„Největší nezávislí radikálové“ mají padesát let

Původ tohoto výjimečného postavení přitom samotné nakladatelství ještě o dekádu předchází. Dnešní Verso totiž vzniklo jako nakladatelství časopisu New Left Review (NLR), který je už šedesát let stálicí na (nejen) britském intelektuálním nebi. Jen málokterému časopisu a nakladatelství se povede být hybatelem intelektuálních debat na více než jednom kontinentu, dát jméno celému novému politickému proudu a stát se ještě za doby své existence námětem historické monografie. NLR se všechny tyto věci povedly dlouho předtím, než letos oslavil šedesátku.

Sbohem, soudruzi

Britská levice se vždy odlišovala od té kontinentální. George Orwell možná mezi oběma světovými válkami nebyl jejím nejtypičtějším představitelem, v esejích jako „Lev a jednorožec“ se ale tomu, jak si běžní Britové představovali socialismus, přiblížil víc než řada prominentních britských levičáků, kteří tehdy podlehli okouzlení Sovětským svazem. Není se co divit, že na rozdíl od kontinentu, kde hrály místní komunistické strany výraznou roli, měla Komunistická strana Velké Británie mezi dělnictvem jen slabou podporu.

George Orwell, foto: BBC

Na druhou stranu, britští komunisté dokázali už v meziválečné době přitáhnout řadu výjimečných jednotlivců. A nešlo zdaleka jen o představitele v poválečném období slavné komunistické skupiny historiků, k níž patřil Eric Hobsbawm nebo Edward P. Thompson. Vize spravedlivější společnosti byly natolik přitažlivé, že do řad komunistického hnutí dokázaly zverbovat i budoucí vysoce postavené úředníky britského státu, jak o tom svědčí jeden z nejslavnějších špionážních případů studené války, tzv. cambridgeská pětka. Pětice studentů zrekrutovaných do služeb sovětské rozvědky během studia na staroslavné univerzitě působila v britské diplomacii a zpravodajské službě až do padesátých let.

Prominentní postavení intelektuální levice nezaniklo ale ani po XX. sjezdu KSSS, i když Chruščovův „tajný referát“ následovaný krvavým potlačením maďarské revoluce byl pro mnohé šok, na který reagovali rozchodem s komunistickou stranou. Právě v této atmosféře rozčarování v roce 1960 vznikl spojením redakcí dvou jiných periodik — Universities and Left Review a The New Reasoner — časopis New Left Review. Název sice odkazoval k původní Left Review (vycházela v letech 1934—1938), rovněž však naznačoval, že tu půjde o něco jiného, než bylo staré souputnictví s komunismem. Krom Chruščovova „tajného referátu“ totiž formovaly generaci mladých intelektuálů kolem NLR dekolonizace či britská Kampaň za jaderné odzbrojení (Campaign for Nuclear Disarmament, CND), první velké hnutí tohoto typu.

Zrod nové levice

V čele NLR stanul zprvu Stuart Hall (1932—2014), britský teoretik jamajského původu, jeden ze zakladatelů kulturních studií, čelný představitel tzv. birminghamské školy a jedna z nejvýraznějších postav britského intelektuálního života druhé půlky dvacátého století. Hall nicméně v čele časopisu vydržel jen do roku 1962, kdy jej nahradil historik a také velmi schopný publicista Perry Anderson (nar. 1938), který jím zůstal po dalších dvacet let.

New Left Review se rozjíždí (úplně napravo Stuart Hall), foto: Stuart Hall Estate

Už v prvním ročníku, konkrétně v pátém čísle, vyšel v NLR text, který výrazně definoval, co vlastně chápeme pod titulní „novou levicí“. Otevřený dopis amerického sociologa Charlese Wrighta Millse (1916—1962) tento termín nejen zpopularizoval a (což bylo pro budoucnost možná ještě důležitější) přenesl na půdu Spojených států, ale také vyznačil trajektorie, které pomáhaly v anglicky mluvícím světě novou levici definovat.

„Levice znamená strukturální kritiku a reportování a teorii společnosti, které jsou v té či oné chvíli zaměřeny politicky, jako požadavky a programy. Tato kritika, požadavky, teorie a programy morálně rámují humanistické a sekulární ideály západní civilizace — především rozum a svobodu a spravedlnost. Být ‚Levice‘ znamená spojovat kulturní kritiku s tou politickou a obojí s požadavky a programy. A to ve všech zemích světa,“ píše Charles Wright Mills.

Už v šedesátých letech se na profilu NLR výrazně podílel thirdworldismus, vliv italského marxisty Antonia Gramsciho (1891—1937) a obecně tradice západního marxismu. Časopis ale nebyl prost ani sektářských projevů trockismu nebo ortodoxního leninismu. Důležité ovšem bylo, že přes vysokou vědeckou a intelektuální kvalitu většiny textů se nejednalo pouze o akademický žurnál. Zejména v šedesátých a sedmdesátých letech byl časopis NLR spojen s radikální politickou scénou, jak ji ve své „autobiografii šedesátek“ Street Fighting Years (1987) popisuje jeden z kmenových autorů NLR Tariq Ali (nar. 1943). Aluze na skladbu Rolling Stones „Street Fighting Man“ není náhodná: Ali byl totiž údajně inspirací slavného singlu.

Tariq Ali 21. srpna 1968 demonstruje před ambasádou Sovětského svazu v Londýně proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, foto: tariqali.com

Vedle Andersona a Aliho patřili k výrazným postavám NLR historik Robin Blackburn (editorem 1981—1999) nebo urbánní geograf Mike Davis. Pohříchu platí, že na české překlady měla většina autorů kolem NLR, podobně jako starší britští levicoví historici, smůlu. I ti, kteří se hlásili k marxismu, byli příliš heterodoxní, aby u nás vycházeli před rokem 1989, a všichni byli příliš jednoznačně nalevo, aby byli atraktivní pro české vydavatele po roce 1989. Až na výjimky, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky, to bohužel platí dodnes.

Anglické spory

Nakladatelská „filiálka“ NLR Verso vznikla v roce 1970 jako New Left Books. Jméno Verso, které označuje levou, tedy nepohledovou stránku knižní dvoustrany, bylo původně značkou paperbackové edice NLB. Nakladatelství zpočátku přinášelo do Británie evropskou kritickou teorii a práce autorů jako Theodor W. Adorno, Louis Althusser, Walter Benjamin, Lucio Colletti, Henri Lefebvre, György Lukács nebo Ernest Mandel.

Z tohoto zaměření na evropskou teorii také vzešla jedna z nejslavnějších debat sedmdesátých let, v níž zmíněný historik Edward P. Thompson zaútočil na NLR, že příliš podléhá vlivu althusserovské teorie. Althusser a jeho údajní britští žáci podle Thompsona přehlíželi empirickou historickou materii a konkrétní lidské osudy a kladli nepřiměřený důraz na abstraktní struktury a vlastní teoretickou výlučnost. Thompson svou polemiku nakonec rozvedl do knihy The Poverty of Theory (1978), která byla především kritikou samotného Althussera, za NLR nejvýrazněji odpověděl Perry Anderson, nakonec také knihou Arguments within English Marxism (1980). Eric Hobsbawm ve svých pamětech soudil, že Thompson věnoval vyvracení Althussera čas a energii, které měl vynaložit na vlastní historickou práci, celá polemika ovšem i dnes ukazuje, v jak širokém rozpětí a vnitřní dynamice se marxistické myšlení odehrávalo v druhé půlce sedmdesátých let.

Edward P. Thompson, foto: MR Online

V devadesátých letech si Verso otevřelo pobočku v New Yorku, a stvrdilo tak svou pozici „největšího nezávislého radikálního nakladatelství v anglicky mluvícím světě“, jak se samo označuje. A skutečně, výčet autorů, které Verso vydalo, nebo u něj publikují, působí jako slovník Kdo je kdo v levicovém myšlení. A NLR ještě v roce 2003 patřil do první dvacítky nejprestižnějších časopisů věnujících se politické teorii. Od té doby na tomto žebříčku výrazně poklesl, vypovídá to však možná především o tom, jak v posledních dvaceti letech začal akademickému psaní dominovat tlak na výkon, excelenci a vykazatelnost.

Stará, nebo nová?

V roce 2007 vyšly knižně dějiny NLR Pessimism of the Intellect? A History of New Left Review od Duncana Thompsona. Znamená to, že NLR už je dnes spíše tématem pro historiky? Do značné míry to bude pravda, ostatně naznačuje to i sestup ze žebříčku akademické prominence. Nejslavnější éra, kdy se na stránkách časopisu odehrávaly ty nejdůležitější intelektuální střety na anglosaské levici, je nepochybně v nenávratnu. Lze tedy „novou levici“ z šedesátých let dnes považovat za „levici starou“?

Spíše ne. Rozhořčení, s jakým konzervativci a spolu s nimi i někteří z těch, kteří se považují za „starou“ (v jejich očích asi spíš „pravou“) levici, na dnešní levici „novou“ nadávají, zamlžuje skutečnost, že s většinou témat, která se s ní spojují, jsou tu od šedesátých let. Zájem o boje třetího světa, antirasismus a v průběhu sedmdesátých let i genderovou perspektivu a ekologii patřil v šedesátých letech k výrazným znakům nové levice, spolu se zálibou v kontrakultuře, přímé akci a nedůvěrou v etablované politické struktury. „Staří“ dneška by byli staří už v šedesátých letech a požadavky „nových“ ve velké míře stále čekají na naplnění.

Autor je esejista a redaktor časopisu A2.