Poslední dějství Posledních nebezpečných vizí

V ideálním světě bych nemusel Harlana Ellisona, jednoho z největších SF povídkářů dvacátého století, vůbec představovat. Z jeho povídkového díla však knižně nevyšlo za uplynulých třicet let vůbec nic a teprve letos na podzim se čtenáři mohli seznámit s jeho průřezovou sbírkou Vrchol vulkánu. Pozoruhodně plodný autor s bibliografií o více než 1700 položkách, počínaje pěti romány přes stovky povídek a dva tucty televizních scénářů až po esejistiku a filmovou kritiku, byl i významný editor.

Úspěšné vize

Jeho nejvýznačnějším zářezem na pažbě je v tomto ohledu antologie Nebezpečné vize. Povídky v ní se předtím neobjevily v žádném časopise, Ellison si je od autorů vyžádal s jednoduchým zadáním — porušujte pravidla. Oproti tehdejším časopisům se přispěvatelé nemuseli vyhýbat vulgarismům, nemuseli být pruderní, nemuseli se ohlížet na to, aby neurazili establishment. Měli bořit tabu. A tak se i stalo, Nebezpečné vize se staly manifestem nastupující Nové vlny.

Harlan Ellison, foto: Barbara Alper, Getty Images

Fritz Leiber získal za noveletu „Hodit si kost(ka)mi“ Huga i Nebulu v kategorii nejlepší noveleta, Philip José Farmer obdržel Huga za novelu „Jezdci purpurové mzdy“ a Samuel R. Delany dostal za povídku „Navždy, a Gomora“ Nebulu. Sám Ellison, jenž do antologie přispěl povídkou a třiatřiceti předmluvami, získal na 26. Worldconu zvláštní uznání za vydání „nejvýznamnější a nejkontroverznější SF knihy roku 1967“.

Není divu, že si u něj nakladatelství objednalo pokračování Opět nebezpečné vize, tak objemné, že muselo vyjít ve dvou svazcích. Samozřejmostí byla opět Ellisonova pečlivá redakční práce, úvod ke každé povídce a vysoké nároky na všechny autory (nikdo z první antologie se nemohl zúčastnit, autorský záběr se tedy značně rozšířil). A ceny opět pršely: Joanna Russová získala za povídku „Když se to změní“ v roce 1972 Nebulu, Ursula K. Le Guinová za novelu „Svět je les, les je svět“ Huga. A Ellison si v roce 1972 odnesl Huga za svou editorskou práci.

Nevydané monstrum

Chcete-li rozesmát bohy, svěřte se jim se svými plány. Antologií Poslední nebezpečné vize chtěl Ellison své editorské dílo uzavřít. Oslovil další autory, mimo jiné G. R. R. Martina. Ten mu nabídl svou zatím nejodvážnější povídku „Chlap z masovny“. Ellison ji odmítl a doporučil mu, „ať z ní vytrhá střeva a přepíše tu povídku od první strany“. Což GRRM učinil a radikálně ji přepsal — načež ji Ellison znovu odmítl přijmout.

Osmnáctého srpna 1973 vyšlo v časopise Locus oznámení, že PNV vyjdou u nakladatelství Doubleday a hotové budou v září. Takových oznámení přišlo za následujících čtyřicet let ještě mnoho. Počet autorů vystoupal z osmašedesáti na bezmála sto padesát. Délka uvažovaného díla se rozrostla z 445 000 slov na 1 250 000 slov, tedy v přepočtu na 4166 normostran. Což je víc než dvojnásobek rozsahu Vojny a míru nebo rozsah třinácti až čtrnácti tehdejších románů. Úměrně s tím stoupal i rozsah Ellisonových předmluv, na cca 200 000 slov, tedy vskutku ďábelských 666 normostran. Ellison autorská práva k povídkám a novelám od autorů kupoval; tantiémy z prodejů měli autoři dostat až nějaký čas po vydání (bylo se nač těšit, první dvě antologie měly nejen úspěch u kritiky, ale navíc se dobře prodávaly).

Jenže smlouva u nakladatelství Doubleday vypršela, Ellison tedy pro antologii našel v roce 1976 nový domov v nakladatelství Harper & Row. Tam měla vyjít ve dvou svazcích, přičemž každý z nich měl mít přes dva tisíce stránek. O rok později ohlašoval Ellison vydání na Vánoce roku 1978, osekané na pouhých dva tisíce stránek, rozdělených do tří knih. Práva se tou dobou vrátila k autorům, takže všichni dostali možnost odstoupit od smlouvy, ponechat si peníze a povídku uplatnit někde jinde — nebo smlouvu prodloužit. Ta první možnost nebyla u Ellisona právě populární a kombinací slibů a zastrašování se snažil přispěvatele přesvědčit k prodloužení práv (detailně o tom píše Christopher Priest v knize The Last Deadloss Visions, kterou si dodnes můžete přečíst na internetu.) Nakonec ovšem přišel o celkem třicet osm autorů.

V následujících dvou letech přišly zprávy o dalších dvou změnách nakladatelství, na bostonském Worldconu Ellison opět oznámil, že již před týdnem odevzdal rukopis newyorskému nakladateli.

Jenže to už lidé brali s rezervou. Přesto Ellison ještě v roce 2007 v dokumentárním filmu Sny s ostrými zuby tvrdil, že „plně očekává, že PNV dokončí, ještě než zaklepe bačkorami. A tím zatne tipec svým kritikům, těm štěnicím, co mu tak pijí krev“. Jenže plány mu v roce 2014 zhatila mrtvice, po níž ochrnul na pravou část těla — a smrt v roce 2018 za nimi udělala definitivní tečku.

Třeba se to povede

Co se vlastně stalo? V biografii A Lit Fuse na to Natu Segaloffovi odpovídá: „Život šel dál. Onemocněl jsem, oženil jsem se, rozvedl jsem se. Dělal jsem jiné věci, psal jsem knihy, filmové scénáře, odkládal jsem to. Je to obrovský projekt; mohl bych to dodělat, ale nemohl bych dělat nic jiného, neměl bych čas ani na oběd. Kdybych to dal dohromady, mohl bych to prodat za pár milionů dolarů a byla by to velká věc. Anebo třeba ne, možná čas té antologie pominul.“ Zdá se, že největší překážkou byl megalomanský rozsah celého projektu — stačilo se vzdát představy, že každá povídka musí mít jeho předmluvu. Nakonec ty povídky nemusel ani redigovat, i tahle práce se dá svěřit někomu jinému. Ale to hrdost (a bipolární porucha) Ellisonovi nedovolila.

Tím by se celý smutný příběh mohl uzavřít, ale po smrti Ellisonovy ženy Susan došlo k překvapivému zvratu. Vykonavatelem jeho literární závěti se stal známý scenárista a spisovatel Joe Straczynski a ten před měsícem oznámil, že PNV příští rok na jaře vyjdou. Přirozeně ne tak, jak si to plánoval Ellison — oněch výše zmíněných osmatřicet autorů povídky publikovalo jinde. O Ellisonových předmluvách nepadlo ani slovo, ale původní velkorysý obrazový doprovod použit bude. Některé povídky ztratily na aktuálnosti (aby ne, po šestačtyřiceti letech) a vydány nebudou. Straczynski plánuje oslovit autory zvučných jmen, aby také přispěli svými nebezpečnými vizemi. A k tomu uveřejní poslední významné nevydané Ellisonovo dílo, které doposud viděla jen hrstka lidí a v němž Ellison vysvětlí, proč se ta kniha tak opozdila.

Je to dobře, nebo ne? Významný český editor Martin Šust se domnívá, že Harlan Ellison by s takovým postupem nesouhlasil, tak jako si nepřál, aby někdo dopisoval jeho nedokončené povídky. I přístup Maxe Broda má ale své opodstatnění: mezi povídkami mohou být netušené poklady a byla by škoda o ně přijít.

Když se deník The Guardian obrátil na Christophera Priesta s žádostí o komentář, napsal toto: „Já se o to přestal zajímat už před lety. Ellison zjevně taky, stejně jako všichni ostatní. (Ačkoli patrně dál pokračoval v magickém myšlení, když se ho někdo zeptal, kdy dílo dodá.) Mnoho povídek si autoři stáhli, protože se Ellison choval jako kokot. Většina z těch zbývajících autorů je už po smrti, takže práva přešla na dědice a ty bude třeba vysledovat. Spousta autorů se svých povídek zřekla, protože je pokládá za juvenilie, nebo zastaralé, nebo čistě proto, že se Ellison choval jako kokot. Na druhou stranu je Joe Straczynski zkušený profík, tak se mu to třeba povede.“

Autor je překladatel.