Ne, Kundera nikde jinde není

Kritika Evy Klíčové: Kundera je jinde...

Zarazilo mě, že Eva Klíčová ve své recenzi biografie Milana Kundery při pokusu o charakteristiku Novákova přístupu pětkrát uplatnila termín „kontrarevoluční realismus“. Co tím má být myšleno? Je to špatný humor, nebo vážně míněný analytický pojem? Z „primitivního antikomunismu“ se stal laciný bič na pravicové, konzervativní či vědomě antikomunistické vědce či intelektuály, byť z „primitivního antifašismu“ si troufne vinit levicové myslitele jen málokdo. Dělení spisovatelů na „revoluční lyriky“ a „kontrarevoluční realisty“ je však zcela nesrozumitelné. Nejen proto, že není zřejmé, z jaké pozice chápe Klíčová Kunderovu stalinistickou lyriku jako revoluční, ale především proto, že označovat někoho za kontrarevolucionáře znamená osvojovat si dobový propagandistický slovník.

Jan Novák při svém kritickém představení Kunderova života a díla zjevně nedokázal odolat nadšení z trsů řečnických otázek ani znechucení komunistickým spisovatelem, což je škoda. Milan Kundera však komunistickým spisovatelem i pro dnešní dobu zůstává, ač si to možná nepřeje. Je totiž zkrátka možné, že ve 21. století kunderovský výsměch společnosti, světu ani sobě samému již nestačí, a nestačí už ani řešit pouze sebe sama, nejsou-li tato či podobná efektní gesta doprovázena uvěřitelnými pokusy o dialog, omluvu či lítost nad minulými selháními. Na pouhou ironickou distanci a literární reflexi byla vláda KSČ, již Kundera pomáhal upevňovat, příliš strašlivá. A nikoli proto, že by byla levicová. Nejen Eva Klíčová do debat o Novákově knize vnáší pravolevé dělení — a nejen ona tak činí zbytečně (román podle mě nevypovídá o tom, že by pro Nováka byla „levicovost“ historicky neoprávněnou „charakterovou vadou“). Odpor ke komunismu skutečně není vyjádřením spokojenosti s dnešním světem.

Asi je třeba si to opět připomenout, navzdory provokativním výbojům Michala Pullmanna o relativitě demokracie a všudypřítomné participaci na rozhodování v totalitním režimu: vláda KSČ znemožnila debatu o tom, co je správné a co není, neodstranila chudobu ani patriarchát, nechránila práva menšin ani pracujících, nezajistila dostupné bydlení, inkluzi, jaderné odzbrojení ani mír, nepečovala o životní prostředí ani o svobodnou tvorbu, výzkum či přístup k informacím. Odpudivá byla proto, že ani takového dvojnásobného straníka, jakým byl Milan Kundera, nemotivovala ke svobodnému či solidárnímu rozhodování — naopak, v zájmu úspěchu se musel uchylovat k oportunnímu a bezohlednému posluhování, z něhož se dodnes nedokázal přesvědčivě vypsat.

Komentář Jana Váni: Milan Kundera mezi pravdou románu a fikcí vlastního života

Jsem bezradný nejen z toho, jak Klíčová operuje „kontrarevolucí“, ale i z lehkosti, s níž v recenzi srovnává údajnou naivitu Miroslava Dvořáčka s počínáním Kundery, který mu zničil život. Taková komparace je nevkusná a zcela neadekvátní. Ať je Novákova kniha v mnohém jakkoli nepovedená, cenná je tím, jak ostře nasvěcuje pochybné texty „revolučního spisovatele“ o pochybných skutcích — ať už jeho, či jím stvořených postav. Dějiny nejsou jenom texty, ba ani pouhé texty o textech. Novákův životopis před čtenáři srozumitelně předestírá nejistotu o tom, zda pro uvěřitelné, inspirativní a nadčasové tvoření stačí psát „kompro na svou dobu“ (jak Kunderovo dílo nazývá Klíčová), aniž by sarkastická slova byla doprovázena pečujícími činy. Každý má právo na znechucení nad nešikovným i nad neautentickým spisovatelem. Na „smělém boji proti komunistům“ však ani „třicet let po listopadu“ opravdu nic špatného nebo marného není. Odpor k antikomunismu je coby rámec pro literární kritiku nefunkční. Kdo chce vysvětlit, proč jej irituje kniha Jana Nováka, měl by raději hledat… jinde.