Jako chladný tenký led

Alvydas Šlepikas: Jmenuji se Maryte
přeložila Věra Kociánová
Euromedia — Odeon, Praha 2020

Je zima roku 1946 a oblastmi Východního Pruska, dnešní ruské exklávy Kaliningradské oblasti, obchází hlad a smrt. Vše je zde „podupané, znásilněné, rozstřílené“, ostatně jde o území, o němž také psal Timothy Snyder v knize Krvavé země — Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Hranice mezi životem a smrtí je tu tenká, stejně jako led zamrzlé řeky Němen, po němž kráčí skupinka dětí. Řeka rozděluje pruskou zemi zmaru, čelící násilnostem ze strany Rudé armády, a Litvu, jež pro mnohé představuje místo, kde se mohou vrátit k plnohodnotnému životu. Přejdou, nebo je zasáhne kulka vojáků hlídkujících na mostě?

Spisovatel, scenárista, režisér a herec Alvydas Šlepikas (1966) se od druhé poloviny 90. let zabývá u nás málo známým fenoménem tzv. „wolfskinder“, tedy „vlčích dětí“. Jedná se o sirotky z drtivé většiny německé národnosti, kteří z různých příčin přišli za války či těsně po ní o rodiče a snažili se dostat z Východního Pruska do Litvy. Své poznatky, které autor získal zejména z rozhovorů s přeživšími nebo jejich rodinami, zúročil v knize Jmenuji se Maryte. Dílo si v Litvě získalo pozornost prakticky okamžitě po svém vydání a mimo jiné si roku 2013 vysloužilo cenu Svazu litevských spisovatelů.

V okolí řeky Němen se povalují letáky s nápisem: „Vojáku Rudé armády! Před tebou je hnízdo fašistické zvěře.“ Obyvatelům, kteří zavčas neprchli z tohoto území, se během několika dní rozpadlo úplně vše: způsob života, rodina i osobnost. Třeskutá zima 1946 proniká také mezi prkna dřevěné kůlny, v níž přebývá rodina Schutakových. Dřevník se matce Evě s pěti dětmi a švagrové Lottě stal útočištěm ve chvíli, kdy jejich vlastní domov připadl novým vlastníkům ze Sovětského svazu. Všudypřítomný hlad ničí tělo, zatemňuje zdravý úsudek a zahání poslední známky soucitu. „Koukni na ty prasata, už v nich nezůstalo nic lidskýho,“ komentuje voják zubožený dav srocující se před jejich jídelnou. Mezi lidmi se o bramborové slupky pro své vyhladovělé děti rvou také Eva a její kamarádka Marta. Zpět se pak musí opět prodírat ruinami městečka, vyhýbat se vojákům lačně vyhlížejícím ženská těla a hladovým lidem, kteří jsou schopni udělat pro kousek chleba cokoliv.

Ze země zoufalství a hladu však existuje únik. Děti tajně nasedají do vlaků vyjíždějících s válečnou kořistí do SSSR, aby se dostaly do Litvy a dovezly zpět obživu pro celou rodinu. Nebo aby tam rovnou zůstaly. Lepší osud pro svoje potomky si úpěnlivě přejí také nešťastní rodiče, kteří se na trhu, kde lidé za brambory rozprodávají poslední připomínky své bezstarostné minulosti, snaží své děti udat na práci obchodníkům přijíždějícím z Litvy. Ani zde však na mnohé lepší život nečeká. Bloudění lesy, antikomunističtí partyzáni či naopak prosovětské milice — to je pouhý zlomek nebezpečí, která zde číhají. Dětství je zadupáno do země, mysl těch nejmenších přesto nebyla schopna plně přistoupit na syrovou realitu. Když například Heinz s Albertem prochází lesem a zpozorují, že je někdo sleduje, dříve, než je napadne, že se může jednat o vojáka, přemýšlí, zdali to není hejkal či nějaký lesní ďas. Děti si navykly na mrtvoly, zato se stále úzkostně bojí tmy…

„Objeví se jen epizodně,“ píše se v úvodu knihy o lidech zasažených válečnou pohromou. Tato část věty jako by vystihovala i samotnou podstatu knihy. Autor totiž pomocí úsečných vět a stručných kapitol doslova promítá film na papíře. Vidíme jen epizody ze života postav, které po odehrání svých rolí zase z textu mizí. Dvě dějové linie sestávající z osudů těch, co zůstávají v domovině, a z osudů dětí v Litvě se postupně stírají, až zůstaneme ztracení pouze s malou Renatou. I přes emočně velmi vyčerpávající téma autorské řešení ústí v nečekaně čtivý výsledek.

Strohý vypravěč se také příliš nezabývá pocity postav. Náznakově je zde sice nalezneme, nakonec jsou to ale činy, co o hrdinech vypovídá nejvíce. Šlepikas se tak cíleně vyhnul sentimentálním pasážím, které by v syrovém ději mohly působit strojeně. Autorovo odosobnění je zároveň umocněno vyprávěním ve třetí osobě. Právě er-formou se kniha liší od Nabarveného ptáčete, k němuž bývá často přirovnávána. Navíc zatímco z díla Jerzyho Kosińského se zdá, že válka zbavila svět dobra, u Šlepikase ze všudypřítomného mraku zkázy občas prosvitne paprsek naděje, a to obvykle nečekaně, neschematicky.

Vzhledem k tomu, že autor ponechává o dalších osudech postav mnoho nevyřčeného, nutí tak čtenáře, aby sám do značné míry přejal úlohu režiséra jejich dalších osudů. Z tohoto typického rysu Šlepikasova díla můžeme být sice lehce roztrpčení, zároveň jej ale lze vnímat jako ten nejlépe zvolený eufemismus — vždyť proč jen neuvěřit tomu, že Kristus mrkající na Renatu z obrazu nebyl dílem dětské představivosti, ale příslibem, že snad mnohé z dětí nakonec zdárně doputovaly do cíle a našly svou, či novou rodinu.