Díra v Kišiněvě

Iulian Ciocan: Srdcová dáma
Přeložil Jiří Našinec
Dybbuk, Praha 2020

Kišiněv by se dal považovat za prototyp postkomunistické metropole. Ještě na počátku devatenáctého století v klášterní obci bydlelo sedm tisíc obyvatel, dnes čítá hlavní město Moldavska stokrát větší populaci. Hlavní rozmach přišel po válce a vzniku Moldavské sovětské socialistické republiky na troskách historického území Besarábie: Kišiněv se musel podobně jako spousta dalších správních a průmyslových center urychleně rozvinout a urbanizovat. Vedle oficiálních brutalistních budov a monstrózních městských tříd tak ve městě a celé zemi rostly i takzvané chruščovky, nízké, levné a nekvalitní paneláky typické pro celý Sovětský svaz. Po prudkém poválečném růstu a pozdně socialistickém bezčasí přišla transformační devadesátá léta — nově vzniklé Moldavsko už nebylo satelitem, ale samostatnou planetkou. Naneštěstí tak malou, že si jí téměř nikdo nevšímal a že se nikdy nevymanila z gravitačního pole toho či onoho mocenského bloku. Gravitační metafora vlastně má i svůj reálný odraz: Moldavsko trpí největší mírou emigrace v Evropě, příspěvky rodinných příslušníků ze zahraničí tvoří zhruba patnáct procent HDP. Společně s velkými majetkovými nerovnostmi, netransparentními a ne úplně reformovanými státními institucemi, zmíněnou nejasnou mezinárodní orientací a tím pádem i mlhavou politickou koncepcí to je recept na jediné — monstrózní korupční a klientelistické sítě, jejichž symbolem je právě hlavní město, kde dnes vedle starých chruščovek stojí milionářské čtvrtě obývané politiky a úředníky.

Není divu, že Kišiněv spolkla jedna velká jáma.

Touto větou by se v kostce dal shrnout krátký román Srdcová dáma od moldavského spisovatele Iuliana Ciocana. Vysoce postavený kišiněvský úředník Nistor Polobok jednou večer, po návratu z nějaké „sponzorské“ jízdy, zakopne u brány svého paláce o trhlinu v asfaltu. Ta se i přes opakované pokusy o spravení a zacelení neustále rozšiřuje. Nejprve pohltí Polobokův dům, poté sousedův, díra ohrožuje poslední chruščovku v jinak milionářské čtvrti, nakonec se z kišiněvské nenasytné díry stává celostátní téma a národní ohrožení. Nistor Polobok velmi brzy pojme podezření, že trhlina požírající město bude mít něco společného s jeho podobně lačnou a destruktivní kariérou. Předtuchu mu potvrdí kartářka, která nabídne i řešení: Polobok se musí omluvit titulní srdcové dámě, čili nějaké ženě, které v minulosti učinil příkoří. Což tedy bude pro burana, kurevníka a korupčníka pořádná výzva.

Jak prohnilý byrokrat lačnící po spáse pochodil, to už ovšem čtenář nezjistí, možná jen v nějakých záblescích. Pozornost Iuliana Ciocana a jeho vypravěče se totiž rozšiřuje stejně jako jáma. Příběh Nistora Poloboka postupně schází ze zřetele a uvolňuje místo postavám, či spíše postavičkám, k nimž se nezadržitelně blíží okraj propasti. V postkomunistickém orloji se najednou otáčí frustrovaní důchodci, lokální politici, unavení policisté či špatní spisovatelé, aby v jedné kapitole ilustrovali na svém vztahu k díře nějaký ten současný problém zkorumpovaného Moldavska a pak navždy zmizeli.

To, co začalo jako absurdní román, končí jako sbírka povídek volně spojených bizarním motivem rozšiřující se průrvy. A na úrovni stylu působí Srdcová dáma povídkově celou dobu, v ústředí jsou spíše jednotlivé jednorozměrné postavy než něco, co by je spojovalo. Ciocan navíc píše tak břitce a s jízlivým smyslem pro detail a načasování, že si občas nelze nevzpomenout například na Čechovovy povídky. Proto i navzdory nejasné a trochu odbyté struktuře knihy (a také kvůli její nevelké délce) neztrácí Srdcová dáma na čtivosti.

Je však k diskusi, nakolik šlo Ciocanovi o čtivost a smích nad pinožením všech těch kišiněvských lidiček a nakolik chtěl svou prózou pochopit, pojmenovat a nasvítit některé fenomény moldavské společnosti, od korupce přes emigraci po sexuální násilí. Ne že by se to vylučovalo se satirou. Nicméně ironický, pobavený úšklebek nad realitou nelze zaměnit za porozumění. Ale nakonec — i tato záměna patří k postkomunistickým standardům, stejně jako chruščovky zírající do jámy nejistoty.