Kundera je jinde…

Jan Novák: Kundera.
Český život a doba
Argo — Paseka, Praha 2020

Pak je úplně jedno, zda má taková kniha být vědeckou monografií, literárním životopisem, biografickým románem nebo čímkoli — bez ohledu na žánr jde vždy o směs faktů a jejich permanentní interpretace: fikce, která je z principu v přesile. To vše by měl mít autor na paměti především tehdy, má-li ambici soudit, demytizovat, strhávat fíkové listy a kácet modly. V opačném případě se vystavuje riziku, že stvoří text-obludu nejen míjející se s personou svého zájmu, ale i text-obludu, která jej dokáže lidsky znemožnit, ba dokonce zesměšnit. Že v popsaném úsilí Jan Novák se svou biografií o Milanu Kunderovi, Kundera. Český život a doba, neuspěl přinejmenším jednoznačně, tuší z čtenářů Hosta zřejmě každý, neboť nezavadit během léta o kunderovsko-novákovskou polemiku bylo téměř nemožné.

Bájivý faktograf

Jan Novák je autorem angažovaně antikomunistického románu o bratrech Mašínových Zatím dobrý (naivně „pravdivý“ román, kde se o ničem hlavně nepochybuje — jakkoli jde o jeden z lidsky pochybných příběhů padesátých let), libreta k oslavnému komiksu o legendárním běžci Emilu Zátopkovi (neheroické momenty života zahlazeny) nebo životopisného románu o Miloši Formanovi. Co přitáhlo kontrarevolučního realistu Nováka k někdejšímu revolučnímu lyrikovi Milanu Kunderovi? Člověku, o jehož zálibě ve zbraních nic nevíme a jehož sportovní výkony zesměšňoval už jeho gymnaziální tělocvikář? Emigrantovi, jehož sláva je možná větší než ta Formanova, ale kterému se zrovna moc nechce reprezentovat Česko v nacionalistické představě světa jako kolbiště národů a raději se k nám moc nezná?

Jan Novák je v tomto sdělný. O Kunderovi, někdejším „veršotepci“, za jehož sbírku se zdráhal utratit sumu rovnající se šesti plzním (jak se bodře svěřuje už v úvodu), se chtěl „něco dozvědět“. Což se stává třeskutě provokativním s ohledem na Kunderovu skepsi k životopiscům. Novák se však nehodlá smířit s tím, že po sobě Milan Kundera systematicky „zametal stopy“, ničil korespondenci, nehlásí se k části díla, že léta nedává rozhovory a své blízké a známé ve vztahu ke své osobě požádal o totéž. Že si zkrátka ponechává veškerou moc nad svým životopisem. Nic proti Novákově záměru, autor není nikdy tak moc mrtev, jak se domníval Roland Barthes či jak by třeba i rád byl. Ovšem Novákovo vytahování padoucha Kundery ze soukromého přítmí na světlo románu-pravdy je skutečně šokující. Akt románové vivisekce, onoho Novákova kontrarevolučního realismu, se zde naplňuje s takovou razancí a brutální uvědomělostí, že se stává hypertrofovanou parodií sebe sama. Každý fakt se tu totiž snoubí se skutečně až komicky zásadně negativní žalobnickou fantazií odkrývající Kunderovo hluboce prohnilé nitro.

Opravdu roztomilým příkladem této literární metody může být popis fotografie z roku 1940 z luhačovického hudebního festivalu, která je dle Nováka „výmluvná, jak jen fotografie může být“. Zatímco řekněme neutrální oko vidí starou černobílou neostrou skupinovou fotografii převážně snad dospělých lidí (z mnohých vidíme jen ramena a tvář šklebící se proti slunci) v tehdy běžném oblečení — šaty, světlé letní obleky, které v dnešní éře tílek a žabek působí jistě formálně — a na pravém okraji stojícího chlapce v krátkých kalhotách — o němž víme, že je to jedenáctiletý Milan Kundera —, Novák vidí daleko, daleko více. Vše je mu „horní palubou Titaniku“, v předpubertálním Kunderovi odhalí doslova buržoazního živla (vizte, právě takoví pak budovali komunismus!), který nemá ani žádné kamarády: „naškrobené tričko“, „svým vrstevníkům by se patrně chlapec v bílém moc nelíbil“, beztak „neuměl jezdit po zábradlí“ ani „střílet po vrabčácích“, ale „v honosné restauraci by si určitě poradil i s kostnatou rybou“ a ještě by „ohrnul nos nad operetní šmírou pianisty“. No, Novák nepochybně poměry v muzikologické a učitelské rodině přecenil, ale fantazií v tomto duchu se v knize kupí stovky: vždyť je na to přes osm set stran. Podobně když Kundera odchází do Prahy na studia, Novák dí, že jde o „vysvobození“, protože v Brně je kdejaká ulice „podminovaná vzpomínkami nebo zabarikádovaná hanbou“ — co je tu onou „hanbou“? Kunderova mladická nesmělost ke spolužačce? To, že ho šikanoval tělocvikář, pro nějž má Novák rozhodně větší pochopení než pro hubeného neatletického Kunderu? Nebo jde ještě o to naškrobené tričko z Luhačovic?

Leč směle dále: podle Nováka Kundera vše prakticky opsal — to o Janáčkovi od otce (uvedené citace jsou tak banální, že je asi najdeme ve většině janáčkovských textů), nápad na Žert od Trefulky a ledacos opsal dokonce sám od sebe! Všechny Kunderovy literární inspirace, úvahy, interpretace, překlady, a dokonce i sjezdové projevy jsou vždy daleko slabší než kohokoli jiného, neoriginální, méně smělé a vůbec: Kundera je vylíčen jako literárně slabý, ale o to hrabivější spisovatelský funkcionář, chorobně ambiciózní, intrikánský (Novák dokonce vždy ví, co v které situaci otřáslo autorovým egem). Aby kniha nebyla příliš monochromatická, Kunderova nízkost je umocněna zářivými akcenty vložených kapitol věnovaných mučedníkům dějin — například nešťastnému Dvořáčkovi z případu zcela nepodloženého Kunderova „udání“ nebo tehdy vězněnému Janu Zahradníčkovi. Novákovo pobouření nad Kunderou je tak usilovně všudypřítomné, že si občas i odporuje. Novák pak neví, zda má být více pobouřen, když je ve vztahu k sexu Kundera spíše váhavý a chladný, nebo se prudérně děsit jeho četných milenek. Jedno je jisté, vždy jde o patologii.

Chůze kolem domu

Novák je navíc zcela nekritický ke svým zdrojům, s nimiž se schází většinou po kavárnách (komolí však už jejich jména: brněnský Padowetz přejmenovává na „Panowetz“, legendární karlovarské Café Elephant na „U elephanta“). Nejvíce sluchu pak popřává pikantním historkám starého Kunderova spoluspiklence a mystifikátora Ivo Pondělíčka, případně Vojtěcha Jestřába. Ještě kurióznějším zdrojem „faktů“ je kontrarevolučnímu realistovi přirozeně Kunderovo prozaické dílo. Jak podivuhodné, ale s Kunderovými příkladně postmoderními romány popisujícími mystifikace, manipulace, mocenské erotické hry, zkušenost s propagandou Novák nakládá taktéž jako s fakty, takže si ani nevšimne, že toto „kompro“ napsal sám Kundera — ovšem nikoli na sebe a své známé, ale na své literární postavy, ba co víc, na svou dobu, a dokonce bez padesátiletého Novákova odstupu. Jako dítě je Novák důvěřivý k odposlechům Státní bezpečnosti (kontrarevolučnímu realistovi je vše faktem), jejíž zvrácený zájem o intimní život pronásledovaných osob mu poskytuje tolik vzrušujícího materiálu, s nímž běží Novák do světa, a přitom zapomněl, že právě Státní bezpečnost jest mu doživotním nepřítelem. V kauze Kundera ji však vezme chuderku na milost, vždyť Kundera se před odposlechem ve svém bytě dočista „předvádí“ a k tajné policii má „důmyslně podbízivý vztah“.

Pro Novákův životopis je výmluvná situace, kdy se snaží přimět k rozhovoru Kunderovu první manželku Olgu Haasovou. Jakkoli mladické manželství trvalo krátce a je tomu již dávno, pro Novákovy účely je pamětník typu „bývalá manželka“ mimořádně cenný. Přes vynaložené úsilí však stará dáma Nováka odmítne — tak se jí dostane alespoň odstavečku hodnotícího její vzhled a kondici včetně poznatku, že si nenasadila zubní protézu. Další mimořádně cenná informace k poznání života a díla světového autora. Novák stojí na chodníku, nevpuštěn do Kunderovy minulosti — o to urputněji bobtnají jeho „fakta“.

Komentář Jana Váni: Milan Kundera mezi pravdou románu a fikcí vlastního života

Pokud bychom váhali s hodnocením, zda si Novák uchoval alespoň elementární slušnost, pasáže věnované Věře Kunderové hodně napoví. Když se dozví, že ji Kundera v počátcích vztahu před cynickým přítelem nazval Hrabidlem (za svobodna Hrabánková), zůstane i pro něj Hrabidlem — stejně je po vzoru estébáků nazývá „elitáři“. Z Věry Kunderové vyrobí Novák dokonalého chudáka, který tvrdě uhnal i nebohého Kunderu. (K tomu poznámka: Kunderovy ženy jsou tak na ještě nižší hierarchické příčce než náš „stalinistický veršotepec“. Předně jsou ošklivé, protože na hezkou ženu by si Kundera netroufl — a jiná charakteristika je v Novákově světě irelevantní). Řeší se zdravotní potíže Věry Kunderové a pro dokreslení jejího charakteru poslouží i z odposlechů použité vulgární nadávky. Opravdu bylo pro Nováka tak těžké si představit člověka vydeptaného všemi těmi okolnostmi? Výslechy, špehováním, tlakem k emigraci? Zkrátka kde jsou jiní pracovití, tam Kundera „rozjel výdělečnou tvorbu na všech frontách“, kde jeden emigruje, tam jde u Kundery o „opatrnické vystěhovalectví“, je s podivem, jak směle amuzický Novák, který si jako autor vystačí se studenoválečnickým slovníkem, hodnotí Kunderovo dílo: Kundera studii „upletl“, má „ambice“, chce se „předvést“, „ukojit“… „navzdory všemu balastu“, „výron autorova narcismu“, „rámec stlučený z Hegela“, „výron francouzské stylistiky“… rádoby zvídavé otázky v závěrech kapitol pak nacházejí rychlé odpovědi. Obraz „Nováka na chodníku“ vrcholí v doslovu knihy, kdy Novák vyčíhal Kunderu na ulici nedaleko jeho pařížského bytu. Milovník mužných fyzických hrdinů opět „diagnostikuje“ tělesnou schránku, tentokrát bezmála devadesátiletého spisovatele, a s jakýmsi zadostiučiněním konstatuje, že dva jeho vrstevníci vypadají lépe. Příznačné rovněž je, že oslovit Kunderovy ze svého antikomunistického zákopu již nedokázal.

Dějiny jako antikomunistická chráněná dílna

Novákova kniha nejen není o Milanu Kunderovi — ale není ani o „českém životě a době“. Novák je důsledně ahistorický, a jestli je mu něco základním životním orientačním bodem, tak představa, že levicovost je charakterová vada, za žádných okolností není autentická, a už vůbec ne historicky podmíněná nebo dokonce oprávněná. A vezmeme-li v úvahu, že už Kunderův otec „nevěřil trhu“, když se domníval, že by učitelé hudby měli prokazovat dosažené vzdělání, ba dokonce se komunismem „nakazil“ přímo v Sovětském svazu, nemohl z toho Milan Kundera nikdy vyjít dobře. Jakkoli Kundera dvakrát přišel o členství ve straně, jakkoli se jako většina svých generačních souputníků potýkal s turbulencemi politiky podobně (srovnání s Havlem, jenž se jako třídní nepřítel už narodil, je tu, jak to říci — zavádějící?), Kundera je Novákovi „stalinistou“ od počátku do konce a stalinismus (v roce 1948 bylo Kunderovi devatenáct let) pomáhal se svým otcem, učitelem hudby, „nastolit“. Nenapadlo Nováka, že se mohl Kundera ve straně sám zklamat? Že se sám rychle dostal do soukolí existenčních hrozeb?

Příznačně je v knize pojednán i případ s Dvořáčkem (jehož mnohé pro Kunderu svědčící okolnosti fanatik faktů vynechává) — nebyl však Kunderův vrstevník Dvořáček stejně naivní a umanutý? Vždyť utekl až ve chvíli, kdy mu bylo znemožněno stát se pilotem (socialistickým) — a pro tento svůj sen riskoval všechno, dokonce i osud studentů, kteří bydleli na kolejích, kam skryl svůj kufr. I Kundera měl velké ambice, chtěl být spisovatelem, intelektuálem, svět mu byl spíše mocenským společensky proměnlivým labyrintem než jako Novákovi jasně nalajnovaným fotbalovým hřištěm.

Novákovy politologické vhledy pak mají charakter skutečně simplicitně lidové tvořivosti, jakkoli jsou mu „historická fakta neúprosná“: protistalinská levice nikdy neexistovala a po roce 1989 se stát vrátil z „nenormálního světa“ do „normálních souřadnic demokratické společnosti tím, že obnovil politický systém první republiky“. Novákovi jsou zcela utajeny modernistické paralely mezi levicovými a pravicovými totalitarismy a jejich postfázemi, prolínání paternalistických a liberálních řešení — napříč evropskými poválečnými dějinami i nástup neoliberalismu nebo globalizace. Novákův svět je prostinký, buď je normální, nebo komunistický. Tato neznalost se pak projevuje nejen v nemožnosti zasadit do těchto proměnlivých kontexů Kunderovo dílo, ale činí jej stylisticky a interpretačně omylným a plochým: jak je nebezpečné, když někdo takový hledá ve spisech Státní bezpečnosti.

Milan Kundera by si nepochybně zasloužil důkladnou monografii, samozřejmě že ne nutně oslavnou — byl v mnohém člověkem váhavým, až plachým, intelektuálem se smyslem pro ironii, mystifikaci, dvojznačnost, člověkem, který měl své slabosti: byl trochu frajírkem a na rozdíl od undergroundu ho přitahoval západní styl života (Novák mu postupně sečte snad všechny ty nehorázné honoráře) a také cynickým playboyem, ženství se dost možná i děsil, třebaže jej fascinovalo, v tomto naplňuje machismus své generace. Na druhou stranu představoval obdivuhodného profesionála, cílevědomého a nebývale houževnatého, pracovitého. Byl vždy nepochybně člověkem spíše levicovým, jakkoli té současné už asi nerozumí. Bohužel nebyl sportovec, dokonce ani nikoho nezastřelil, nebyl člověkem žádné opoziční „klukovské“ party českých intelektuálů, vždy spíše diskrétním solitérem se spikleneckými vztahy několika nejbližších přátel, přičemž s mnohými sehrával různé mystifikační hry. Postmodernista s afinitou k surrealismu, který sexualitu chápal v mocenském modu freudovské psychoanalýzy: budeme Kunderovi vyčítat neznalost feministické kritiky psychoanalýzy, s níž se generačně minul? Novák stěží — pro někoho, kdo podmiňuje tvorbu „hukotem“ a tím, že to musí autorovi „jít z břicha“, by to bylo příliš velké sousto.

Novák dělá to, co Kundera se svými postavami: manipuluje — akorát že Milan Kundera není literární postavou, ale živým člověkem. Novákovi posedlému fakty a smělým bojem proti komunistům třicet let po listopadu tento detail zřejmě unikl. Znepokojivou se celá věc stává v kontextu toho, že Novákův absurdní proces s Kunderou nejen vyšel ve spolupráci renomovaných nakladatelství, ale mnozí bojovníci za demokracii mu ještě tleskají. Čemu vlastně? Jeden má skoro strach si odpovědět.