Hledání střepin minulosti

Na české umělecké scéně se pohyboval již od 50. let, kdy se s Jiřím Šmorancem, Vladimírem Vávrou a Zdeňkem Buřilem připojil k surrealistické skupině tzv. Libeňských psychiků. Byl už jejím posledním žijícím členem. Tehdy začal také spolupracovat s Vladimírem Boudníkem a stýkat se s okruhem Hrabalových přátel scházejících se pravidelně „Na Hrázi Věčnosti“. Publikovat ovšem Vávra začal až v 90. letech, a to převážně jen časopisecky (Hanťa Press, Salon Práva).

S výjimkou titulu Snovidění (1992) si na knižní vydání Vávrových textů museli čeští čtenáři počkat až do nového tisíciletí, kdy vycházejí jeho vzpomínkové knihy Perpetuum mobile (2003), Zvířený prach (2004) a Mlčenlivá věž (2005), sborník Libeňští psychici (2009), který uspořádal společně s Martinem Machovcem, a konečně i jeho básnický „debut“, sbírka Vzkazy na účtence (2013). Na sklonku roku 2013 pak vyšly jeho Kapitoly o krvácejícím jablku, obsahující výbor kratších próz z let 2006—2012, jež Stanislav Vávra již dříve zveřejnil prostřednictvím své soukromé Edice SV a které jsou k dispozici na jeho webových stránkách.

Mladý Stanislav Vávra, foto: stanislavvavra.cz

Přestože dotyčný svazek vyšel v rámci edice Eseje, obsahuje výhradně texty beletristické a žánrově velmi rozmanité. Společným pojítkem dvaadvaceti krátkých próz, mezi nimiž nechybějí texty automatické či humoristické, memoárově nebo esejisticky laděné, je přitom vedle autorova poetického jazyka jeho výsostně básnické vidění světa. Jen výjimečně lze v Kapitolách o krvácejícím jablku narazit na klasické příběhy s ryze literárními postavami, častěji se ocitáme ve víru autorových vzpomínek, asociací a snů a čtenáři obvykle nezbývá — zvláště v případě několika automatických textů — nic jiného, než se jím nechat strhnout a pohltit. Zatímco z hlediska námětu a žánru panuje mezi přítomnými texty značná rozmanitost, kulisy a motivy v nich figurující se leckdy opakují či pouze mírně variují, což ovšem mnohdy pramení z jejich autobiografičnosti. Může však někdo osmdesátiletému literátovi vyčítat, že se ve svých textech často ohlíží zpět do minulosti a bilancuje vlastní život? Vávrovy poetické a pochopitelně i trochu nostalgické návraty do rodné Libně nebo ulic staré Prahy jsou tak lemovány četnými milníky v podobě postav jeho (většinou již zesnulých) přátel, inspiračních zdrojů (surrealismus) či oblíbených leitmotivů (ženy, erotika, sny).

Ať už se Vávra vydává proti proudu času zcela otevřeně, nebo tak činí skrze figuru starého umělce, jež se objevuje hned v několika prózách, nikdy z jeho slov nezaznívá hořkost ani sebelítost, jen obyčejný lidský smutek za tím, co se už nikdy nevrátí. Neméně sympaticky na čtenáře jistě zapůsobí autorova nelíčená skromnost, odrážející se v jeho pochybnostech nad vlastní tvorbou: „(...) když usedám ke klávesnici, tak jen s velkým ostychem, neboť hlavou mi jde myšlenka, jestli vůbec mám něco psát. A bude to dnes někdo číst?“ (Modrý sprej, s. 7). Ostatně takových osobně laděných pasáží obsahuje kniha celou řadu a jeden z nejsilnějších momentů představují alespoň pro mne autorovy záznamy nemilosrdného střetu člověka s vlastním stářím, vybírajícím za poskytnutý dlouhý život krutou daň v podobě osamělosti a sešlosti: „Hlavou se mi prodírá zlá myšlenka, že maminka zemřela již před mnoha lety, že několik let je to, co odešel Sobotka, a nedávno i Vladimír.“ (Stín blesku, s. 23—24). „Narovnávám ramena, jdu rázně a rovně, hlavu vzhůru, tak jak mám již od mládí ve zvyku, jen klobouk mi schází. Když se však mimoděk podívám do výlohy obchodu, který právě míjím, vidím starého pána s hlavou skloněnou a ohnutými zády. Děs. Říkám, člověče, vždyť já už taky nejsem žádný hoch, ale snažím se. Pak se vracím, dívám se ještě jednou a otráveně jdu dál. V tom skle, že bych to byl já?“ (Květ magnolie, s. 112).

Kapitoly o krvácejícím jablku však nejsou žádnou bolestínskou obžalobou nelehkého lidského údělu a Vávrovy postavy a jejich příběhy přinášejí množství důkazů svědčících o tom, že ani s přibývajícími roky nepřestává být život vzácným a opojným darem, vždyť člověku se stále může poštěstit nalézt lásku, spatřit krásu — anebo o tom alespoň svobodně snít, koneckonců „ve snech, ve snech se plní všechna přání“ (Slunce na WC, s. 41).

Stanislav Vávra, foto: stanislavvavra.cz

Vávrovy básnické prózy jsou určeny především čtenářům majícím blízko k surrealismu a upřednostňujícím abstraktní obraz před realistickou malbou. Protože však autor neváhal vložit do svých textů notný kus sebe sama, hojné zlomky vlastního života minulého i přítomného, lze jednu z jeho posledních knih číst i způsobem o něco prozaičtějším, avšak neméně poutavým — jako vzácně otevřenou zpověď nevšedního umělce a především velkého člověka, který na rozdíl od mnohých z nás již pochopil, že „čas čekání pod tajícím ledovcem je nejistý“ (Světlo pustiny, s. 31).

K těmto dvaadvaceti prózám přibylo roku 2016 dalších šestadvacet subtilních textů z let 2002—2016, které jsou co do žánru a charakteru opět poměrně různorodé. I v knize Kapitoly o utopeném jablku ovšem převažují prózy vzpomínkového ražení, prostoupené autobiografickými motivy a esejisticky laděnými pasážemi. Stanislav Vávra se ani nyní — „na prahu skutečného stáří“ — nepřestává opájet náhodnými střetnutími během procházek a tvorbou svých milovaných francouzských surrealistů. Hlavním dějištěm jeho příběhů nadále zůstává rodná Libeň a vůbec Praha, zjevem i atmosférou ovšem na hony vzdálená české metropoli dnešních dnů, ze které autor opakovaně prchá do fantazie, snů či vzpomínek.

Ani Vávrovy prozaické texty nezapřou autorství básníka, spisovatelův jazyk je výsostně poetický a starosvětsky cudný, jeho vyznání ženám i surrealistům vášnivě upřímná. Autorovo psaní vyvěrá z niterné potřeby, která podle jeho vlastních slov ožila vlastně docela nedávno, před nějakým čtvrtstoletím: „(…) musím (se) stále vydávat na cestu zpět, abych hledal stopy své přítomnosti, pátral po ztracených střepinkách a znovu z nich skládal svoji minulost, obraz ve svém kaleidoskopu, abych každým přidáním nového barevného střípku a každým protočením času objevil obraz svého již dávno zapomenutého života.“

Závěrečná kapitola literární tvorby Stanislava Vávry byla spjata s fotografem Karlem Koutským, který se stal básníkovým posledním nakladatelem. To on vydal již zmíněné Kapitoly o utopeném jablku, právě jeho snímky doprovodil Vávra svými verši v knize nazvané Ve tváři papírová jizva (2015) a jeho zásluhou vyšla i sbírka Píseň listu (2016), kterou doprovázejí koláže Evy Čapkové. „Zdá se, že mi velmi dobře rozumíte, i když jsme se nikdy nesetkali,“ napsal mi autor před pár lety, když jsem zrecenzoval jednu z jeho knih. Mohu jen doufat, že by jej nepohoršilo ani toto letmé ohlédnutí za jeho barvitým a umělecky naplněným životem.