Toužím být zas jednou jitřně blbý…

Po svých předchozích knížkách, například Hodina Hora nebo Smích ze snu, přicházíš s Užitou lyrikou. Už jejím názvem jako bys knihu mnohem víc uzemnil. Jak ses jako básník proměnil? 

Dost. První sbírku Teď noci jsem vydal v roce 1995, ta naposled zmíněná vyšla letos. Mezitím uteklo celé čtvrtstoletí. Vnějškově viděno platí asi to, co už naťukli mnozí recenzenti. Časem jsem z různých důvodů ustoupil z pozic kanonické, spirituálně laděné lyriky k civilnějším a nespoutaněji pojatým básním. Obýval jsem mundo rural, teď jsem spíš básník brněnské periferie. Věčný chodec po okrajích tohoto proklatě kapesního velkoměsta. Ale líbilo se mi to tam i tady, tehdy i teď.

A viděno zevnitř je to jak?

Když je člověk mladý, se svými slovesnými výtvory nějak samozřejmě splývá, sám v nich hoří jako vích, myslí si, že celý plane a vrhá světlo, přitom mu to pod rukama sotva doutná. Tenhle vnitřní a jitřní aspekt ovšem postupně slábne. Dnes moje básně vznikají externě, za studena, stavím je před sebou jako příslovečnou loď v láhvi. Opatrně vážím pohyby, vím přesně, co zrovna dělám, jenže se zkušenostmi přicházejí i strašidelné pochybnosti. To pak toužím být zas jednou jitřně blbý. Někdy se ale úplně vypnu a netoužím po ničem. Což je okamžik, kdy může vzniknout něco zajímavého.

S malířem P. Preisnerem, 1997; foto: D. Tománek

Ve tvé tvorbě, nebo spíš vydávání, byla dlouhá pauza, téměř osm let. Proč?

Byl to čas, kdy se naše nakladatelství velmi dynamicky měnilo a rozrůstalo, synové byli ještě malí, stěhovali jsme se, byl jsem utahaný z práce na cizích textech, nevěřil jsem si, plnil jsem si všelijaké ediční sny a podobně. Spojení „užitá lyrika“ mne vzrušilo všemi významy, které se nabízejí. Užitečnost, prožitost, užitkovost, snad i cosi jako příležitostnost. Dvě páteřní skladby z nijak rozsáhlé sbírky jsem sepsal za večer jen proto, že mne pozvali kamsi na čtení a já neměl co nového předvést. Nebo se ozvali skauti z Prahy, že dělají tisk k jubileu svatého Jestřába a chtěli by básničku, tak jsem si ji vyšil. Vlastně mi to tak velice vyhovovalo.

Přesto jsi kromě řadové novinky nedávno vydal drobné tisky, třeba Když v Brně sněží, padá to pomalu, podle not na tympány nebo Andělské zelí.

Jsou to takové pobočné, hravé projekty. Jsem rád, že jsem je dotáhl k výsledku, ledasco jsem si na nich ozkoušel, nějak mne rozpohybovaly a posunuly dál. Na poezii mne zajímá nejen její sémantická stránka, ale i různé navazující, hraniční možnosti komunikace, i ty bych rád prověřil. Jistě se mi nepodaří na velký oltář Slova přinést nějaký úplně čerstvý skalp, ale potichu si říkám, že bych ještě mohl nějakou novou senzitivitu nebo i stezku objevit, přinejmenším pro sebe.

Říká si báseň o básníka, nebo básník o báseň?

To druhé jsme pořešili, to první je otázka za milion. Museli bychom sladit noty a napřed si povědět, co nazýváme básněmi a poezií. Je to třeba to, co přinášely Nejlepší české básně? Báseň je na každý pád už jen sekundární důkaz existence nějakého vyššího principu zření. Zní to mysticky, ale přitom o nic nejde. Kolem některých jedinců si nějak zvláštně sednou okolnosti. Mohou být v podstatě banální, ale ve svých důsledcích se rády vtělují. Takový nezvaný host se vám nakonec vlomí do dveří, a když se mu to nepovede, protáhne se nad prahem, jak nějaká drzá jezinka. Mnohé vám naslibuje, cetkami obdaruje, ale hlavě vám vyloupne oči a už nikdy nepodá ty pravé. Samé sovy, samí vlci, samé štiky… Normální je nepsat! Klidně bych ten danajský dar, tu ohnivou květinu zázraků vyměnil za nereflektovanou kočičí existenci.

S malířem P. Veselým, 2012; foto: L. Bárt

Co vlastně v dnešní zrychlené době hledá čtenář v poezii? A co v ní může najít?

Třeba spojení intenzity a pomalosti. Myslím si, že jediná skutečná hodnota cizí básně spočívá v tom, že se čtenář nakonec potká sám se sebou, ideálně ovšem v nějakém už oslaveném těle. Nevylučuju ovšem ani možnost skutečného obdarování někoho někým, nevím. Nedovedu vůbec uhádnout, jak to mají druzí, neznám jiného čtenáře než sebe.

A ty to máš jak?

Verše čtu téměř denně čili ponuře. Čtu je jako autor, ale i redaktor sténající pod knutou povinného úvazku. Za ty roky už mám pěkně naloženo a všechno to vleču s sebou. Dost často na krátké řádky čumím jako zbožíznalec a jen eviduju, jak je to uděláno. Dobré básně, které mne zaujmou, si ovšem stále nadšeně přepisuju rukou do sešitů, občas narazím na text, který mne úplně rozbourá, pořád se k němu vracím, chodím sem a tam a chce se mi kňučet.

Tvoje sbírka tvoří pěkný, graficky čistý celek. Jak se ti spolupracovalo s výtvarníkem Petrem Veselým?

Mám Petra rád, obdivuju jeho rafinované obrazy a kresby, ale pro knížku jsem u něj poptával něco vyloženě radikálního. Představoval jsem si něco na trase „zenové dotýkání papíru, bezděčná čmáranice, rýha v omítce, skica nerozluštitelného projektu“. Zkrátka čáry nabité energií. Povedlo se mu to výborně, ale všechno jsme vyřídili elektronicky, vlastně jsme se nikdy nesešli. Dny byly buď hektické, nebo pandemické. Je to smutné.

Krom poezie jsi napsal řadu fejetonů, zamyšlení či vzpomínek na literární souputníky, všechny je pojí krásný jazyk. Nesměřuješ nakonec i k nějaké prozaické práci?

Neumím fabulovat, vidím jen výjevy. A takové ty vymyšlené, za studena napsané příběhy vlastně ani nemám rád, i když si uvědomuju, že v některých knihách určitě není nejdůležitější oslňující jazyk nebo autenticita. Ovšem příběh jako základní struktura a nástroj rozumění mě zajímá. Taky o dost raději rediguju prózu než poezii. Věnovat se kompozici knížky, tempu vyprávění, dialogům, reáliím, všemožným detailům, prostě řemeslu, řádu, je něčím uklidňující, nějak to vyhovuje mé mírně pedantické povaze a… Co jsme to chtěli?

S grafičkou L. Kaňovou, designérkou Užité lyriky; foto: Host

Ptal jsem se, jestli se nechystáš na prózu.

Možná jsem už cosi napsal, próza přece nemusí mít syžet na jedničku s hvězdičkou. O prázdninách v roce 1983 mi babička Marie darovala pěkný notes v plátně. Byl strašně přitažlivý, jako by na něj rozpárali květovaný župan nějaké čínské princezny. Na úvodní stranu jsem nalepil mariánský obrázek a připsal zbožný citát. Ušlo to, ale něco tomu scházelo, takže jsem si z magazínu vystřihl a o kus dál přilípl i pěknou dívčí tvář. Večer jsem do něj při svíčce plnicím perem shrnul svůj den: „Ovce se utrhla ze řetězu, při stopování z Vizovic jsem sednul rovnou do auta tajného policisty, dnes spím v kůlně z bývalého včelínu, v zahradě pěkně hrají cvrčci, trochu se bojím zlodějů, ale mám tady sekyru, takže se nemůže nic stát.“

Takže připravuješ nějaké vzpomínky na dětství?

Ale ne, chci jen říct, že od té doby jsem už zapisování nenechal. Dny jsou dávno nudné a málo dobrodružné, ale o to přece nejde. I tak opatruju slušnou hromadu spontánních zápisků a výpisků. Mám i nějaké ty prozaické skici, minutové romány, sendviče atmosfér a situací, ale co z toho se mi podaří finalizovat, netuším. Jsem naprosto neakceschopný, když musím sestrojit něco delšího, než je básnička, kolabuju. Ještě že existují ty příšerné, ale vlastně milosrdné uzávěrky. Každou větu přepisuju dvacetkrát! Uvízl mi v hlavě verš, zní: „A ona šla, jak lámala by palmy.“ V tom to vězí! Mám hotovo, až se odladí všechny volně poletující souhlásky. Až se všechny labiály na palubě prokážou místenkami. Až má text svůj rytmus a svou melodii. A jistě taky svoje ticho. Až vidím věty jako ryby, které plují katedrálou. Tehdy znám ty dvě tři stránky nazpaměť, kroutím se jak paragraf, berou mne záda, mám pocit, že je to stejně všecko na hovno a bylo by mi líp někde na pastvě. Takto se próza dělat nedá.

I na tom, co tady povídáš, je vidět, že u tebe všechny ty „táhlé teskné tóny“, melancholie leží hned vedle nadsázky a jemné ironie a dobře spolu ladí, tohle umí jen málo autorů.

To je pravěký dialektický grif, který jsem ukradl z Lennonova songu Help! Máš na srdci nějaký strašně smutný nález, ale raději ho vyřveš zvesela, aby ses v okolí neztrapnil víc, než je nutné. V Gottwaldově jsme se školou navštěvovali dopolední představení. Více než na promítání jsem se těšil na to, až film skončí, projde poslední titulek a nastane taková divná, vteřinová bezprizornost. Probudíš se, a přitom jsi ještě v pádu. Pokaždé jsem netrpělivě čekal, až uvaděčky otevřou východy z Velkého kina. A pak jsme ze tmy vyrazili do světelné záplavy, do zuřící zeleně, do monumentální prázdnoty náměstí Práce. To byly kontrasty! Trnul jsem a bylo mi sladko, nemožnost tomu plně rozumět jen násobila naléhavost chvíle. Dnes se mi zdá, že i poezie je takové nekončící přecházení mezi světlem a tmou. Nepatří nikam a nepatří nikomu. Dává se velice nerada, protože přežívá jedině v onom mezi, tam, kde je dvěma krami lisováno její nezbadatelné, absolutní ostří. Možná je jen tím nepatrným chvěním kolem pomyslného posledního atomu. Dál začíná prázdno, které zná už jenom Bůh.