Zbytek ráje

Po Halasově prvotině, sbírce Sépie, která byla vydána o tři roky dříve a skrze niž byl Halas nazírán jako „nadaný začátečník“, jak ho nazval Arne Novák, kdy Bedřich Václavek viděl v rozkladu proletářství a přejemnělé kultury oscilujících v této sbírce slibný počátek rozrušující všechny vrstvy Halasovy básnické osobnosti, se vydání Kohouta stalo důvodem ostré polemiky nejen mezi kritiky, ale rovněž mezi básníky.

František Halas, foto: ČTK

Novák píše: „Fr. Halas jest básník bez melodie, bez nejprimitivnější linie veršové. Jeho verše jsou pouhá próza, bez významu, bez členění. Ubohé, většinou jen mluvnické asonance, které mají občas nahraditi rým, spíše zvyšují dojem vnitřní chudoby veršovce…“ Fr. Götz se přidává: „Statická lyrika. Nikam to nespěje. K ničemu se to neprobíjí. Tato lyrika vyrůstá z totální lidské, názorové a citové deprese a nedostává se z ní.“ Václavek pozoruje, že Halasův obzor se „nebezpečně úží“, ale zároveň oceňuje „objektivně čistou lyriku prudké, až děsivé intenzity“. Jiří Mahen, jemuž je sbírka dedikována, ji přijal pozitivně. Halasovi píše: „…opravdu jde, milý kamaráde, o to, abychom se probili ke svému nebi, a pak buďto zajásali, anebo zmlkli úplně… Tam máte přímo pozici věcí vůči smrti. A je to filozofické, ne groteskní.“

Vcelku pozitivní byl i soud F. X. Šaldy, který ve sbírce viděl „mnoho krásy temné, drsné, nové, nezvětralé“ a Halase označuje za mistra zvláště rafinované syntaxe. Vítězslav Nezval byl naopak ve svém přístupu ke Kohoutovi nekompromisní — Halasovy verše podle jeho názoru působí jako mizerný překlad poezie snad dobré. Josef Hora pravděpodobně porozuměl této sbírce naprosto, když píše: „U Halase není smutek odvratu od skutečnosti, není to metafyzické rozblouznění po nekonečnu. Je to jen neustálé zjemňování hmotnosti, jež zůstává pozemskou i v plynné podobě.“

Básník za každé doby

Pro samotného Halase byl Kohout sbírkou, kterou měl nejraději. V roce 1941 se k ní vyjádřil takto: „Kohout je logickým pokračovatelem Sépie s jedinou předností, je samorostlejší a není v něm tolik ohlížení po tom, co kdo říká a radí. Ba je místy i demonstrací proti tomu… Ty verše kodrcají a skřípají… I pro tyto neohrabanosti mám tu knížku rád… Zdá se mi jen jedno, že do žádné příští knížky nebylo nacpáno tolik bezprostředního poznání jako do této. Je svědectvím posedlosti jedinou myšlenkou, která způsobovala noci beze spánku, ‚děs z prázdna‘ byl cítěn až fyzicky, křivil do určitého úhlu pohled na všecko. Je rozpomínáním na sebe sama, svlékáním kostýmů a masek a vyslovením vžité nevíry, které jsem byl tehdy pln.“

Básník nepopírá, že se nalézá. Je to patrné například v básni „Čekání“: „nečekám na nikoho, na sebe jenom čekám já“ nebo na jiném místě: „daleko v spánku od sebe odcházím“. K tomu, aby se tak stalo, potřebuje obsáhnout a překonat (alespoň dočasně) neustále žitou úzkost z blízkosti smrti, ze stínu, který se neúnavně krade za člověkem, ať už s „něžným praskotem kroků“ připomínajícím česání dlouhých vlasů žen, nebo jako lichvář, který nespěchá, neboť dobře ví o výši svého úroku a tím více děsí svou mlčenlivou přítomností. Štěstí je u Halase něčím neuchopitelným, něčím, co bylo a co „posedlý dětstvím“ hledá v časech, které přešly. Mluví o „nepatrném groši štěstí“, „radosti minutu staré, která umírá“. Sám se považuje za „vykázaného ze štěstí, které je domovem jiných“. Jaro je u Halase prodchnuto podzimem stejně jako život smrtí a právě toto vědomí smrti, kterou Halas vnímá jako konec všeho lidského, otevírá dveře děsu a hrůze, jež básník — jednou s nezkonejšitelnou úzkostí, podruhé snad racionálně a s konturou vzdoru, avšak pokaždé velmi geniálně — zobrazuje.

Halasovy nadčasové metafory nejsou vytvářeny za účelem ochromit a zděsit. Jsou voláním básníka, jehož mysl se chvěje na prahu neodkladné prázdnoty a pokouší se shromáždit veškeré fragmenty onoho strachu a jeho příčin, které kolují přímo v jeho krvi. Snad měl pravdu Nezval, když v roce 1927 vyřkl v hodnocení Halasovy sbírky Sépie následující slova: „Halas je básník, jenž by byl básníkem za všech dob. V tom je smysl jeho života.“ Ano. Halas se od této cesty neodchyluje ani v Kohoutovi, který naopak vyvolal u Nezvala podrážděnou kritickou reakci. Vyčítá Halasovi „ohavné traklovštiny a umrlčiny“ a to, že se „belhá v knize na berlích pochybného mudrujícího vědomí“. Vliv Georga Trakla je patrný zejména v barevnosti odstíněné šílenstvím hrůzy a samoty.

Dekadence barev

Halas je zjevem natolik silným (přes všechno bezmocné zoufalství, které je sbírce vyčítáno), že musí projít svou vlastní cestu až na dno, prožít a protrpět svou vlastní existenci, úplně a s naprostým odevzdáním se tomu, co se v něm sbírá. Vzory, kterých se chápe, si nevybírá proto, že by jeho vlastní vidění světa nebylo dostatečně přesvědčivé. Je logické, že básníkovo myšlení tíhne v četbě k určitému druhu cizí imaginace, která je mu vlastní, ne obrazem, ale účinkem. 

Barvy v Kohoutovi jsou více než životné, jejich odstíny básník prosívá přes síto svého vnitřního zraku, aby je pak vyrval odněkud z hlubin a zcela syrové a krvavé je vložil do soukolí některé z básní — na okamžik ho tak zadrhl a vyvolal ve čtenáři účinek, který je jedinečný, protože niterný. Halasovy barvy mají daleko k předvídavosti impresionismu. Jsou to barvy prudké a náhlé, které vybuchují na nejnetušenějších místech. Jsou to jednak „barvy zemřelé“, které vídáme v krajině tlení, ale také „bronz slepýšů“, „modře sršící jiskry pomněnek“, „hvězdné žluti na paletě“ ve „Večeru v Arles“, jsou to „olejové acháty vod zlověstných“, „trávník žloutnoucí, nečistý jako pomluva“, „růžové cévy země“ — žížaly, „oči — za všech počasí oblohou sesbíranou zbarvené“, „žluté lebky“ a podobně.

Jedovatost není jen vlastnost, ale také barva, tak ošklivá, že v barevném spektru nemá místo. Halasova metaforika je geniálně dekadentní a kritika mu opět vyčítala propojení s prokletými básníky, toto propojení si však autor nevybírá, ani o něj neusiluje. Tato skutečnost je v něm obsažena od první chvíle, kdy se zadívá na svět zchvácen myšlenkou pomíjivosti a nezadržitelného uplývání. Halas dovede pojmenovat hrůzu, protože v éře Kohouta je mu vlastní, ale jde ještě dál: zhmotní tento pocit do takové míry, že ho při četbě nemůžeme minout, dokonce ani jsme-li oslabeni značnou tíhou ignorance.

Myšlenky v zemi

Hrůzné Halasovy metafory nepřipodobňují ani nepřirovnávají, vytvářejí vlastní specifický svět, který má tu moc rozetnout lidskou lhostejnost a povrchní vnímání věcí. Kdo by se neotřásl při verších z básně „Evropa“: „Krevnatý text žalmů stoupal z města a v jejích útrobách hryzáno krysami leželo malé dítě přítomnosti.“ Kdo by se nezachvěl strachem o to dítě, s otázkou, zda je ještě trochu živé a zda je lze vytrhnout z oné tíživosti. Kdo by nekrvácel s Evropou, která „vcházející do nebezpečných let zvracela historii“, s vědomím, že rok 1930, v němž byl vydán Kohout, byl ještě pouhou přípravou na následující hrůzu ničení, hladomorů a válek.

Jedovatost a trpkost, které nalézáme například v „hadím mléce hvězd“, v mrtvém, který se „usmívá červem v ústech“, v „měsíční žluči“, jsou střídány velkolepými obrazy, které jako by zajizvovaly rozevřené prázdno, např. ve „Hřbitově námořníků“, kde „létající ryby ornát měsíce smýkají po hladině“ nebo ve „Staré básni“: „Všude tma dikobraz s věčností na ostnech.“ Naprostý nihilismus, pramenící z jednoznačného konce, jak je tomu například v básni „Smrt“: „Hřbitov je nasát jedy, nebesa nikdy je nepřijmou. Kristus rozežraný měděnkou dotrpěl“, střídají okamžiky básníkova hledání, otázka, zda opravdu je to všechno neměnné, zda opravdu jsme ponecháni napospas.

Okamžiky, kdy básník podobný lani z básně „Podzim“ „s prázdnými důlky bloudí v lese a naříká“. V těchto chvílích pak oznamuje: „V koutku paměti se choulí zbytek ráje, anděl nepřilétá, anděl se nehlásí…“ Přichází smutek z „prstu položeného na božím rtu žízní okoralém“. Kam se utéci před tou nekonečnou bolestí času, která trvá a propadá se v neobsáhnutelnou prázdnotu?

Básníka zrazuje dokonce i to, co je mimo něj: „jarní rekviem slavičí stoupá z parku“. A verše, které sám Halas považuje za jedny z těch pro celou sbírku nejtypičtějších: „Přes štěstí vidění tak slepý / Přes dar slyšení tak hluchý / Ve větru list — V lásce sám / V tenatech pták — V dešti zpěv / V růži červ — V naději klam / V hrdle pláč — Ve slovech krev“, jako by rezonovaly s máchovským oxymorickým voláním o zbortěné harfě. V básni „Kam“ se Halas vyznává: „Ničeho už není k zkonejšení, štěstí se lekám, jehož lze dosíci.“ Básník, který si nakonec v prázdnu paměti vybírá jen ticho, aby v něm odžil, co se ho dotýká, a připravil se k dalšímu pohlédnutí na svět okolo sebe i v sobě, nás vyzývá: „Vzpomeňte svých smyslů, když myšlenky hrabou se v zemi.“

Milovat svět

Byly mu vyčítány paradoxní asociace, trapný chaos tetelící se ve smrtelné úzkosti a v bezmocném údivu nad rozpadem odsvěceného světa (A. Novák), ale než začne básník bojovat za svět ve své krvi, než se stane tím, kdo pozoruje a měří, musí si prožít boj sám za sebe, za své právo vidět a naslouchat právě tím způsobem, jak je mu to dáno, právo na nalézání a vyslovování se, boj za zachování své neklidné a rozjitřené podstaty, tak jak to učinil František Halas ve svém Kohoutovi.

Koneckonců, jednou z básní, které podle něj samotného jsou jakousi devízou celé sbírky, je báseň „Ze dna“ a její verše, v nichž je dualismus Halasových motivací a vizí obsažen ve své zneklidňující plnosti: „S horoucí falší miluji tento svět, bohem rozsvícený, ďáblem znečištěný, s hněvivou láskou miluji tento svět.“

Autorka je básnířka a literární historička.