Kultura nezaniká

Anglista a čerstvý držitel Magnesie Litery za překlad Ladislav Nagy nedávno publikoval komentář k tzv. kultuře výmazu, v němž na základě poměrně bezvýznamné kauzy — jedna z kolejí Loyolovy univerzity v Marylandu byla přejmenována kvůli nálezům pravděpodobně rasistických poznámek v rané korespondenci jižanské katolické spisovatelky Flannery O’Connorové, po níž kolej nesla název — postupně obrací svou pozornost nejenom na tzv. erase culture, tedy k poměrně celospolečensky ostře sledovanému fenoménu dnešní doby. Ve své argumentaci přitom dále zpochybňuje soudobé myšlení o utváření literárního kánonu a přichází s řadou kategorických tvrzení, která podle něj mají nezpochybnitelnou platnost v jakémsi autorem konstruovaném „racionálním diskurzu“.

Robie Macauley, Arthur Koestler a Flannery O'Connorová, foto: Charles Cameron Macauley

Krása mimo společnost

Nagyova argumentační síť je plná závažných trhlin. Problematicky působí už jeho první tvrzení, že „není možné podepřít důkazy“ ten fakt, že je literární kánon formován mocenskými vztahy, o což se prý diskurzivně snaží jakási progresivistická část literárních teoretiků.

„Shakespearovy hry nás dodnes uchvacují proto, že zachycují cosi univerzálního, k čemuž se může vztahovat každý z nás. Totéž lze říct o Dantovi, Petrarkovi nebo Jane Austenové. Zrovna poslední jmenovaná je velmi dobrým příkladem. Autorka opomíjená po velkou část devatenáctého století nebyla objevena proto, že by nějaký akademik chtěl podpořit svou kariéru objevem potlačované autorky, ale prostě a jednoduše proto, že v diskusích o literární hodnotě převážil argument o síle autorčiny literární výpovědi,“ píše Nagy. Následně formuluje tezi, že je kánon utvářen čistě v diskusích o hodnotách, aby pak tuto první část věnovanou literárnímu kánonu zakončil myšlenkou, že „kánon jakožto výsledek staletí trvajících diskusí není ideologický nástroj, ale velmi dobré doporučení k četbě“.

Ladislav Nagy utváří svůj estetický konstrukt na základě negace té podoby literární teorie, jež je spojena s takzvanou kritickou teorií a progresivistickými aktivisty v literárněhistorickém prostředí. Plné právo přiznává té teorii, jež hledá v beletrii v dalším textu více nespecifikovanou literární hodnotu.

V našem literárněteoretickém a literárněhistorickém prostředí ovšem máme již takřka sto let významnou školu, která svázala své teze nejenom s hodnotami (Nagyem velmi vágně postulovanými) literárního díla jako takového, ale zároveň zcela přesvědčivě poukázala na genezi oné estetické hodnoty v sepětí s estetickou funkcí a estetickou normou. Jedná se o strukturalismus a jeho největší postavy Jana Mukařovského a Felixe Vodičku, kteří — dlouho před frankfurtskou školou, tradicí kritické teorie a dnes pejorativně vnímaným aktivismem — zcela přesvědčivě poukázali na provázanost estetické hodnoty literárního díla s neustálým dynamickým přetvařováním estetické normy v průběhu literární historie ruku v ruce s proměnami společenskými.

Hodnota je jinde

Jan Mukařovský v řadě svých teoretických textů, ale zejména ve slavné stati Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty a Felix Vodička ve Struktuře vývoje uvádí množství konkrétních příkladů vývoje estetické normy v průběhu dějin české literatury (a literatur cizích). Z nich jasně vyplývá, že hodnota, která je uměleckému dílu ve své době literárními kritiky, historiky umění či konzumenty přiznána (estetická hodnota), vychází především z toho, nakolik dokáže svým smyslem zaujmout a naplnit dobová očekávání čtenářů či kritiky, kteří se každý svým způsobem v díle realizují (estetická funkce), a nakolik toto dílo naplní estetické mantinely, jež dílu doba nastaví (estetická norma) a které vycházejí nejenom z čistě literárních atributů, ale zejména jsou vytvářeny na základě doteku s předmětnou skutečností a jejím vývojem.

Jan Mukařovský, foto: Jaromír Funke

Proto dnes můžeme obdivovat například Máchův Máj, jemuž byla v době jeho vydání ve velké části literárního společenství upřena estetická hodnota ve jménu obrozenských mimoliterárních cílů, ale můžeme jej napříč dvěma stoletími obdivovat souběžně z několikerých mimoliterárních hledisek, a nikoli pouze z čistě literárních — surrealisté považovali Máchu za svého předchůdce v oblasti průzkumů podvědomí a snu, zatímco dnes jej můžeme hodnotit například silně existenciálním prizmatem. Banálně řečeno — každá doba preferuje jiné (myšlenkové, literární, obecně společenské etc.) hodnoty, na jejichž základě se utváří také dobová estetická norma, v jejímž rámci může jednou převažovat čistě literární (tedy velmi normativní) hodnocení, zatímco jindy můžeme dílo vnímat z heteronomního hlediska, a tak buď z kánonu určitá díla mizí, anebo se naopak nově objevují (nebo znovuobjevují dle dobové situace).

Konečně můžeme například poukázat na zcela nedávné utváření kánonu v našem literárním prostoru. Česká literatura se po roce 1989 zcela logicky a oprávněně ve svém vývoji odvrátila od čehokoli, co by mohlo být spojováno s politikou či angažovaným zájmem o společnost a její problémy. Výmluvný je dnes již legendární text Jiřího Kratochvila „Obnovení chaosu v české literatuře“ z roku 1992, v němž Kratochvil s fukuyamovsky vítězným optimismem vítá konec obrozenské podoby české literatury, která se pádem komunismu konečně poprvé odpoutává od mimoliterárních funkcí.

Z literárního kánonu tak najednou mizí dílo Viléma Závady, Václava Řezáče, Marie Majerové a silně podceňovány jsou devětsilovské začátky či druhá kniha Jiřího Wolkera — a to vše ve jménu dekomunizace a postupem času vlivem plytkého antikomunismu, tedy z mimoliterárních příčin. Dnes se po diskusích o angažovanosti a hlubokých celospolečenských krizích opět dostáváme k tomu, že se na díla nedíváme pouze z čistě literárních pozic, ale zároveň obdivujeme jejich mimoliterární (a zároveň esteticky hodnotné) funkce, na kterých — jak ukázal Jan Mukařovský — v dynamické jednotě s funkcemi ostatními vyrůstá právě jejich dobová hodnota, která se oněmi prudkými společenskými proměnami napříč časem mění. Tak se také mění pozice daného literárního díla uvnitř struktury myšlení o literatuře a tím pádem i v systému kánonu.

Kánon teorie

Jiří Kratochvil se v jednom z posledních rozhovorů vyjadřuje v tom smyslu, že revidoval své názory z onoho výše zmíněného článku z počátku devadesátých let a nemá vůbec žádný problém s tvorbou, jež reflektuje soudobé společenské a sociální problémy. V Kratochvilově případě tak můžeme konkrétně sledovat, nakolik je mimoliterární skutečnost pro literaturu a myšlení o ní důležitá. Konečně i k Nagyem zmíněným nadčasovým literárním titánům Dantovi, Petrarkovi či Shakespearovi můžeme přistupovat — jak poukázal právě Felix Vodička či teoretici kostnické školy recepční estetiky — na základě neustálého pohybu smyslu díla, který se pro každé lidské společenství v průběhu času proměňuje, a to právě na základě mimoliterárních přístupů. Literární kánon není pouhé nevinné estétské a kratochvilné doporučení k četbě, jak se Nagy snaží vsugerovat, ale je to naopak seznam děl, která jsou podstatná nejenom svým literárním zpracováním, ale také tím, nakolik rozšiřují naše myšlení o předmětném světě, nakolik nám onen svět problematizují či naopak přibližují to, co často přehlížíme. Literatura jako taková má svůj kadlub v mimoliterární skutečnosti a není divu, že různé doby myslí o literatuře a jejích vrcholech zcela jinak, mnohdy se značnými kontradikcemi.

Jiří Kratochvil, foto: archiv Slezského divadla Opava

Nebudu se nakonec věnovat Nagyovým značně rozporuplným tezím, v nichž konstruuje na základě soudobé dekonstrukce kánonu a snah o co nejširší reflexi upozaďovaných menšin či témat jakýsi obrácený rasismus či dokonce snahy o cenzuru — je to odraz současného vulgárního pseudofilozofování o perzekucích staletími prověřeného normálu. Každá doba vytváří své specifické normy, které se napříč časem dynamicky vyvíjejí a pokládat jisté dobové preference za rasistické či cenzurní jen na základě toho, že se neslučují s našimi osobními názory na svět, je vlastně jen potvrzením oněch sil mimoliterárního myšlení v literatuře.

Souhlasím nakonec s Nagyem v tom, že je utváření kánonu především postaveno na diskusích — nakolik můžeme svobodně diskutovat, prorážet či naopak obhajovat určité principy nejenom literární, ale též světonázorové, v tom máme svou svobodu a tím se lišíme například od normalizační cenzury, která byla postavena sice na mimoliterárních základech, ale zároveň na základech nehumanistických.

Neupírám Ladislavu Nagyovi jeho nedůvěru k jisté části soudobého myšlení a k diskusím o principech, preferencích a strategiích nejenom literárně, ale i eticky náročných témat. Nagyovy estetické názory jsou však jednak velice obecné, jednak značně zastaralé: můžeme právě v rámci této diskuse o principech literárního kánonu poukázat na proměnu v kánonu literárněvědného myšlení od módní dobové akcentace smrti autora, kterou očividně Nagy preferuje, po dnešní — a jistě mnohdy také módní a povrchní — „progresivistickou“ kritickou teorii.

Kultura rozhodně nezemře na diverzitu. Zmírá v oblasti černobílé estetizující normovanosti, která pro zář budoucnosti a nadčasovosti nevidí podstatu současnosti, zatímco jedno si podává ruku s druhým.

Autor je literární historik, kritik a vysokoškolský pedagog.