Každý sám za svým oknem

Aleš Palán (ed.): Za oknem. 19 spisovatelů proti covid-19
Prostor, Praha 2020

Vzpomínáte ještě na koronavirovou situaci z letošního jara? Vládní zmatky, ale i nevídaná solidarita a vzájemná pomoc mezi lidmi, přísná karanténa, ale i za okny kvetoucí jaro a utěšlivý příslib léta jako předpokládaného konce omezení, strach z neznámého viru, ale i vstřícnost odborníků pomáhajících tuto nejistotu zvládnout a vysvětlit mimo jiné na pozadí jiných epidemií. K posledně jmenovanému lze zařadit i knihu Za oknem. 19 spisovatelů proti covid-19, sestavenou Alešem Palánem a vydanou v nakladatelství Prostor. Devatenáct spisovatelů bez nároku na honorář napsalo celkem devatenáct krátkých textů, které formou různých žánrů — povídek, esejů, komentářů — opisují téma nákazy. Devatenáct procent výtěžku z prodeje má být věnováno na charitativní účely.

Skladba přispěvatelů Za oknem je obdivuhodná. Bianca Bellová, Alena Mornštajnová nebo třeba Pavel Kosatík, omlouvám se šestnácti upozaděným, se zřejmě ve společném projektu hned tak neobjeví. Texty jsou často narativy umístěnými v historii a jsou laděné spíš temněji, cyničtěji, katastrofičtěji. Je tu málo okázale rozmáchlých gest nebo patetických hyperbol, implicitních v jiných koronavirových variacích Dekameronu, a texty jsou tak civilnější, bezprostřednější, snadněji přístupné. Současně jsou však uzavřenější, osamocené ve svých nastolených mikropříbězích — jako by epidemie byly výčtem izolovaných vyprávění jednotlivců. V kontextu současné české prózy není preference malodějinných příběhů a interní perspektivy až tak výjimečná: přesto je trochu škoda, že se autoři nedostali za evokaci osobních úzkostí a patálií, protože reflexe nemoci jako společenského a společnost zasahujícího fenoménu není o nic méně zajímavá. Podobně je lehkým zklamáním zpodobňování strachu namísto nadějnějších, byť by i bolestí prolomených způsobů, jak ho překonávat. Ze solidarity zmíněné v úvodu v textech nakonec nerezonuje nic, dokonce i opuštěná stará dáma z titulní povídky, která uvěří poplašným zprávám o kočkách jako přenašečích viru, svého starého kocoura a jediného společníka pro jistotu vyhodí z bytu. Jistě, možná je to vypovídající a věrohodný záznam první poplašené reakce člověka na nebezpečí. Akorát že pak toho kromě popisů rychlého, nepromyšleného a prvoplánového jednání publikace moc nenabízí.

Aleš Palán, foto: Michal Hladík

Zůstává tedy ambivalence: je snadné se s takovými příběhy rychle ztotožnit. Jenže poté, co splní svou instantně terapeutickou funkci, z nich moc nezbyde. Snad to ani nebyl úmysl a autoři jistě měli minimum času, klidu, inspirace pro napsání a doručení příspěvků. Plyne z toho nicméně, že Za oknem je fajn především jako gesto, symbolické vyjádření spoluúčasti. S životností zařazených textů to myslím až na pár výjimek bude jako u publicistických článků: načrtnou situaci a vyšumí do ztracena.