způsobem celý příběh zachytíte, nebo to byl běh na delší trať?

U podobně rozsáhlého projektu je dobré si udělat co největší přípravy. Předem vyzkoušet více přístupů — stylizace, linky, barvy atd. Protože když v polovině zjistíte, že by bylo lepší udělat něco jinak, je to těžké překreslovat. Kdybyste se třeba rozhodli, že hlavní postavě sluší bílý oblek více než černý, tak byste ho museli překreslovat na třech stech panelech. Nějaká vylepšení vás napadnou tak jako tak, ale čím lépe si to připravíte, tím méně toho bude. A pokud si předem nevyzkoušíte styl kresby, tak po několika stranách zjistíte, že se kresba mění. 

Čím vším jste se inspirovala, co jste musela načíst či zhlédnout?

Inspirace mám dost, nedá se říct, že vycházím z jedné knihy, kterou bych musela načíst — samozřejmě kromě hry samotné. Bavilo mě, že svět R.U.R. není blíže popsaný, a proto si můžu pohrát s návrhy postav i prostředím. Chtěla jsem, aby to působilo jako nostalgické sci-fi. Jako meziválečné období, které je trošičku posunuté do světa vědecké fantastiky. Proto jsem se výtvarně inspirovala hlavně v období první poloviny dvacátého století a ve stylech, které na tuto éru navazují. Hodně se mi líbí originální návrhy scény od Bedřicha Feuersteina, myslím, že ty jsou základem celé stylizace komiksu. Taky jsem strávila nějakou dobu v knihovně nad knihami s dobovou módou, nábytkem a architekturou, kde jsem skicovala a zkoušela, jak tyhle věci propojit se žánrem sci-fi. Má oblíbená čapkovská adaptace je Vávrův film Krakatit. Myslím, že střih komiksu (nebo postavení panelů) R.U.R. je tím filmem dost ovlivněný, až jsem měla chuť dát taky na začátek varování, že „tento příběh se odehrává v horečnatém snu“, které se objevuje i ve filmu.

A když se zaměříme na komiksové bubliny?

V komiksové řeči jsem se držela trochu zpátky, nepoužívám žádné expresivní nebo zkosené panely, obyčejná skladba mi pro divadelní adaptaci přišla mnohem vhodnější. Také je to styl bližší českému čtenáři. V tomhle ohledu byla mou inspirací ta největší komiksová klasika, hlavně Hergé. Osobně jsem velkou fanynkou japonského komiksu, to se možná projevilo na tempu příběhu. Pro R.U.R. jsou inspirací práce Osamu Tezuky a Shotara Ishinomoriho, u kterých jsem vždy obdivovala velmi úspornou stylizaci využitou do největší efektivnosti.

Přidala jste něco k původnímu textu? Či naopak ubrala?

Jen ubrala, nechtěla jsem to dělat, ale pokud bych zachovala celý text, tak bych komiks musela roztáhnout aspoň na pět set stránek, a to bych časově nezvládla. Doufám, že čtenáře komiks zaujme dost na to, aby pak sáhli po originálu a příběh si přečetli komplexněji. Zachovala jsem původní dialogy, nechtěla jsem je „překládat“ do moderního jazyka, spíš jsem přizpůsobila výtvarno, ať to dnešní čtenáři můžou lépe vstřebat.

Lze tedy komiks považovat za zjednodušenou variantu známého příběhu?

Komiksy se tak často používají, protože se předpokládá, že číst hodně ilustrovaný text je lehčí než číst samotný text. To je ale omyl. U tvorby komiksu musíte myslet na to, že příliš detailní či realistická, nepřehledná kresba zpomaluje čtení. Ve spojení s náročným dialogem či archaickým jazykem může být takový komiks hůř čitelný než samotný text. Čtenáři se musí soustředit jak na čtení dialogů, tak na sledování obrázků, a pokud stráví hodně času zkoumáním obrázků, často jim už nezbyde pozornost na děj. V nejhorším případě se v ději ztratí, nebo vyprávění úplně pozbyde rytmus. Najít vyváženou hranici mezi textem a výtvarnem je základem kreslení komiksů.

Jaký je váš vztah ke Karlu Čapkovi a jeho tvorbě?

Mám ráda jeho texty, to, jak citlivě vykresluje postavy, jak experimentuje se slovy a jak lehce používá humor. Myslím, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem R.U.R. kreslila jako komiks. Komiksy bez vtipů kreslit nezvládám, to je pro mě základ celého média.