„Než své vlastní malování, miloval své knížky“
Malíř a grafik František Kobliha byl za svou práci uznáván ještě za svého života v minulém století, přesto odborná obec nevěnovala jeho dílu takovou pozornost, jakou by zasluhovalo. Pomyslnou mezeru nedávno vyplnila obsáhlá monografie s prostým názvem — František Kobliha.
Budoucí výtvarník se narodil 17. listopadu 1877 v pražských Bubnech. Umělecké vlohy sice v rodině nemohl vzhledem k rolnickému původu rozvíjet, s trochou fantazie by se však dalo říct, že za Koblihovou kariérou nevědomky stál jeho otec, kterého mohl sledovat při práci se dřevem. O jeho mládí se toho příliš nedochovalo — své soukromí si bedlivě střežil, ve 40. letech sice vyšel životopisný román s názvem Tajemná píseň, autorka I. R. Malá se však jeho životem pouze inspirovala.
Po záhadném dětství a střední škole se přihlásil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde studoval v době, kdy tam vyučovali přední čeští malíři Jakub Schikaneder nebo Felix Jenewein. Později pokračoval na Akademii výtvarného umění, a to v ateliéru vedeném Františkem Ženíškem. Životopiscům ani znalcům dodnes není jasné, proč si místo konzervativního akademika nevybral spíše některého z modernisticky smýšlejících vyučujících.
Bohužel se nedochovala žádná jeho práce vytvořená před rokem 1906. K dispozici jsou jeho „první“ grafické práce vzniklé až po tomto roce. Opět se zde vrací motiv tajnůstkářského mládí — je totiž dost pravděpodobné, že Kobliha své rané práce zničil.
Monografie František Kobliha
„Koblihovo první výrazné dílo je cyklus Prosté motivy z roku 1908, kdy mu bylo třicet jedna let. Do širšího povědomí tedy vstoupil poměrně pozdě. Klasické vzdělání u Ženíška, stejně jako znalost secesní ornamentiky i velký zájem o soudobou literaturu, znamenalo pro Koblihu předpoklad, ze kterého měla vyrůst vlastní, živoucí forma,“ píše v monografii Otto M. Urban.
Začátky umělecké dráhy Františka Koblihy na přelomu 19. a 20. století se nesly v duchu dekorativního kreslířství v podobě naturalistické secese. Přestože studoval v malířském ateliéru a pokoušel se mimo jiné o olejomalby, jeho určujícím vyjadřovacím prostředkem se nakonec stala grafika. Vytvářel cykly dřevorytů, k nimž postupně přidával litografie a lepty. K jeho nejvýznamnějším grafickým cyklům patří Pozdě k ránu, Mstivá kantiléna, Tristan a Máj. Jeho nezaměnitelným rukopisem je jemná linie, kterou dokázal znázornit snové, melancholické, až dekadentní vize. Celým jeho výtvarným dílem zároveň prostupují přírodní scenérie — lesy a kmeny stromů počínaje a květinami a ptáky konče.
Ukázka práce na papíře
„František Kobliha byl jedním z prvních moderních umělců, který spojoval své dílo nejen s grafikou, ale především i s knihou. Byl společně s Josefem Váchalem, Janem Konůpkem a Emilem Pacovským zakládajícím členem sdružení Sursum, což bylo sdružení českých symbolistů, jejichž první výstava se uskutečnila v Brně v říjnu roku 1910. Jedním z dalších členů byl například i Jan Zrzavý, nicméně vzhledem k osobním rozepřím zúčastněných sdružení po dvou letech zaniklo,“ říká bibliofil David Veselý z 1. Podzemního antikvariátu.
Co se týče knih — jak píše Karel Kolařík — František Kobliha ke knize přistupoval jako ke svrchovanému uměleckému útvaru na pomezí literatury a výtvarného umění. Kniha v takovém podání je ucelené umělecké dílo, které si zaslouží také vlastní výklad. Přesně po tom volali tehdejší kritici, zejména F. X. Šalda v eseji Kniha jako umělecké dílo. Patrný je vliv spolupráce s kritikem a překladatelem Arnoštem Procházkou, pro něhož Kobliha graficky upravil či kresbami vyzdobil řadu knih v ediční řadě časopisu Moderní revue.
S Františkem Koblihou je rovněž spojené kompletní dílo Jiřího Karáska ze Lvovic, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství. Koblihovi k vytvoření vhodné grafické úpravy pomáhala vlastní znalost dobové knižní produkce i skutečnost, že on sám byl velkým čtenářem. Do svého epitafu si dokonce napsal: „Tady klidně odpočívá tělo F. Koblížky. / Než své vlastní malování, miloval své knížky.“ Vedle práce na papíře a knih se věnoval ještě psaní kritik, referátů a esejů, a to zejména pro časopis Moderní revue, se kterým začal spolupracovat v roce 1911.
Kniha Rouhavý růženec z roku 1928
„František Kobliha svými knižními úpravami prokázal, že výtvarné umění může zdařile parafrázovat literární dílo, aniž by se vzdalo vlastní řeči a omezilo se na pouhou reprodukci děje a popisů. Snad právě i proto můžou Koblihovy úpravy i dnešnímu čtenáři otevřít současně knihu a také jeho vlastní svět,“ uzavírá Kolařík.
Monografie Františka Koblihy vyšla v koncepci Pavla Růta v nakladatelství Arbor vitae.