Mezi svébytností a intelektualismem

Sylva Fischerová: Tisíce plošin
Druhé město, Brno 2020

Soubory povídek dlouhodobě nepatří mezi příliš vyhledávané tituly. V literárních anketách se objevují sporadicky a téměř nikdy nedosáhnou v konkurenci románů nějakého literárního vítězství. Přestože se v poslední době dostalo kritické pozornosti dvěma sbírkám (Michal Vrba získal za svou knihu Kolem Jakuba cenu Nadace Český literární fond a Vratislav Kadlec zase uspěl se svou sbírkou Hranice lesa v kategorii Objev roku v soutěži Magnesia Litera), o nějakém velkém zájmu o povídkovou tvorbu nemůže být řeč. Ostatně kdy v poslední době získala nějaká sbírka povídek alespoň nějakou pozornost nebo literární cenu? Naposledy se to podařilo Marku Šindelkovi, který za Zůstaňte s námi získal Literu za prózu v roce 2012… Přitom se povídkové tvorbě věnuje řada výrazných autorů: Petr Borkovec, Stanislav Beran, Lidmila Kábrtová, Jiří Kratochvil, Ludvík Němec či zmíněný Marek Šindelka. V digitální éře „krátkých textů“ a těkavé pozornosti představuje nevalný zájem o povídky vlastně paradox — a nutno říci, že nová kniha Sylvy Fischerové Tisíc plošin jej asi nezvrátí, byť obsahuje několik skutečně vynikajících textů.

Sylva Fischerová si získala pozornost především jako básnířka, ale minimálně od roku 2005, kdy vyšla kniha Zázrak, je třeba s ní počítat jako s autorkou svébytných povídek. Kniha Tisíce plošin jich obsahuje čtrnáct a hledat jedno společné téma by bylo příliš chtěné. Sylva Fischerová místo „monotematického“ souboru nabízí pestrou cestu všemožnými žánry a způsoby vyprávění. Najdeme zde „vzpomínku na dětství“ („Moruše“), předlistopadový „road trip“ („Komunistický rohlíky“), rodinou črtu („Wawel: kam to dáš?“), „filmovou povídku“ („Antonínská pouť“) nebo studentské, „anekdotické“ příhody („Tečka nad I“ a „Andrej Vejda, Zlatý ráfek“).

Jednotlivé texty začínají často nenápadně, jaksi klamou tělem, aby v závěru odhalily důležitá témata. Povídka „Přátelé včel a literatury!“ začíná jako humorné setkání poněkud bizarních postaviček, přitom se v závěru ukážou partnerská a životní neštěstí jednotlivých postav. Podobně je tomu i v „Komunistických rohlících“, kde se ocitáme se dvěma studentkami „na stopu“ po Rumunsku. Popis kulturního střetu, který v sobě nese humorný podtón, se zde promění v politickou debatu o odpovědnosti každého v době komunistické represe. Důležité a bolavé věci se zde odhalují jaksi mimochodem (například i v povídce „Tonička“), mnohdy během banálního rozhovoru.

První polovinu sbírky tvoří samé výborné povídky. Skoro by se chtělo napsat, že je jedna lepší než druhá. V druhé části lze však najít i texty slabší a nevýrazné. I zde se objevuje jazyková hravost, je znát vzdělání a rozhled autorky, ale radost z četby se nedostaví. Na čtenáře v druhé polovině čeká „experimentální cosi“ („Já, teorie aneb Kristus na Olympu“), „snové popisy“ („A duše spravuje svůj domov“) nebo „lázeňské psaní pro psaní“ („Lázeňský host“), nudné a v souboru zbytné povídky („A duše spravuje svůj domov“, „Tisíce plošin“ a „Ravenna é piccolina“), které postrádají nějaký tvar a svědčí jen o akademickém vzdělání a touze psát.

Píše-li Petr A. Bílek na obalu Tisíce plošin nadšeně o „krystalicky čistém celku“ a „pozoruhodném souboru“, který „patří k vrcholům současné české prozaické produkce“, je možné s ním souhlasit jen do určité míry. Knize by slušelo právě ono zmiňované „osekání na dřeň“, pak by mohlo jít o literární událost, takto se celkové vyznění v půli zlomí k rozpakům.