Psaní není mystérium, ze kterého musíte mít strach

Neznamená, že když nevím, o čem psát svou knihu, tak ji zkrátka psát nemám?

Myslím, že to tak jednoduché není. Někdo, kdo chce napsat knihu, ale neví o čem, nutně nemusí být narcis nebo grafoman. Může to být někdo, kdo má vztah k literatuře a k psaní a zároveň má potřebu vyjádřit se ke světu. Je možné, že jeho nebo její největší problém je fakt, že neví, kde vlastně začít. Třeba má pocit, že je potřeba postihnout spoustu věcí najednou. Pokud neví, o čem má psát, ale ví, že psát chce, tak mu/jí radím: do toho! Psaní je přece skvělý nástroj na vytříbení myšlenek, takže nepochybně pomůže zkusit nějaký freewriting, dost možná z něj vyleze ústřední téma.

Proč jste se pustili do natáčení podcastu?

Psaní je práce. To je jeden z hlavních důvodů, proč jsme s Poustevnou (literární klub v pražském domě Radost, pozn. red.) chtěli Horror Vacui udělat. Psaní se pořád bere jako nějaká mysteriózní věc, při které vás musí olíbat múza, ale tahle představa má za výsledek spoustu odfláknutých textů. Divil byste se, kolik lidí nechce třeba svoje texty opravovat, editovat, škrtat, protože takhle to přece napsali spolu s múzou, takže je to jediná správná možnost. Spousta věcí se na psaní dá naučit a spousta věcí se naučit musí — třeba právě to editování. A naučit se dá i to, o čem chci psát. Takový problém totiž nedokazuje, že jsem špatný spisovatel, že nemám talent nebo že pro mě v literatuře není místo. Říká jen, že potřebuju plán.

Lze se nutit do psaní?

Je to přímo potřeba. Spousta hostů v Horror Vacui mluví o tom, jak ke psaní sedají pravidelně vždy ráno nebo večer po práci, jak se do toho často nutí, jak velký strach jejich psaní provází — co když to dnes nepůjde? David Zábranský musí psát hned ráno, představa, že by něco tak těžkého měl odkládat na konec dne, je pro něj děsivá. Takže to zopakuju: psaní je práce. Samo se to nenapíše a dobré nápady nepřicházejí zničehonic. Třeba se vyrojí někde z podvědomí v naprosto nečekaný čas, ale většinou je za nimi dlouhá, nepochopitelná cesta, rešeršování a pocity zoufalství. A pak najednou to na vás přijde na eskalátoru v metru. To si mozek přebral, co jste do něj za ty dlouhé týdny naládoval. 

Co je největší nepřítel psaní knihy či básnické sbírky?

Největší nepřítel, alespoň pro mě, je pocit, že to nemůžu zvládnout. Pocit, že psaní mě převyšuje, že pokud nemám od začátku jasný nápad, neměl bych psát. Jedna z věcí, kterou se učím já sám, je nechtít po sobě hned všechno. Jednou člověk napíše báseň, časem další, pak se k sobě nakupí, začne se v nich objevovat něco společného, nějaká celkem jasná myšlenka, která zarámuje celou sbírku. Kdybych se ale hned pustil do knihy, hrozilo by mi vyhoření a pocit, že jsem si ukousl moc velké sousto. 

A co je naopak největší přítel?

O psaní jsem se vlastně hodně naučil díky hudebnímu producentovi Tomáši Havlenovi. Ten často říká: „Dělej hudbu hodinu denně a nic při tom od sebe nechtěj.“ To je hodně dobrá strategie, ať už se chcete zlepšit v čemkoli. Po jedné hodině za sebou nemáte nejlepší song, nejlepší povídku ani nejlepší báseň — ale máte hodinu radost, že děláte to, co jste chtěli. To je snad vůbec nejdůležitější — mít radost. 

Jonáš Zbořil, foto: Marcela Zbořilová

V podcastu se bavíte především o psaní prózy. Ale co poezie? Dá se jen tak naučit?

V dílu o poezii mluví básník a básnířka zcela odlišných generací, sedmdesátník Michal Maršálek a dvacátnice Alžběta Stančáková. Je pravda, že tenhle díl je asi ze všech nejabstraktnější. Oba mluví o zvláštních psychických stavech, kdy k nim přichází inspirace — Alžběta Stančáková tomu říká „malátnost“. Upřímně si nemyslím, že by psaní poezie mělo být těžší než psaní prózy. Já sám to třeba vnímám opačně, pro mě je próza daleko těžší řemeslo, které vyžaduje dobře vystavěný příběh, uvěřitelné postavy i scény, systematickou autorskou pozornost, na nic se nesmí zapomenout. Každopádně je rozdíl mezi tím, jestli se člověk učí psát poezii, nebo jestli se chce naučit nějaké básnické citlivosti. To druhé asi naučit nejde, to jde myslím jenom kultivovat. A zároveň — dovedete si představit někoho, kdo říká, že by se chtěl naučit psát básně, ale asi mu to nepůjde, protože nemá na básně cit? Já ne. Podle mě je to strašný paradox. Možná jsem naivní, ale myslím, že když už se někdo chce stát básníkem, je fakt pravděpodobné, že se mu to povede. Daleko důležitější je myslím o ty schopnosti pečovat, rozvíjet je, nezaseknout se v manýře, nemyslet si, že už jsem nejlepší. Takže asi hodně číst. 

Co potřebuje vědět začínající autor, aby mohl svůj hotový text poslat redaktorovi?

Že má za sebou kus slušné práce a že by se mohl pochválit. Pak by měl asi zkusit poslat svůj text redaktorovi, kterého si trochu nastudoval, nakladateli, který mu nějak konvenuje, vydává texty, které jsou mu blízké. Pak je větší šance, že s rukopisem uspěje. Bacha na průvodní maily a formátování rukopisů, zbytek asi poradí editoři Petr Borkovec a Olga Stehlíková v podcastu. 

Myslíte, že je Horror Vacui přínosný i pro ty, kteří se psát nechystají?

Možná obecně pro lidi, kteří se zajímají o kreativitu? Když jsme dávali Horror Vacui dohromady, bál jsem se, jestli nebude moc insiderský, že bude zajímat strašně malý okruh lidí. Nakonec se ukázalo, kolik lidí vlastně psaní řeší, potřebuje ho v práci nebo se o něj prostě zajímá. Ještě se ale nestalo, že by mi třeba napsal rybář, že díky Horror Vacui ulovil fakt slušnou štiku, jestli se ptáte na tohle. Tak snad!