Je načase vydat se jinudy

Michel Houellebecq: Eseje
Výbor sestavil a přeložil Alan Beguivin
Vyšehrad, Praha 2020

Michela Houellebecqa, kontroverzního, provokativního, ale také velmi úspěšného současného francouzského spisovatele, není třeba dlouze představovat. Světovou proslulost získal především svými romány (Rozšíření bitevního pole, Elementární částice, Platforma, Možnost ostrova, Mapa a území, Podvolení, Serotonin). Krom toho je Houellebecq ovšem také básníkem (dosud do češtiny nepřekládaným) a esejistou. A právě esejím je především věnován nový výbor nakladatelství Vyšehrad.

Své kratší úvahové texty Houellebecq publikoval na přelomu minulého a současného století (v rozpětí let 1992—2008) v různých francouzských periodikách. Vodítkem pro sestavení knihy nebyla pro editora a překladatele Alana Beguivina pouze snaha představit Houellebecqovy eseje, ale chtěl „předložit autorovo dílo v celé jeho všestrannosti, a to jak zájmové, tak především žánrové“. Dvousetstránkový výbor tak skutečně zahrnuje texty velmi rozmanité — od kratších esejistických črt přes rozhovory s novináři až k závěrečné cestovatelské novele. Sám autor, citovaný v mottu knihy, konstatuje lapidárně: „Nejzjevnějším společným jmenovatelem textů v této sbírce je, že jsem byl požádán, abych je napsal; respektive byl jsem požádán, abych něco napsal.“

Eseje jsou uvozeny textem „Zůstat naživu“ s podtitulem „Metoda“ z roku 1999. V něm jsou „vyloženy karty“. V typické zkratce Houellebecq definuje, kde se v otázce postoje k tvorbě nachází — například v kapitole „Artikulovat“: „Pokud nedokážete své utrpení artikulovat v jasně definované struktuře, jste vyřízený. Utrpení vás sežere zaživa, ještě než cokoliv napíšete. Struktura je jediným prostředkem, jak uniknout sebevraždě. A sebevražda nic neřeší. Představte si, že by se Baudelairovi jeho pokus o sebevraždu ve čtyřiadvaceti podařil.“

Sedmnáct následujících esejistických črt lze volně rozdělit do několika okruhů. Prvním je deskripce všeobecného kulturního úpadku éry „tekutě postmoderní“. Autor tematizuje například otázku digitalizace a s ní spojené informační exploze (esej „Krátké dějiny informace“), vtipně demaskuje rituály slavení („Oslava“), analyzuje své oblíbené téma porno („Co tady hledáš?“), posiluje národní stereotypy („Němec“), svérázně interpretuje téma pedofilie či feminismu („Druhé stadium lidstva“). Zabývá se ale také obecně smyslem umění se zřetelem k filmu a literatuře („Opustit dvacáté století“, „Umění jako loupání“, „Tvůrčí absurdita“). Apeluje na pravdivost a opravdovost tvůrčího gesta. Kriticky se staví k (dle svého soudu) přeceňovaným literárním veličinám, zvláště v esejích „Jacques Prévert je vůl“ a „Profilace půdy“ (o Alainu Robbe-Grilletovi). Podnětná je interpretace myšlenek zakladatele pozitivismu — Augusta Comta („Úvod do pozitivismu“, „Založení náboženství“) i polemika se spisovatelem Lakisem Proguidisem („Dopis Lakisovi Proguidisovi“). Ve všech zmíněných konfrontacích je Houellebecq vždy ostře sarkastický, jak je pro něj typické. Výjimečně nekriticky, obdivně a vřele vyznívá snad jen chvála němého filmu („Němý pohled“) či pocta rockovému mistru Neilu Youngovi („Neil Young“).

Tři interview, která Alan Beguivin zahrnul do svého výboru, reflektují východiska Houellebecqovy tvorby („Rozhovor s Jeanem-Yvesem Jouannaisem a Christophem Duchâteletem“ z roku 1995), kontroverze „protiislámského“ bestselleru Platforma („Rozhovor s Christianem Authierem“ z roku 2002) i úvahy o současné francouzské literární produkci a o vztahu literární veřejnosti k autorově tvorbě („Rozhovor s Gillesem Martinem-Chauffierem a Jérômem Béglém“ z roku 2006).

Závěrečným textem výboru je drobná novela „Lanzarote“ (2000). Pojednává o erotických eskapádách znuděného Francouze o dovolené na kanárském ostrově a o osudu jeho belgického známého Rudiho, který se ze zoufalství dostává do spárů raeliánské sekty. Jedná se o prózu Houellebecqa v nejlepší formě — autora skeptického, sarkastického, vtipně ironického, nihilistického, arogantního, ale také svým způsobem nevyléčitelně romantického. Za vším proklamovaným sebestředným cynismem a přízemní poživačností hlavní postavy stojí totiž v pozadí touha po pravdivosti a po světě bez destruktivní pokrytecké hry na morálku.

Zatímco v úvodu prvního z rozhovorů v knize autor definuje ústřední myšlenku svých románů jako rozhodnutí popsat své „tušení, že je vesmír založen na odloučení, utrpení a zlu“, v závěru téhož rozhovoru se vyznává: „Nepřipadá mi rozumné setrvávat déle v utrpení a zlu. Myšlenka já je na výsluní už pět století, je načase vydat se jinudy.“