Lapači smrti

Lucie Faulerová: Smrtholka
Praha, Torst 2020

Lucie Faulerová přitáhla pozornost literární obce — o poznání více než běžných čtenářů — již svým debutem. Literárně poučená, někdy až příliš okatě na různé naratologické fígle upozorňující próza s názvem Lapači prachu (2017) zaujala kritiky nejen svým suverénním podáním, ale i skutečností, že autorka takříkajíc má co říct. Především ji zajímá životní pocit a vůbec způsob bytí poněkud atypických mladých žen — všelijak zvláštních, hledajících se a vymezujících vůči konvencím a (některým) svým blízkým, vstávajících a padajících, ale v jádru vlastně romantických a křehkých. Což samozřejmě v současné české literatuře (zejména psané ženami) není nikterak přehlížené téma. Hrdinka Lapačů — nepochybně v souladu s přáním autorky — vzbuzovala pohoršení i soucit, úsměv i lítost, ale nejpodstatnější je fakt, že přestože Faulerová kunderovsky nijak nezastírala její „stvořenost“, příběhovou plnokrevnost jí nikdo nemohl upřít.

Z obdobného těsta je i protagonistka Smrtholky. Marie, anebo Máry, chcete-li, Máry z Mršiny, aby to bylo stylovější. Rovněž nonkonformní, netuctová, podivná bytost, kterou už ovšem stěží kdo prohlásí za reprezentantku dnešních mladých žen, jak se to stalo její předchůdkyni. Má totiž snad ještě bizarnější koníček než kořistnice všelijakých upomínkových předmětů („lapačů prachu“) Anna: je fascinována dobrovolnými odchody ze světa, o kterých ví první a poslední. Smrt je koneckonců, jak název napovídá, její sudičkou. Empaticky se vciťuje do situací sebevrahů, ať už jde o dívku, která si v metru nikým nezpozorována lehla na koleje, či abstrahovaná statistická čísla; dokonce z řeky „zachraňuje“ vynesenou Moranu, aby později sama podnikla několik sebedestruktivních — ovšem stále ne fatálních — pokusů.

Faulerová, jak vidno, má blízko ke konceptuálnímu psaní, čímž ani v nejmenším není míněno psaní à la thèse. Potvrzuje to jak jazykovou a kompoziční bravurou s evidentním odporem ke stereotypu a frázi, tak i tím, že rozpracovávání otázky smrti a mnohého, co s ní souvisí, není pro ni v přítomné knize cílem samoúčelným a už vůbec ne jediným.

Lucie Faulerová, foto: Měsíc autorského čtení

Mariin příběh, přesněji řečeno příběh její nejužší rodiny, není vyprávěn lineárně; na ploše kratšího románu je spíše rozprostřen jako síť zachycující fragmenty tu z minulosti, tu spíše z přítomnosti, popřípadě z času odpoutaného vědomí hrdinky. Její přemýšlení, vzpomínky, postoje a touhy jsou koneckonců exponovány šířeji než mnohé razantní, ale často jen zmíněné zvnějšku patrné činy. Ona roztříštěnost, ovšem rámovaná a strukturovaná metaforickou cestou prožívanou v jakémsi vlakovém kupé, vlastně dobře vystihuje jistou přerývanost lidského vědomí, v němž se myšlenky objevují často bezděčně, různě přeskládávány nikoli jen podle vůle dotyčného, ale mnohem častěji vlivem vnitřních i vnějších impulzů. Dodejme také, že stejně jako u prvotiny se vyprávěním line tu více, tu méně vyvstávající ironická linka, přičemž ani ta se pro svou vrstevnatost nezdá být schválností (srov. glosy typu „Možná jsem sentimentální kráva, ale jestli tohle není láska, tak už teda nevím.“).

Těžko říct, zda Máryina posedlost smrtí je následkem, či spíše příčinou tragických událostí v její rodině s úmrtím (nemocné?) sestry Madly v čele — do té doby bezesporu nejbližšího Máryina parťáka. Ostatně — není právě všelijaké ohmatávání smrti a přibližování se k ní (když se od umírání a mrtvých „normálně“ raději odvracíme) také určitou posedlostí životem? Vždyť jeho smysl obě sestry po odchodu matky tak vehementně hledaly (a bohužel nenalézaly) ledaskde, třebas i na řadě obskurních ezo- a kvazináboženských sebepoznávacích seancích (mimochodem: atmosféru těchto akcí líčí autorka obzvlášť humorně). Hledání cestiček k těm, kdo se nabízejí (pan Ročestr), anebo ještě více k těm, kteří tu zbyli — k otci a bratrovi —, je zřejmě to, k čemu se upřít. Ovšem i zde je třeba leccos vyvzpomínat.

Mezní situace handicapované, tápající a pochybující, ale podle všeho nerezignující hrdinky je dalším rozšířením fikčních prostorů, do kterých se Faulerová ve svých Lapačích prachu tak odvážně pustila. Ukázala, že závažné, vpravdě existenciální otázky umí prošetřovat poutavě, bez přílišné tíže, ale i bagatelizace. Smrtholka není stagnace (jak naznačuje O. Horák v Orientaci Lidových novin, 13. 6. 2020), a už vůbec ne krokem zpět, nicméně jistě je namístě se ptát, zda bude i v třetí knize možné vstoupit do téže řeky…