Psaním proti zapomnění

Daniela Hodrová: Ta blízkost
Malvern, Praha 2019

Nový román Daniely Hodrové Ta blízkost se svou poetikou zdánlivě nijak podstatně neliší od její dosavadní literární tvorby, zvláště od jejích románů z poslední doby — Vyvolávání (Malvern, 2010) a Točité věty (Malvern, 2015).

Text je souborem motivů, které splývají ve vyšší významové celky, jež však nemají nějaké sjednocující završení. Hodrová ve svém vyprávění splétá příběhy a minipříběhy různých osob, věcí a míst, oživuje mytologické a literární postavy, prolíná skutečnost s fikcí, minulost s přítomností. Objevují se zde vzpomínky na živé i mrtvé, na rodiče, příbuzné a přátele. Nechybí ani sebereflexivní prvky, totiž úvahy o vlastním psaní a povaze právě utvářeného fikčního světa. Přesto se román Ta blízkost od těch předchozích v něčem odlišuje. A to především v mnohem větší subjektivnosti a autobiografičnosti autorčina vyprávění.

Literární kritik Aleš Haman kdysi poznamenal, že jedním z hlavních motivů literárních děl Daniely Hodrové je prožitek plynutí času. Potvrzuje to i román Ta blízkost, v němž proměna skutečnosti v čase, proměna věcí, lidí a míst, jejich mizení a přechod v zapomnění hrají klíčovou roli. Nevyhnutelnost tohoto procesu sice nelze zvrátit, lze ho však jistě zpomalit připomínáním jejich existence a oživováním naší paměti. A to je přesně to, oč Hodrová usiluje. Ve svých textech „archivuje“ vzpomínky, které nechce nechat zaniknout: vzpomínky na rodiče, na příbuzné, na manžela Karla Milotu, na oblíbené prostory (byt s výhledem na Olšanské hřbitovy, chalupu v Petrovicích u Sedlčan, byt na náměstí Jiřího z Poděbrad) nebo na blízké přátele (Adrienu Šimotovou, Ninu Vangeli, Bohumilu Grögerovou, Milana Jankoviče a jiné).

V románu se zmiňuje o tom, že dokud o nich píše, existují. Vzpomínky proto zaklíná do slov, aby jí byly stále nablízku. Odtud také název románu: Ta blízkost. Jde o blízkost předmětů, členů rodiny, přátel, textů a tak dále. Světa, který je udržován jejím psaním. Hodrová doslova říká: „Jak bych mohla skončit, když nic neskončilo! Dokud nepřestanu psát, nic neskončí!“

Vzpomínky však nejsou to jediné, co zůstává. Jsou zde ještě věci. Jejich hodnota je daná pamětí těch, komu patří. Svým způsobem jde o časové schránky, které udržují a vyvolávají vzpomínky. Právě proto Hodrová některým věnuje velkou pozornost. V románu například popisuje, s jakou téměř posvátnou úctou uchovává matčin hrníček na kávu: „[O]patrně z něj piji a později jej umývám a utírám, držím ouško pevně, bojím se, aby mi nevyklouzl a nerozbil se […]. Stalo by se něco neodčinitelného.“ Vzpomínka, kterou tento předmět vyvolává, by se časem vytratila. V románu je však zachycena, tedy alespoň na chvíli zachráněna: „Svírám ouško hrníčku i teď v této větě“ (tamtéž). Pokud s námi věci žijí, „nesou v sobě naše osudy a my jejich“. Nejsou tedy mrtvou hmotou, mohou ožívat, různě se ztrácet a nalézat. Stranou pozornosti autorka nenechává ani vytěsňování minulosti, které je spojeno s odstraňováním věcí.

Román Ta blízkost nemá ucelenou kompoziční ani narativní strukturu. Nejlépe ho můžeme charakterizovat jako mozaiku vzpomínek, příběhů a reflexí. Jejich smysl však není v jednotlivostech, nýbrž v celku. Vedle sebe tak žijí literární postavy Alice Davidovičová z románu Podobojí nebo Sofie Syslová z románu Kukly (alter ego Hodrové) a spolu s nimi osobnosti jako Jeroným Pražský, Božena Němcová, Franz Kafka, Ludwig Wittgenstein a další, jejichž životní osudy a konce jsou v románu zmíněny.

V samostatných, byť přerušovaných narativních liniích Hodrová sleduje stárnutí svých blízkých, jejich postupující tělesná omezení (slepotu u Grögerové, hluchotu u Jankoviče) a proměnu myšlení. Popisuje pravidelná setkání s nimi a rozhovory o umění, filozofii a literatuře. Mimo jiné i o fenoménu blízkosti. Zmíněn je Levinas, který měl tvrdit, že „blízkost věcí je poezie“. Spřízněnost s těmito přáteli potvrzuje autorka vylíčením okamžiků jejich posledních setkání. V případě Jankoviče to bylo v nemocnici, v níž byl hospitalizován po pádu v koupelně. Zesláblý pletl do řeči několik slov, mezi nimi také spojení „štíhlá rybka“.

Kromě sítě vzpomínek na rodinu a přátele Hodrová v románu načrtává cosi jako vzpomínkovou mapu města (Prahy). Ve svém pozoruhodném díle se vrací k postavám a událostem, o kterých psala již dříve, nahlíží je však z jiného hlediska a objasňuje další souvislosti. Vede tak dialog se svými vlastními literárními texty, ale i sama se sebou, neboť i sebe proměnila v románovou postavu.