Kronikář zaniklých časů

Když bylo Bradburymu devět let, spolužáci ho svými posměšky přiměli roztrhat sbírku kreslených seriálů s oblíbeným Buckem Rogersem. Tím mohl jeho sen o dobrodružstvích přesahujících šedivou realitu skončit, ale on si o měsíc později jednoduše řekl, že všichni jeho kamarádi jsou hloupí, a začal seriál sbírat znovu. A nejen ten, vedle kreslených seriálů četl i tehdy čile se rozvíjející fantastické příběhy a spolu s brakovou science fiction se mu do srdce zaryly také hrůzostrašné povídky Edgara Allana Poea a jeho pokračovatele H. P. Lovecrafta. Už ve dvanácti letech se po vzoru svých literárních ideálů snažil začít psát fantastické příběhy.

Ray Bradbury, foto: Lennox McLendon, AP

Ne že by mu v chlapeckých letech nezbýval čas na vlastní dobrodružství, přestože Waukegan, městečko na americkém Středozápadě, kde se 20. srpna 1920 narodil, patrně neskýtalo mnoho zábavy. Od toho tu ale byla Bradburyho bohatá fantazie, která dokázala opříst tajemnem například příjezd potulné poutě natolik, že z toho později už jako autor načerpal inspiraci pro nejedno své dílo.

Přesto by z něj možná nevyrostl spisovatel, nebýt toho, že se jeho rodina v roce 1934 odstěhovala do kalifornského Los Angeles. Na tamní střední škole se zapsal do tvůrčích kurzů poezie a psaní povídek, a i když na pokračování studií neměla rodina peníze a Bradbury se tehdy začal živit jako kamelot, vysokou školu kvůli vzdělání nepotřeboval. Stačila mu záliba v četbě a otevřená náruč knihoven, kde později na pronajatém psacím stroji napsal své nejslavnější románové dílo.

Nesmělé začátky

První povídky začal publikovat už v roce 1938, nejdříve v takzvaných fanzinech, fanouškovských amatérských tiskovinách vydávaných v malém nákladu (sám se tehdy o jeden podobný krátce pokoušel). Díky svému talentu záhy přešel na stránky tehdejších časopisů. Měl štěstí, fantastika na začátku čtyřicátých let minulého století prožívala zlaté časy spojené právě s rozkvětem časopisecké tvorby. Bradburyho tvorba publikovaná během čtyřicátých let na stránkách časopisu Weird Tales je památná, ostatně za zmínku stojí, že o dekádu dříve se tento časopis stal baštou takzvané weird fiction zejména díky dílům H. P. Lovecrafta, C. A. Smithe a R. E. Howarda (přestože ten proslul především jako autor povídek typu „meč a magie“, jež publikoval tamtéž).

Sám Bradbury přiznává, že weird fiction začal psát v podstatě náhodou, protože se mu tenkrát nedařilo prorazit psaním dle vlastního soudu mizerné science fiction. Do roku 1946, kdy s psaním tohoto typu příběhů ke svému ulehčení přestal, publikoval celou řadu více či méně hrůzostrašných příběhů, které jsou z dnešního pohledu důležitým příspěvkem k hororům z amerického maloměsta. A přitom si vystačil s běžnými věcmi a událostmi. V jeho podání nabyl zástup zvědavců, jenž se seběhne ke každé autonehodě, přímo mrazivě zlovolných proporcí. A ještě horší bylo novorozené dítě úkladně vraždící své rodiče… Povídky z autorovy první povídkové sbírky Temný karneval (1947) později inspirovaly Richarda Mathesona, Jacka Finneyho, Stephena Kinga, Neila Gaimana a mnohé další.

Strmý výstup na vrchol

V psaní působivých hororů opravdu vynikal, ale na vrchol ho vynesl volný cyklus science fiction povídek o lidstvu kolonizujícím sousední rudou planetu. Mars znal odmala jako místo dobrodružných eskapád Johna Cartera z románu Edgara Rice Burroughse, ale sám si ho v mysli představoval úplně jinak. Převzal sice utopickou vizi dávné civilizace, která vybudovala síť kanálů a další stavby, a i jeho Mars je vyschlou planetou jen vzpomínající na dávné vodní plochy, co se však změnilo, byli jeho obyvatelé a lidé jako nezvaní návštěvníci.

Povídková série vycházející časopisecky od roku 1945 dala vzniknout románu Marťanská kronika (1950, rozšířen 1953) a ukázala Mars jako domov upadající civilizace, která se z posledních sil brání průzkumným výpravám pozemšťanů, a i přes svou nadřazenost nakonec podléhá — dle vzoru jiného Bradburyho literárního vzoru, H. G. Wellse — banální lidské infekci. Pozemšťané tak zdědí Mars spolu s mrtvými městy, k nimž zprvu nemají žádnou úctu. Autor dokázal ve střetu civilizací promísit poetický smutek s ironickým nadhledem. Kritika lidského kolonialismu? Jistě, a nejenom to, ovšem především ryzí zpověď Bradburyho jako nadšeného čtenáře, jenž přetavil svou dětskou četbu v něco osobního, dosud nevídaného a vpravdě geniálního. 

Mimochodem, přestože se Marťanská kronika dočkala už šesti českých vydání, existuje i u nás dosud nevydaná The Martian Chronicles: The Complete Edition (2009), která na více než sedmi stech stranách shrnuje všechny autorovy kratší práce i scénáře s touto tematikou. Jde o knihu určenou především skalním autorovým příznivcům, její české vydání by ale jistě ocenili i mnozí další.

Život a tvorba v nerozlučném spojení

V roce 1947 se Bradbury oženil a se svou ženou Marguerite, která ho po celý svůj život podporovala, žil až do její smrti v roce 2003, tedy celých šestapadesát let pevného manželství. Měli spolu čtyři dcery a těšili se z množství vnoučat. Ačkoli byl rodinný život pro autora důležitý, nedokázal by si ho představit bez doslova každodenní možnosti psát. Psaní bylo pro něho lékem na všední starosti a strasti, jen jediný den bez možnosti tvořit ho činil nesvým. 

Knihy pro něho byly důležitou součástí života, tak jako v životech systémem stíhaných hrdinů jeho slavné antiutopie 451 stupňů Fahrenheita (1953), v níž zobrazil děsivou přetechnizovanou budoucnost všudypřítomného policejního dohledu, kde největším zločinem je právě četba knih svádějících k samostatnému myšlení. Vřele přijatý román je znám rovněž díky zdařilému filmovému zpracování v režii Françoise Truffauta z roku 1966 a dodnes je autorovým nejznámějším dílem (však je také dle autorova přání jako jediné jeho dílo zmíněno i na jeho náhrobku).

Truffautův film nebyl spisovatelovou první zkušeností se stříbrným plátnem, pomineme-li množství televizních zpracování mnoha jeho příběhů a scénářů vznikajících už od počátku padesátých let a také několik dalších snímků na motivy jeho díla, pak bezesporu nejdůležitějším spojením Bradburyho a filmu je scénář k nezapomenutelnému černobílému snímku Moby Dick (1956) v režii Johna Hustona. Snaha o co nejvěrnější přepis Melvillova románu si od autora vyžádala sedmiměsíční pobyt v deštivém a chudobném Irsku, odkud Bradbury posléze přímo utíkal domů přes sluncem zalitou Itálii. Přesto však na něj Irsko udělalo hluboký dojem (podobně jako tomu bylo u dřívějšího výletu do Mexika), což dalo vzniknout řadě méně či více autobiografických povídek, jimž vévodí román Zelené stíny, bílá velryba (1992).

Z filmu 451 stupňů Fahrenheita

Vzpomínky na dětství strávené v rodném městečku rovněž přetavil do románové podoby, nejprve tak vzniklo magickým realismem stáčené Pampeliškové víno (1957), jež čtenářům nabídlo kouzelné ohlédnutí za ztraceným dětstvím i časem. Volnou trilogii posléze doplnil ceněný román Tudy přijde něco zlého (1962) a po mnoha letech Bradburyho vůbec poslední románové dílo Sbohem léto (2006). Série dává možnost poznat spisovatele do nebývalé hloubky — v jeho nitru se po celý život ukrýval malý chlapec toužící po tajemných dobrodružstvích. 

Halloween (jednou se nechal slyšet, že by si tento den vybral jako den svých narozenin), letité tradice a zrod tohoto oblíbeného svátku představil v chlapeckém románu Halloweenský strom (1972), jehož příběh původně vznikl ve formě scénáře k posléze nerealizovanému animovanému filmu. Toho se však Bradbury nakonec dočkal až v roce 1992 a za svůj přepracovaný scénář k televizní adaptaci obdržel cenu Emmy. 

Pokud bychom snad měli doplnit zbývající autorovy romány (ostatně nenapsal jich několik desítek, jak se tu a tam můžete dočíst), zbývá doplnit „kalifornskou“ trilogii Smrt je vždycky osamělá (1985), Hřbitov šílenců (1990) a Zbavme se Constance (2002) a z kratších prací sestavený román Z prachu zrození (2001) s příběhy netradiční rodiny Elliotových, vymykající se běžným standardům. To se však oklikou vracíme k povídkám ze sbírky Temný karneval, v níž se čtenáři mohli s Bradburym vytvořenou rodinou setkat knižně vůbec poprvé.

Soumrak

Ačkoli byl Bradbury dlouho vnímán jako žijící legenda fantastického žánru, literární ocenění se jeho dílům vyhýbala. Své stěžejní práce publikoval v době, kdy se literárních cen mnoho neudílelo, a svou roli jistě sehrálo i to, že většinu jeho literární tvorby tvoří především povídky. Přesto však s přibývajícím věkem začal sbírat různá kariérní ocenění, počínaje ve fantastickém žánru ceněným titulem Velmistra žánru od společnosti amerických autorů fantastiky. Mimo žánr pak v roce 2003 obdržel čestný doktorát z Woodburyho univerzity a o rok později Národní medaili za umění z rukou prezidenta George W. Bushe a jeho ženy Laury. V tu dobu už byl v důsledku mozkové příhody z roku 1999 odkázán na invalidní vozík, i když ani ten mu nezabránil i nadále pokračovat ve spisovatelském řemesle (aktivním zůstal v tomto směru až do své smrti).

Ačkoli proslul jako spisovatel science fiction, on sám měl k technickému rozvoji značné výhrady. Internet neuznával, byl si vědom toho, že nabízí příliš mnoho rozptýlení, než aby dostatečně lákal k otevření dveří vedoucích mladé lidi k poznání. Bránil se i elektronickým vydáním svých knih a svolil k tomu až těsně před smrtí. Pokud byste však předpokládali, že se s moderní technikou nakonec smířil, pak vězte, že šlo o nátlak vydavatelů, kteří nechtěli znovu publikovat jeho nejvýznamnější román bez svolení k šíření elektronických kopií. 

Jako by se Bradburyho noční můra stávala skutečností, ovšem místo pálení knih čelil na sklonku svého bytí jinému nebezpečí. Jím tolik milované knihy se v budoucnu mohou stát pouhými artefakty a nahradí je neosobní technická zařízení. Bylo by však mylné domnívat se, že by autor cokoli namítal vůči tomu, že je označován za autora science fiction či fantastiky, ostatně ono nahlížení na fantastický žánr jako na únikový či triviální považoval za hloupost. Sám byl hrdý, že byl řazen do společnosti těch nejlepších autorů fantastického žánru.

Zemřel po dlouhé nemoci 5. června 2012 ve svém domě v kalifornském Los Angeles a jeho smrt zvěstovaly nejen všechny významné světové deníky, ale i vzácný přechod Venuše přes sluneční kotouč. Bylo to důstojné rozloučení s mužem, jenž dokázal povýšit žánr science fiction na roveň umělecké beletrie.