Zelená záře nad Jáchymovem

Lenka Elbe: Uranova
Argo, Praha 2020

„V tomhle městě nebylo nic uvěřitelné. Nebo naopak. Nic nebylo neuvěřitelné.“ Takový je nejen současný Jáchymov, který si Lenka Elbe vybrala jako dějiště své literární prvotiny, ale touto citací by se dal charakterizovat celý román Uranova. Příliš komplikovaný děj rozprostřený na čtyřech stech stranách začíná v srpnu 1968, kdy mladá Angličanka Angela odjíždí do Československa, kde zmizí beze stopy. O 35 let později se její bývalý přítel Henry vydá na cestu do Jáchymova, aby se zde konečně vypořádal s traumatem z její ztráty. Dosáhnout vytoužené katarze pro něj znamená projít řadou podivných příhod, setkat se s panoptikem bizarních postav a pochopit Angličanovi vzdálenou českou realitu a minulost. Ironické poznámky tohoto neurotika jsou jednou z hlavních devíz románu, který bychom mohli po prvních stranách označit za humoristický. Ve skutečnosti je to však velká žánrová jízda: tajemné i klaustrofobní prostředí jáchymovských štol, hlavní hrdinka Estela „trpící“ nesmrtelností, démonický muž s temnou minulostí, karikatury jaderných chemiků okouzlených zelenou září skla z místního smolince, téměř akční scény a mnohé další prvky vytvářejí multižánrový rej, v němž víří detektivka říznutá hororem s prvky absurdna, parodie, thrilleru i mystery. I přes některé nelogické dějové zvraty a opakované situace by z toho mohla být vtipná, napínavá i trochu strašidelná četba, která chce především bavit. Kdyby…

Prvotním impulzem pro napsání knihy bylo vyprávění autorčina dědečka, který zažil otrockou práci v jáchymovských uranových dolech coby politický vězeň v 50. letech. Reflektovat toto téma jako součást crazy vyprávění je — lapidárně řečeno — divné. Nefunguje to. Takové historické pozadí je příliš syrové, byť Angličanovi se může zdát zcela absurdní, nepochopitelné a nereálné, aby mohlo přirozeně konvenovat s humornou mysteriózní hororovou detektivkou. Zamrazí, když jako elixír věčného mládí používá hrdinka temnou hmotu vzniklou v podzemí z uraninitu a pozůstatků těl popravených jáchymovských politických vězňů, nadto nazvanou „mrtvosliz“: „[…] ta černá lesklá hmota v sobě smísila fragmenty koster, zubů, ale taky knoflíky, ztrouchnivělé kusy látek a kulky, které je zavraždily nejspíš při pokusech o útěk. Koktejl lidských těl naložených ve smolincovém prachu a spodní vodě.“ Je to ještě černý humor, nebo jsme už překročili hranici vkusu?

Prvotina Lenky Elbe zaujme na první pohled i dotyk. Obálka, kterou navrhla sama autorka, má jemný reliéfní povrch a zvláštní vyobrazení, jehož vtipná podstata se vyjeví až po přečtení knihy. Nejinak je tomu i s obsahem. Uranova je žánrovou fúzí plnou nápadů stylově ne nepodobnou tvorbě Miloše Urbana. Román má až podmanivou atmosféru, dobrou dynamiku vyprávění, inteligentní humor — až na zmíněné úlety. Těch pozitiv je zkrátka dost na to, abychom byli zvědaví na další knihu.