Ulice ze sna

Od narození žiju v Horních Počernicích. Jde o podivný městys bez zřetelného centra a bez náměstí, který vznikl nepříliš organickým srůstem či slepením několika menších obcí východně od Prahy. V roce 1974 byl k Praze připojen, aby se nejprve stal součástí Prahy 9, posléze samostatnou územně správní jednotkou Praha 20.

Jedním z méně příjemných důsledků téhle administrativní operace bylo přejmenování všech počernických ulic. Jako v každé normální socialistické české obci jsme tu měli Husovu a Komenského, Erbenovu a Nerudovu, třídu Rudé armády a Fučíkovu, jenže po připojení k Praze by se ty názvy dublovaly s názvy jiných pražských ulic, tak bylo třeba vykonat v počernických poměrech bezprecedentní toponymickou reformu.

Martin Ryšavý, foto: osobní archiv

Ulice pojmenovaná po zakladateli místní školy, panu Bártlovi, nám zůstala, vydržela i ulice nesoucí jméno rodiny Khodlovy, jejíž tři členové byli umučeni v koncentráku, a s ní také třída Spojenců: vítězné přispění západních spojenců nebylo ani za socialismu úplně vymazáváno z dějin. Nicméně přiřknout spojencům pořádnou ulici někde poblíž Václavského náměstí, to by jistě nešlo, tak se jim dostalo přiměřené cti aspoň v nezajímavé a odlehlé čtvrti.

Jinak muselo jít všechno šmahem a vyvstala samozřejmě otázka, kde tolik nových názvů vzít: Horní Počernice měly v době svého připojení k Praze skoro deset tisíc obyvatel, takže opravdu nešlo o žádnou vesničku. Jestli tehdy padlo více návrhů, jak problém řešit, netuším, každopádně zvítězil návrh úředníka, kterého napadlo, že by se k označení většiny ulic a plácků v Počernicích mohly použít místní názvy z oblasti Náchodska, Broumovska, Trutnovska a Jaroměřicka. Horní Počernice leží při staré poděbradské silnici, po které se jezdívalo až do Hradce Králové a dál do východních Čech, tak asi proto. Alespoň nějaká souvislost by tu mohla být, o malinko větší, než kdyby se úředníci rozhodli pro místní názvy jihomoravské nebo západočeské.

Kdybych zašel za kronikářem, možná bych odpověď získal, nikdy jsem to ale neudělal. Žádná odpověď by beztak nemohla způsobit, aby mě celá ta tehdejší operace přestala ve svých důsledcích štvát. Protože já si z nějakého důvodu dodnes pamatuju spíš ty původní místní názvy než ty nové, které neměly a nemají k lokálním počernickým jménům žádný vztah. Ne a ne si ani po čtyřiceti letech zvyknout, že už je to jinak, takže ani nemůžu pomoct bezradným cizincům, když se mě náhodou na tu nebo onu ulici zeptají. Nemám k těm označením žádný vztah, nic pro mě neznamenají, jsou to jen nějaká divná slova. Nebo přesněji řečeno: žádný vztah jsem k nim neměl. Až do letošního čtyřtýdenního pobytu v Broumově.

Při výletech do okolí jsem mohl několikrát zažít prazvláštní, poněkud snový pocit, že jsem se ocitl na neznámém, cizím místě, to místo ale z nějakého důvodu neslo název patřící k mé rodné obci. Ze snů zná podle mého mínění tenhle zážitek skoro každý: jsi doma, podle všech znaků jsi doma, ale všechno, úplně všechno tam vypadá jinak. A přestože tam všechno, úplně všechno vypadá jinak, přece se záhadně všude docela dobře orientuješ. A jmenuje se to tam stejně. Možná poznáváš i lidi, i když nevypadají tak, jak by měli. To ale vůbec nevadí, prostě jsou to oni, tvoji sousedé a známí, jasná věc. A ten pocit může ještě zesílit, takže si řekneš: Aha, tak teprve teď vnímám a chápu, jak to tady u nás skutečně vypadá, jaké to tu doopravdy je. Vždycky jsem to tušil a teď se to potvrdilo.

Záhy mě proto napadlo, že jsem vlastně přijel do Broumova, abych se setkal a v důsledku i smířil s místem, kde celý život žiju a kde jsem doma, protože si konečně můžu přiřadit k názvům z mého bydliště odpovídající obraz. Surreálná souvislost rychle prorůstá mým vědomím a zakládá novou zkušenost, ta hra mě baví a zajímá a logicky se z ní rodí touha najít nakonec i místo, které dalo název ulici, kde stojí náš dům, kde odjakživa bydlím. Chci za každou cenu vidět tu obec, ten kopec nebo tu zapadlou pohraniční sudetskou samotu, ke které mám úřední libovůlí stanovený vztah. Takže hledám na mapě.

Naše ulice se dříve jmenovala Na Stráži. Takhle to ale po připojení k Praze už nemohlo zůstat, ulice Na Stráži se nalézá v Libni. Takže ta naše vyfasovala název Na Pozorce. Příšerné, debilní označení, naprostá parodie, karikatura původního výrazu, nikdy jsem ho neměl rád, nezvykl jsem si na něj. Kdekoli se mě z dobrých důvodů zeptají na mou adresu a já řeknu název své ulice, vždycky vzápětí uslyším: „Cože?“ Opakuji název a už se trochu stydím. Na-po-zor-ce. Ach jo. Ale teď mi svitla naděje, protože jsem u Broumova a hledám, s nadějí, že mě kouzlo původního místa, které tenhle název nese, konečně s mou vlastní ulicí smíří. Jenže nenacházím. Nikde nic, mám smůlu, vypadá to, že se tady tak nejmenuje vůbec nic.

Nechci se vzdát a zadávám název své ulice do internetového vyhledávače (poprvé v životě mě to napadlo udělat). A rázem je jasno, už to vidím: Pozorka — obec u Klatov. Na Pozorce — kopec u Klatov, na druhé straně Čech. Chvíli nic nechápu. A chvíli potom už nejspíš chápu všechno: úřednická fantazie se prostě nenechala omezit vlastním konceptem a naše ulice je poznamenána výronem čísi autentické tvořivosti. Nesystémová, jedinečná, výjimečná v celých Horních Počernicích! A Broumov už mi v ničem nepomůže. Příště do Klatov.

Martin Ryšavý je absolventem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a FAMU. Od roku 2005 pracuje na Katedře scenáristiky a dramaturgie FAMU jako odborný asistent. V letech 2009—2016 byl vedoucím Katedry scenáristiky a dramaturgie. Věnuje se literární činnosti, zejména psaní románů, a filmové dokumentaristice. Text vznikl během autorovy tvůrčí rezidence v Klášteře Broumov, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).