Začínat rovnou trilogií. Debutant #2 o Karin Lednické

Život Karin Lednické je spjat s regionem, o kterém pojednává její prvotina. Narodila se roku 1969 v Havířově a nyní žije v Ostravě. Na vysněné studium knihovnictví a žurnalistiky musela v době normalizace zapomenout, a tak si po maturitě vyzkoušela řadu profesí v průmyslových podnicích na Ostravsku a Karvinsku. Začátkem 90. let se konečně dostala k vytoužené novinařině, v letech 1993—1994 pobývala v Londýně a po návratu z Anglie se krátce věnovala překládání beletrie.

Z nakladatelky spisovatelkou

V roce 1997 založila vlastní nakladatelství Domino, kde přes dvacet let vydávala především oddechovou literaturu pro muže i ženy a které nakonec v roce 2019 prodala společnosti Albatros Media. K tomuto rozhodnutí ji prý přivedla jednak sílící potřeba změny, jednak potřeba vydobýt si více času na psaní. Tomu se věnovala již delší dobu — nejprve psala pohádky pro své děti, a když odrostly, přesedlala na povídky. Nic z toho ovšem nepublikovala.

Se svými dětmi má autorka, která — jak řekla v jednom rozhovoru — „už mnoho let takzvaně nosí sukni i kalhoty“, velmi blízký vztah. Její šestnáctiletá dcera Zuzana se chce profesionálně věnovat basketbalu, osmnáctiletý syn David se chystá studovat geografii a se svou matkou sdílí cestovatelskou vášeň. Společně projeli většinu Evropy a objevovali i vzdálenější země. „Události z učebnic dějepisu nebo ze současného zpravodajství díky nim dostávají jiný rozměr a občas také obsah,“ říká o svých cestách Lednická.

Pocta rodnému kraji

Spisovatelské ambice Karin Lednické se naštěstí neukázaly být pouhou chimérou a román Šikmý kostel se těší neutuchajícímu zájmu čtenářů i médií, na čemž má jistě svůj podíl i autorčina dlouholetá praxe a četné kontakty v knižní branži. Román si sama vydala v novém nakladatelství Bílá vrána, o kterém mi prozradila, že „je výsledkem dohody s Albatrosem, je to vlastně výjimka z konkurenční doložky, která mi umožňuje vydávat vlastní tvorbu“.

Karin Lednická se vždy velmi intenzivně zajímala o to, jak velké dějiny nebo významné regionální události ovlivnily osudy obyčejných lidí: „Pro mě je mnohem zajímavější zaobírat se kupříkladu tím, jaký dopad měla drastická opatření rakousko-uherských úřadů na život obyvatelstva za velké války, než opatřeními samotnými.“ Platí to i pro Šikmý kostel, nesoucí podtitul Románová kronika ztraceného města a přinášející „příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě — také kvůli těžbě uhlí“, jak se dočteme v anotaci.

K námětu pro svůj knižní debut přitom autorka přišla v podstatě náhodou, když „při sběru materiálu na zcela jinou práci vyposlechla příběh, ze kterého mi spadla brada. A pak jsem zjistila, že takových příběhů ten kraj skrývá bezpočet a že nebyly nikdy literárně zpracovány. Tak jsem se do toho pustila já… Tehdy jsem samozřejmě vůbec netušila, do jaké šířky se můj počáteční záměr rozroste“.

Zmíněnou osadou byla slezská Karwina (v románu jako Karwiná), která dnes nese název Karviná-Doly (zatímco současná Karviná je bývalý Fryštát), a zbyl z ní opravdu jen opuštěný kostel svatého Petra z Alkantary. V prvním části chystané trilogie sleduje autorka její osud od roku 1894, kdy do životů zdejších obyvatel tragicky zasáhlo velké důlní neštěstí, do roku 1921, ve zbývajících dílech (na druhém už pracuje) by ovšem chtěla svou kroniku dovést až do konce 60. let 20. století, kdy bylo kdysi prosperující město obětováno těžbě. Jejím hlavním cílem je představit rázovitost ostravsko-karvinského regionu, odkrýt její kořeny a snad i trochu poopravit pokřivený mediální obraz, který podle ní tento kraj provází.

Kvalitní literární mainstream

Román Šikmý kostel stojí na rozdíl od titulní stavby na pevných základech, které tvoří autorčin vypravěčský talent a poctivé rešerše, jež kromě stovek hodin strávených studiem pramenů či rozhovory s pamětníky zahrnovaly i práci v terénu. „Jsem totiž typ autora, kterému nestačí odvodit ze starých map, kolik kilometrů bylo z bodu A do bodu B, chci si to sama projít. A při tom chození mám představivost zapnutou na maximum,“ popisuje svou tvůrčí metodu Lednická. I proto dokáže výsledný text čtenáře rychle pohltit a kromě samotného příběhu — respektive hned několika příběhů spjatých rodinnými pouty — nabízí zasvěceného průvodce svérázným krajem, v jehož překotném vývoji se odrážejí celé bouřlivé dějiny první poloviny 20. století.

Karin Lednická je na nejlepší cestě k tomu, stát se další z řady úspěšných tuzemských spisovatelek, jejichž díla oslovují čtenářské masy a přitom jsou brána na milost i literárními kritiky.

Nebude zřejmě náhoda, že kmotrou Šikmého kostela se stala Alena Mornštajnová. O tom, že Lednická patrně nezůstane autorkou jednoho románu, respektive románové trilogie, pak svědčí její přiznání, že kromě druhého dílu Románové kroniky ztraceného města má již rozpracovanou i divadelní hru.