Jediné, co ti zbude

Alena Lochmannová: Tělo za katrem
Academia, Praha 2020

Nepochybně jde o velký časový skok, ale ta paralela se do čtenářova vědomí vtírá až příliš snadno. Zkrátka když etnoložka Alena Lochmannová v úvodu své práce Tělo za katrem líčí, jak složitě — bez auta, brzkými spoji vlaků a autobusů, po nocích trávených ve skromných ubytovnách — putovala po českých věznicích, které se často nacházejí na odlehlých místech, aby zde zkoumala fenomén vězeňského tetování, v principu to připomene dlouhou plavbu, během níž se Claude Lévi-Strauss, mladý badatel ze zámožné rodiny, plaví z Evropy do Jižní Ameriky, aby zde uhranut jinakostí zkoumal mizející kmeny, jak to později sepsal v přelomovém textu Smutné tropy. Jak vzdálené situace, a přece jsou spojeny oním dobrodružstvím cesty jinam, k jiným lidem, kmenům, kulturám, světům. Oběma výpravám je společný i smutek.

Pobyt ve vězení patří mezi krajní zkušenosti, jež lze získat v dobách demokracie a míru. Jde o ritualizované vyloučení ze společnosti, ztrátu svobody v těch nejdetailnějších významech slova, lidskou individualitu stírá denní režim, oděv, izolace. Člověk žije z bazálního minima — výhradně v maskulinní, silně hierarchizované komunitě (autorka zkoumá pouze mužské věznice, a to z důvodů lepší možnosti zachování anonymity), kdy mu vyjma několika osobních drobností zbude právě jen tělo. Tělo, které je proto individualizováno, vyjímáno z neutrální tělesné přirozenosti, aby „promluvilo“, nejen například intenzivně pěstěnou muskulaturou, která má ve věznicích vysokou společenskou hodnotu, ale právě také tetováním (a někdy i dalšími mutilacemi), které má svou morfologii, sémantiku i pragmatiku. Tyto formy, významy a funkce se přitom realizují v ilegálním subsystému samotné věznice, protože praxe tetování je zakázaná (především kvůli tomu, že hrozí nákaza žloutenkou).

Alena Lochmannová popisuje prostředí věznic zevrubně, a to s oporou teoretického aparátu, s filozofickým přesahem i vlastní empirií. Líčí své strategie v komunikaci s vedením věznic, popisuje roli „gatekeeperů“ i taktiky a pravidla, jichž se držela při rozhovorech s tetovanými vězni. Paralela, že jde o cestu k neznámým kmenům, kdy je nutné získat si jejich důvěru i respekt, naučit se jejich jazyk (zde argot, slang), se tu připomíná bezděčně často. Autorčiným zájmem tedy zdaleka není jen tetování, ale všechna specifika vězeňského života: sociální hierarchie, mnohdy ve spojení se sexualitou, kultem maskulinity, vězeňská mikroekonomika, spiritualita a celý „druhý život“ odsouzených. Až v těchto kontextech může totiž plasticky vystoupit smysl „pokreslené kůže“. Stranou nezůstává ani sama technologie tetování, barvy a nástroje či přístroje zbastlené v provizorních podmínkách.

Vrcholem knihy je přirozeně obrazová část — fotografie, mnohdy technicky nedokonalé, protože pořízené v autentických podmínkách, a jejich výklad. Technicky nedokonalé je často i samo tetování, zvláště jde-li o starší, vzniklé v dřevních poměrech třeba i předrevolučních kriminálů — nutno říci, že vlivy technologie a profesionalizace tatuáží pronikají i za mříže. Co v tomto stručném textu zmínit za zajímavá pozorování? Snad přeryv roku 1989 — předrevolučních příkladů „kérek“ přirozeně ubývá, ale například zatímco ty porevoluční reagují na módní vlny „tam venku“ (například asijské znaky, tribal, keltské ornamenty, fantasy postavy), před listopadem se jako antisystémové symboly zdůrazňující nenávist k establishmentu používaly také infantilní motivy disneyovských postaviček či obecně americké symboly, například vlajka, popkulturní odkazy i číslovka třináct, nad jejímž významem autorka tápe (což je snad její jediná drobná nedůvtipnost, protože číslo odkazuje na počet pruhů na vlajce Spojených států amerických). Kromě neumělých vachrlatých Mickey Mousů se však podobně uplatňovaly fašistické a nacistické motivy, dle výpovědí vězňů zamýšlené hlavně jako provokace vůči sovětofilnímu režimu. Právě na příkladu nacistické symboliky však Lochmannová ilustruje i jakousi magii a sílu obrazů, protože jakkoli původní motivace tetovaného byla třeba lehkomyslná, něco se mu prostě líbilo, aniž by se ztotožňoval s ideologickým obsahem znaků, nakonec ony samy přitáhly jako poznávací znamení pozornost skutečných nacistů a rasistů, s nimiž dotyčný nakonec názorově splynul. Obecně je nutné zdůraznit, jak citlivě Lochmannová k interpretacím tetování přistupuje — nedogmaticky, vždy čte v kontextu, chápe povahu zobrazení spíše v rovině nápovědy, hádanky než jako rigidní ikonografii. Nápadně to lze pozorovat na příkladech náboženských (především křesťanských) symbolů, kdy odlišuje privatizovanou spiritualitu od konvenční křesťanské praxe. Dojde i na výplňková tetování, nedobrovolná, výsměch spoluvězňů k neoprávněně přivlastněným hierarchickým obrazům a podobně.

Výpravná monografie tak ukazuje nejen život jednoho z méně známých kmenů (srov. sérii publikací Kmeny věnovanou subkulturám) — vězně —, ale je i skvělým příkladem uvážlivé a zároveň vnímavé interpretace vizuální kultury — zde tetování, které v posledních desetiletích prošlo masivní společenskou akceptací a proměnou. Antropologická sonda Aleny Lochmannové do sociální kolébky tatuáže má v sobě mnoho ze syrovosti a autenticity drsného vězeňského života.