Autoportrét: Naše knihy zpravidla nevypadají klasicky

Seděla chudák v koutku. Procházela jsem pak mezi stoly nakladatelů a ten její, s knihami zcela nezařaditelnými, se na první pohled vymykal. Odnesla jsem si dvě a menší grafiku. V té době jsem měla v šupleti hotový rukopis. Po setkání s Aničkou mi bylo hned jasné, komu bych ho chtěla nabídnout k vydání, aby se z něj stala krásná kniha. Trvalo to rok, než vyšla, ale stálo to za to.

Můj pradědeček byl malíř pokojů a v dílně jsem našla krabici válečků na zeď, těch ornamentálních, některých podomácku vyrobených, ovšem s funkční násadkou. S Aničkou jsme je dole v dílnách na UMPRUM zkoušely až do noci. Některé byly zpuchřelé, jiné nedržely stopu, zkoušely jsme různé barvy a těch ornamentálních pokusů vzniklo nepočítaně. Anička z nich vybrala jeden na obálku knihy, která stojí na začátku naší pouti.

Helena Černohorská: O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa

Uplynul další rok a tentokrát oslovila Anička mě. Měla jsem zkušenosti s provozem nakladatelství i s distribucí a ona mě požádala o pomoc především s účetnictvím a provozními věcmi. Nabídla mi skromný plat, ale já jsem si neskromně řekla o víc. S odstupem nechápu, jak jsem to dokázala, ale žádala jsem hned polovinu nakladatelství, polovinu z každé práce. Anička po čtrnácti dnech rozmýšlení souhlasila. A tak je to už čtvrtým rokem naše společná radost. Jsme každá poloviční majitelkou, poloviční účetní, manažerkou, skladnicí… Anička se cele stará o grafickou podobu knih, já zase o redakční práce.

První léta byla náročnější, protože sehrát se trvá nějaký čas. Člověk musí nutně projít sérií pokusů a omylů a v neposlední řadě musí zchladit prvotní zápal, který obvykle přináší víc škody než užitku. Poslední rok spolupráce už je vpravdě idylický. Předvídáme, konzultujeme jen to podstatné, posloucháme jedna druhou, nehrneme se do ničeho příliš bezhlavě. Uzavřely jsme partnerství a jako partnerky se chováme. Vycházíme si vstříc, děkujeme si, nic nebereme jako samozřejmost.

Poradíme si samy

Když jsem do nakladatelství vstupovala, ponechala jsem si půlúvazek, ale tajně jsem doufala, že jednou se nám to rozjede a já budu sama sobě pánem, sama sobě zaměstnavatelem, zkrátka že dosáhneme toho bodu, kdy nás knihy budou, třeba skromně, živit. Už vím, že to byla představa lichá, že půlúvazek je naprosto nutný k alespoň trochu důstojnému životu, neboť nakladatelství nám přináší finanční úlevu dost nepravidelně.

Obě jsme na začátku vložily do provozu vlastní peníze, které se tam od té doby točí. Tedy investujeme do nové knihy, jen pokud se prodají knihy starší a na účtu je dostatek peněz na autorský honorář a tisk.

Snář Terezy Říčanové

Ediční plán tuto situaci absolutně nereflektuje. Roztahuje se přes dvě třetiny monitoru a pyšní se milionovou výrobní položkou. Některé projekty se protahují na léta, jiné teprve uzrávají, ale my už víme, že je chceme vydat, další jsou v plánu každoročně a ještě jiné na nás padají shůry. Z plánů ukrajujeme pozvolna, protože naspořit nám trvá. 

Třikrát jsme požádaly o finanční podporu na výrobu knih, ovšem nikdy jsme nedostaly ani korunu. Je to vcelku s podivem, když se jednalo kupříkladu o snáře Terezy Říčanové nebo o skripta, která mají učitelům přiblížit metodiku výuky dějin umění na základních školách. Zařekly jsme se, že už nic zkoušet nebudeme. Poradíme si samy. Ostatně jako doposud.

Netradiční knihy

Tak tedy recyklujeme vložené peníze a škrtíme náklady. Sklad máme u rodičů a u nás pod postelí, ve skříni… (Jeden čas jsem cestou do postele přeskakovala půl palety papíru.) Největší starosti jsme s Aničkou mívaly především s distribucí. Nakladatel klasických knih funguje tak, že z tiskárny nechá svézt velkou část nákladu distributorovi (zpravidla Kosmasu), který ho pak nabídne knihkupcům po celé republice. Nakladateli posílá jednou měsíčně hlášení o prodejích, které je podkladem k vystavení faktury.

Motýli, kapesní atlas

Jenže naše knihy zpravidla nevypadají klasicky. Nemívají řádný hřbet, chybí jim čárový kód, jsou svázané provázkem a třeba i zavěšené na karabině. Distributor takové knihy neumí nabízet, respektive se domnívá (snad právem), že by je knihkupec nedokázal nabídnout nebo už jen vystavit, a tak je do široké distribuce raději vůbec nevezme. Proto nám nezbylo nic jiného než se osobně vydat za knihkupci, oslovit je napřímo, nadchnout je pro naše knihy a začít spolupracovat s jednotlivci. Po letech oslovování, obíhání, po letech přešlapů máme síť zhruba padesáti odběratelů. Jsou to majitelé knihkupectví, designových či dětských obchodů. Znají nás, hoví našim počinům, umí netradiční knihy vystavit, umí je nabídnout svým zákazníkům. Ti nás drží, bez nich bychom jen těžko přežívaly.

Stejně důležitý je pro nás samozřejmě e-shop a osobní účast na knižních trzích a festivalech. Troufám si tvrdit, že s každým naším čtenářem jsme se nejméně jednou osobně setkaly. Cesta k našim knihám přece jen není docela přímočará. Znám to ze stánků na festivalech. Člověk, který se s námi ještě nesetkal, stojí, váhá, trochu se bojí na knihy na stole sáhnout. Buď rovnou uteče, nebo se dlouho zdrží. Podobná setkání jsou pro nás velmi důležitá, pěstujeme si vlastní čtenáře a k tomu se z toho tu a tam vyklube zajímavý nápad nebo nečekané přátelství. Když se samy sebe periodicky ptáme, zda to vydávání knih má cenu, zda má to naše Bylo nebylo smysl, odpovídáme si právě v tomto duchu: že díky nakladatelství potkáváme překrásné lidi, s nimiž je radost se vídat či pracovat, s nimiž velmi často zůstáváme přáteli v životě.

Jinak by nám bylo hůř

S tím vlastně souvisí i otázka, co vydáváme. Vydáváme knihy, o kterých není nejmenší pochybnost, že musí vyjít. Tedy v našich očích (ano, jsme samy sobě arbitry vkusu, protože když už to jde z našich peněz, z našich sil, je tohle naše privilegium, vpravdě jedno z mála). Sem patří knihy malířky Kateřiny Černé, jejíž literární dílo systematicky zpřístupňujeme, Zuzany Maškové, Terezy Říčanové a další. No a pak máme občas vlastní nápady, na nichž zase participují malíři a ilustrátoři, jejichž práci se obdivujeme. To je edice kapesních atlasů k určování nejrůznějších přírodních jevů (lišejníky, oblaka, motýli, kameny a další).

Sebrané spisy Kateřiny Černé

Nu a pak na nás tu a tam něco božského spadne z čistého nebe, jako třeba Věčný kalendář Milana Kohouta. To pak děláme velmi nákladný reprint autorského počinu z pětaosmdesátého roku, který nás stojí roční úspory a mnoho sil. Toho Kalendáře jsme za rok prodaly čtyři kusy, ale máme z něj takovou radost, že ani koutkem duše nelitujeme, a konečně také víme, že si jej nakonec těch pár nadšenců tak jako tak najde. Jen to bude trvat. Ovšem my máme času dost. Řekla bych, že celý život.

Když se jednou rozhodnete provozovat nakladatelství, je to na léta. Vytisknete knihu, začnete ji nabízet. Prodáváte, za utržené peníze vyrábíte další. A tak se začnou ty knihy kupit, každá má jiný život. Jedna se vyprodá rychleji, druhá na objevení čeká, jiná se ho nikdy nedočká. Nepohrdáme jedinou z nich. Necháváme je dožívat na pultech, i když je jim už drahně let. A kdybychom už žádnou knihu nevydaly, stejně bychom měly práci s těmi již vydanými. Proto je nakladatelství břemenem i radostí na dlouhá léta, i zahubit nakladatelství by trvalo dlouho. A k tomu se nejspíš neuchýlíme.

Milan Kohout: Úplně nový a věčný kalendář český

Na účtu máme v průměru dvacet tisíc, ale už víme, že i s těmi se dá vydat krásná kniha. I na autora se uspoří, protože honoráře platíme za všech okolností a dřív, než jde kniha do tisku. Když je třeba, samy si odpustíme výplatu. A to už je nám dávno přes třicet, máme vlastní bydlení, rodiny, musíme si samy platit pojistky a kupovat zimní boty. Ale ono to tak nějak jde. Bez nakladatelství by nám bylo mnohem hůř.