Autoportrét: Nakladatelství je služba jako každá jiná

Mnohokráte jsem odpovídal na originální, vždy opakující se dotaz, jak se z lesního inženýra může stát nakladatel, pokoušel jsem se vysvětlovat, že když kritika nefunguje jako tvůrčí akt, může tak fungovat nakladatelství, že na počátku bylo slovo a to formuje, beze slova by nebylo ani to pinožné kašpaření, kterému se dnes říká kultura. (Takže když se na slovo a literaturu kašle, vede to k předpočátkům — čili do pekel.)

Vlastně tedy již nemám mnoho co říci, snad slova silných jsou činy, lépe než zbytečně mluvit, holedbat se a naparovat, ukazovat a předvádět se, je knihy vydávat. Proč tedy nadarmo plácat a dělat se takovým, abych se zalíbil čtenářům? Vždy si vzpomenu na Valéryho sentenci: „Jaká to musí být kniha, která se zalíbí více než tisíci čtenářům!“ Ano, nevím, kolik jsem za to čtvrtstoletí vydal knih, nevím, kolik jich vydávám ročně, nevím, kolik jsem jich vydal letos, a nevím, kolik jich ještě vydám. Nevím a nechci vědět, stejně nevím, jaký je můj obrat, nevím, jaký je můj zisk. Hokynaření nechť náleží hokynářům, ti to dobře vědí, leckteří i o mně.

Daniel Podhradský, foto: Anežka Podhradská

Dauphin, pitomý název, nikdo kromě těch pár set milionů francouzsky mluvících ho nedokáže ani vyslovit, natož zapamatovat si. Pitomé Ad usum delphini. Restriktivní nápis, elitní, v našich končinách nepatřičný. Proč jsem nepojmenoval nakladatelství třeba Pepa Vomáčka nebo jen Lojza? Ano, lojza s malým l, to by bylo! Nakladatelství jednoho muže, které není nakladatelstvím jednoho muže, protože nikdy to není one-man show, to jsou prostě kecy. Někdo ten strom musí porazit, aby z něj byl papír, někdo tu ofsetovou mašinu musí spustit, já to nejsem a nikdy jsem nebyl.

Sám si sice leccos dělám, sám si knihy sázím, sám sobě jsem typografem a grafikem, détépákem, technickým redaktorem, redaktorem, šéfredaktorem, zástupcem šéfredaktora a redakční radou, ajťákem, fundraiserem, účetním, prodejcem a píáristou, řidičem i ředitelem, majitelem a uklízečkou, ekonomem — no to asi ne —, tiskovým mluvčím a věčným oponentem — kverulantem. A taky kuchařem a someliérem, ty taky v nakladatelství mám, ó, já se mám. A podle toho to taky vypadá.

A mám tu práci rád, protože je to práce ducha, tedy dřina veliká, to vám potvrdí každý ducha dělník, jeden z těch největších dělníků ducha, jistý potulný dělník, by vám to hned řekl, kdyby již nedlel u Boha, tím jsem si jist. Takže člověk dře od božího rána, sotva co v kamnech zatopí, dře dopoledne, v poledne i o svačině, dře jako kůň večer, ba i v noci ve spánku dostavuje se dřina. Dřina, těžká, ano, duchovní, ne jak říkal Dežo: „zapyčená práca fysičeskaja“, té je též třeba, páč chalupa není panelák a chalupa také není zámek, ani podzámčí, když je pod hradem, že?

Produkce nakladatelství Dauphin, foto: osobní archiv

Anebo to taky není dřina, vůbec ne, záleží, jak se to bere, je to taková plíživá slast, plíživá a mámivá, lepší jak chlast. Ano, práce se slovem, jak ušlechtilé! Každý má takové myšlenky rád, každý, kdo vyprdne pár odstavců nebo mizerných veršů, se tou ušlechtilostí tetelí. Ne, ne, teď mi teprve věřte, nakladatelství je služba, služba jako každá jiná, jako kadeřnictví, nebo já nevím co, nevím, protože skoro všichni prý pracují ve službách, ale služebníky nevidím, téměř nikde je nevidím.

Služba krušná i radostná, ale může být služba tvůrčí akt? Může být služba pyšná? Nevím a neptám se, není koho, kolegové služebníci jsou přespříliš službou zaujatí, neznají odpověď, nebo nepoložili si otázku. Tak tedy služba nebo také průtokový ohřívač. Slova proudí a uzpůsobená plynou ke čtenáři. A je na nakladateli, jak je uzpůsobí. Pouštím ledová a horká — vlažná vyvrhnu. Ora et labora — to jsem mohl napsat hned jako první větu, nemuseli jste to vůbec číst.