Autoportrét: Vše, co děláme, děláme rádi

V letech 2004 až 2007 jsem spolupracovala s Yvette Vašourkovou a Igorem Kovačevićem v Centru pro středoevropskou architekturu na projektech, které hledaly možné odpovědi na otázku, jak zpřístupnit současnou architekturu širšímu než odbornému publiku a jak propojit různé generace. Téma mi vydrželo až dodnes.

Jana Kostelecká, foto: Jan Malý

Když jsem se v roce 2004 jela podívat do Londýna na výstavu studia Klein Dytham architecture, jejichž práci jsem v té době sledovala, narazila jsem na doprovodný program k Architecture Weeku s podivným názvem PechaKucha Night. Konal se v nově otevřeném Apple Store na Regent Street a já byla uchvácená. Na jednom pódiu čtrnáct mluvčích, každý z jiného oboru, každý s přesně vymezeným časem a počtem obrázků. Architekti vedle fotografů a volných umělců, teoretiků a technologů. 

To střídání zaujetí vlastním oborem, energie, která večerem jiskřila, chuť sdílet svou práci s různorodým publikem… Po návratu do Česka mi to neustále vrtalo hlavou, nejtěžší bylo odhadnout, jak dlouho bych zvládla takový projekt pořádat, protože bylo jasné, že jen jeho pravidelnost a delší trvání může být přínosem. 

Vypravila jsem se znovu do Londýna, tentokrát do Sadler’s Wells, kde se konal speciální PechaKucha večer v režii zakladatelů žijících v Tokiu, tentokrát s hvězdným obsazením (neuvěřitelně vtipná a uštěpačná Amanda Levete, absolutně profesionální 20 x 20 Thomase Heatherwicka a další). A na tomto večeru jsem se domluvila s držiteli licence Markem Dythamem a Astrid Klein, že zkusíme projekt rozjet i v Praze. 

Začali jsme v roce 2007 a Praha tak byla mezi prvními městy, která se připojila k dnes již fantasticky početné rodině. Máme za sebou přes 850 vystoupení, náš sedmdesátý večer PechaKucha Night Prague proběhne v září 2020. Po každém večeru přitom zažíváme pořád ty stejné emoce: radost z toho, kolik zajímavých věcí se děje, vlnu nové energie a úsměvy lidí v publiku.

D.O.M.E.K., foto: Tereza Havlínková

Můj zájem se posunul k mladší generaci. Asi to přišlo přirozeně i s věkem a s tím, že jsem se sama stala mámou, začala jsem si více všímat dětského světa a otázek vzdělávání a výchovy. Do rukou se mi prostřednictvím Romana Brychty z ateliéru Projektil architekti dostala knížka D.O.M.E.K. od tehdy ještě málo známých ilustrátorů a autorů, manželů Mizielińských. A zase jsem zažila šimrání v břiše s intuicí, že tomuhle musíme pomoct na svět v české verzi. 

Knížka totiž zarezonovala s tím, co jsem hledala — přístupnou formu, která ale není příliš dětská (nebo lépe řečeno infantilní) a která umožní se s dětmi bavit o oboru, který zajímá mě a který podle mnohých do dětského světa nepatří. Vznikl e-shop jedné knihy, protože jsem věděla, že do klasické distribuce nebudeme moci z finančních důvodů knihu dát. A já chodila na poštu s balíčky a měla s každým podaným radost. Takhle jsem tam byla pěttisíckrát.

Mezitím se D.O.M.E.K. stal celosvětovým hitem a původní nakladatelé se s autory rozhodli, že vznikne řada, která bude postupně představovat i jiné obory tvůrčí lidské činnosti. Stála jsem před rozhodnutím, jestli pokračovat a hlavně jak. V té době už jsem se ale stejně pořád rozhlížela a hledala nějaké zajímavé tituly, hlavně o architektuře. Ze S.E.R.I.E. tedy v nakladatelství jakost vyšel D.E.S.I.G.N., Z.A.H.R.A.D.A. o krajinářské architektuře a H.U.D.B.A. o současné klasické a experimentální hudbě. Mezitím jsme vydali další knihu, kterou jsme opět našli v Polsku — je o vesmíru a napsal ji vědec Tomasz Rożek, který se věnuje popularizaci svého oboru. Kniha se jmenuje Kosmos, vydali jsme ji v původní grafické úpravě s Godzillou, C2PO a Válkou opic, o což se postaralo polské grafické studio to/studio.

Všechny knihy nakladatelství jakost, foto: Filip Beránek

Samozřejmě jsem ale pořád váhala, jestli jsou ty tištěné knihy ono. Jestli je dneska děti čtou. Jestli se nám podaří je oslovit. Jestli si je neděláme opravdu jen pro sebe.

Proto vznikl nápad a projekt, na kterém jsem začala pracovat s Karolinou Jirkalovou a který byl určený pro televizi. Jednalo se o sérii krátkých videí o architektuře pro dětské diváky, která nám přišla ideální pro stanici Déčko. Projekt měl být kombinovaný — film a animace, ústřední postavou by byla moucha Luděk, která provází děti různými baráky, ve kterých kdy bydlela, vykládá jim drby o tom, jak to v nich funguje, co v nich kdo dělá a jak je dům uspořádaný. Měly jsme vybrané stavby, měly jsme scénář k pilotnímu dílu, ale bohužel jsme se od vedení televize dozvěděly, že děti architektura nezajímá a že vyvíjet a realizovat takový projekt nechtějí.

Už jsme ale byly s Karolinou moc daleko a byly jsme přesvědčené, že bychom měly přece jen pokračovat. A tak jsme se pokorně (a musím říct, že rády) vrátily ke klasické tištěné knížce. Bylo ale potřeba najít ilustrátora, protože v knižní verzi jsme chtěly využít všechny její benefity. S řešením přišla Karolina, když přizvala do projektu architekta Ondřeje Duška, se kterým dopracovala koncept a podobu knihy. Ondřej ji pak celou nakreslil a napsal. Grafický design knížce navrhla Jana Vahalíková ze studia Marvil. Kniha se jmenuje K čemu jsou architekti a je to naše první původní kniha. Se vším, co k tomu patří, tedy napnutým financováním (chceme platit autory adekvátně k jejich práci) a deadlinem prodlouženým o rok. Ale jsme s ní moc spokojení, myslíme, že se nám podařilo to, co jsme od ní na začátku čekali. Je určená mladému publiku, ale těžko se stanovuje ta spodní hranice, oficiálně uvádíme 10—99 a myslím, že je to docela trefné.

K čemu jsou architekti, foto: boys play nice

Na této knize jsme si také uvědomili, že bychom se opravdu chtěli orientovat na nonfiction knihy pro čtenáře spíše teenagerského věku a starší a s tímto kritériem hledáme další možné tituly.

Letos jsme vydali knížku, kterou jsme objevili na loňském boloňském veletrhu a která se věnuje hrozbě plastu v mořích. Téma absolutně aktuální a důležité, i když to v Česku tak nemusí vypadat. Ale hlavně zpracované formou, která se mi líbí — žádná rozřezaná břicha velryb, želvičky s deformovanými krunýři, ale věcný popis nového, invazivního druhu, se kterým musíme něco dělat. S návodem, jak ho sbírat, pozorovat, popisovat a třídit. S historickým exkurzem, jak vznikl, kde nám může být užitečný, ale kde se mu třeba naopak určitě vyhnout. Kniha se jmenuje Plasticus maritimus, invazivní druh a autorkou je portugalská mořská bioložka Ana Pêgo, která se problematice věnuje od školy. Ilustrace v knize a grafickou úpravu měl na starosti Bernardo P. Carvalho, spoluzakladatel nakladatelství Planeta Tangerina a také Anin bratr.

Plasticus maritimus, invazivní druh, foto: Filip Beránek

Záměrně ve stejný čas jsme vydali knížku francouzské provenience Moře v 300 otázkách a odpovědích, která je vlastně souhrnem nejčastějších otázek, které vás u moře napadají (nebo lépe řečeno vaše zvídavé děti) a na něž většinou neznáte přesnou odpověď. Třeba proč jsou platýsi placatí, jak se dozvíme čas přílivu a odlivu, jak vznikají vlny nebo k čemu má ježovka ostny.

Moře v 300 otázkách a odpovědích, foto: Filip Beránek

Ke každé knížce, kterou vydáme, se snažíme vymýšlet a pořádat dílny a projekty, na kterých bude možné se potkat s jejich čtenáři a zkusit něco dohromady vymyslet a navrhnout. Asi na základě toho a hlavně díky knížce K čemu jsou architekti jsme se dostali k práci, kterou děláme pro pražské Centrum architektury a městského plánování (CAMP) — doprovodné programy pro děti a mládež na témata, která souvisí s městem a jeho rozvojem. Pořádáme nejen pravidelné vycházky pro mládežníky na zajímavá místa v Praze, ale i speciální programy k probíhajícím výstavám, projekty pro školy a skupiny dětí. Také jsme navázali spolupráci s Pedagogickou fakultou UK, pro jejíž katedru výtvarné výchovy pořádáme seminář o městě a jeho rozvoji, abychom budoucím učitelkám a učitelům pomohli tohle téma s dětmi probírat a učit je, že podoba města a jeho fungování v budoucnu bude záležet hlavně na jejich aktivitě.

Dílna ke knize K čemu jsou architekti s architektem Ondřejem Duškem, foto: archiv nakladatelství jakost

Vše, co děláme, děláme rádi a úplně nejraději máme, když za námi přijde rodič, že některou naši knihu koupil a že ji mají doma a listují v ní s radostí všichni členové domácnosti.