Něžný prasák se dokázal radovat z maličkostí

Ve dvou letech se s rodiči přestěhoval do kalifornského Los Angeles. V dětství byl bit jak žito, rodiče nenáviděl. Trpěl vředovitým akné, které zanechalo jeho tvář zjizvenou. Na losangeleské City College studoval dva roky literaturu a divadlo. Krátkou dobu rebeloval podporou Hitlera. V roce 1941 se školou skončil po konfliktu s otcem, který mu vyhodil psací stroj i s povídkami z okna. Mladík se vydal do New Orleans, později do Atlanty, San Francisca a dalších měst. Vykonával nejrůznější práce a seznamoval se s životem na okraji. „Dělal jsem na jatkách, ve fabrice na psí suchary, u Di Pinna na Miami Beach, poslíčka v neworleanským Itemu, v krevní bance ve Frisku, vylepoval jsem plakáty, v newyorský podzemce 40 stop pod nebem opilej přeskakoval nádherný zlatý napájecí kolejnice, bavlna v Berdu, rajčata, expedient, řidič náklaďáku, běžnej koníčkář, zasedával barový stoličky skrz celej nudnej národ řízenej budíkem, živily mě dávačky kurvy, předák v americký tiskový agentuře v New Yorku, skladník u Sears-Roebuck, pumpař, pošťák. Všecko si to nepamatuju, je to dost otravný a obyčejný, víte, tohle všechno dělal každej chlap, kterej s váma stojí ve frontě na podporu,“ napsal v jednom dopise (přeložil Vít Penkala).

Charles Bukowski v roce 1980, foto: Bukowski.net

V letech 1944 a 1946 publikoval časopisecky první povídky. Při nahlédnutí zjistíme, že postrádají autorův pozdější tah na branku a ostrý břink. Svůj přímočarý styl rozvíjel v originálních vypravěčských básních, které dokázal chrlit jednu za druhou. O literární kariéru se více pokoušel až po pětatřicátém roce života. Roku 1955 málem zemřel na prasklý žaludeční vřed. Doktoři ho upozornili, že jestli nepřestane pít, přestane žít. „Třináct dní nato jsem řídil náklaďák, zvedal pětadvacetikilový balíky a pil laciný víno samá síra. Jim to totiž nedošlo: já chtěl umřít,“ napsal v jiném dopise.

Bukowski a ženy

Panictví ztratil ve čtyřiadvaceti letech s prodejnou ženou. V roce 1957 si vzal třiadvacetiletou Texasanku Barbaru Fryeovou. Pocházela z bohaté rodiny, která však manželství příliš finančně nepodporovala. Fryeová vydávala časopis Harlequin, do jehož redigování se Bukowski zapojil. V roce 1958 se rozvedli. Spisovatel epizodu využil ve svém díle. Po rozvodu mu Fryeová prý nechala auto a on se vrátil do mokré čtvrti. Ženami se nechával inspirovat i nadále. Další jeho dobře popsanou ženou byla třeba sochařka Linda Kingová. Rozcházeli se a zase scházeli a ona mu neustále vracela a zase brala bustu, kterou vysochala podle jeho směšně důstojné hlavy. Kromě žen pro něj byly ventilem od psaní (i když o nich taky psal) i dny strávené na dostizích. Sázel a někdy si i dobře vydělal.

Po sérii zaměstnání zakotvil jako pošťák. Musel platit alimenty na dceru Marinu Louise, která se narodila v roce 1964. Po jejím narození se Bukowski pokoušel spolu s její matkou FrancEyE o rodinný život. Po jeho ztroskotání udržoval s dcerou láskyplný vztah. Jak nesmírně náročná práce pošťáka byla, popsal ve svém prvním románu Poštovní úřad (1971). Napsal ho za devatenáct přiopilých nocí po tom, co se roznášení po dvanácti letech vzdal. Umožnil mu to nakladatel John Martin, majitel nakladatelství Black Sparrow Press, který mu nabídl pravidelnou měsíční gáži. Nebylo to tak snadné rozhodnutí, jak se může zpětně zdát. Za dvanáct let už měl Bukowski nastřádané zaměstnanecké výhody, o které takto přišel. Ale řekl si dost. Záda už měl z každoranního třídění dopisů dočista zhuntovaná. Martinovu nakladatelství zůstal věrný až do konce života.

Gáže nebyla vysoká, musel si přivydělávat autorskými čteními. Nejdřív jen v Los Angeles, později jej začali zvát do všech koutů USA i do Kanady. Jeho čtení byla zároveň show. Laškoval s publikem, vtipkoval, popíjel, pokuřoval. Když se pustil svým znělým hlasem, silným, a přesto plným bolesti, do čtení, zavládla náhle vážná atmosféra. Přerušil ji až výbuch smíchu. Bukowski jako mnoho jiných tragických básníků nešetřil humorem.

Jakmile pro něj čtení přestala být nutná z finančního hlediska, pustil je k vodě. S nimi i příležitost poznávat mnoho žen, jak se můžeme dočíst z jeho románu Ženy (1978). S rostoucí popularitou o ně ale ani tak neměl nouzi. S fanynkami se rád setkával.

Bukowski a beatnici

Než se proslavil, stal se ve svém majstrštyku, sexuálních scénách, zběhlým díky psaní povídek pro pornočasopisy. Podle svých slov je psal jako normální povídky, jen se každých pár odstavců zastavil a vsunul tam nějakou tu explicitnost. Každý týden psal také rubriku „Notes Of A Dirty Old Man“ (Zápisky starého prasáka) pro losangeleský undergroundový plátek Open City. Přes vysokou periodicitu to nikdy nebyla nuda a právě tady si udělal jméno. Seznámil se při té příležitosti také s některými beatniky, ale nikdy s nimi netrávil čas.

Nesnášel je, ale co se škádlívá, to se rádo mívá. Ginsbergův styl měl rád, na jeho angažovanost a exhibici pohlížel s despektem. Nejraději měl Corsa, který se podle něj aspoň nebál smrti. O Kerouacovi se nezmiňoval, i když mu svým outsiderstvím a alkoholismem mohl být teoreticky nejblíž (ne už tolik bigotním katolicismem a blízkým vztahem s matkou). Bukowského styl byl určitým kompromisem mezi Ginsbergem a Kerouacem. Ginsberg odkoukal od Kerouaca jeho spontánní bopovou prozódii, ale používal ji jen v mezích kratšího formátu básní. Bukowski psal spontánně a psal prózu, ale držel se kmene, nepsal rozvětveně jako Kerouac.

Charles Bukowski neposlouchal jazz jako Jack ani rock jako hippies šedesátých let, kteří byli považováni za příští evoluční stadium beatniků. Poslouchal vážnou hudbu, symfonie. Srovnat s Kerouacem ho můžeme v povídce zachycující setkání s Nealem Cassadym, jehož v ní Bukowski adoruje neméně než otec beatniků.

V čem Bukowski nad Kerouacem určitě vítězil, byla svobodnost projevu. Zatímco Jack Kerouac při nekonečném redigování svého stěžejního díla Na cestě nakonec svolil k autocenzuře, Bukowski se do světel reflektorů vydal takový, jaký byl. Popisoval znásilnění, brutální vraždy i pedofilii, jako by u nich vážně byl. Na druhou stranu Bukowski neměl rád pornofilmy, byly to pro něj jen hordy masa v pohybu. Když v jedné nizozemské knihovně vyřadili jednu jeho knihu pro diskriminaci menšin, napsal jim v dopise: „Já se bojím jen diskriminace humoru a pravdy. Pokud píšu o černých, homosexuálech a ženách, je to proto, že takoví byli ti, které jsem poznal. Je hodně druhů ,zlého‘ — zlí psi, zlá cenzura, jsou dokonce i zlí bílí muži. Jenomže když píšete o ,zlých‘ běloších, nestěžují si na to. A musím říkat, že jsou i ,dobří‘ černoši a ,dobří‘ homosexuálové a ,dobré‘ ženy?“

Bukowski bloger?

Dopisů psal přehršle a lze si představit, že dnes by byl hodně aktivní na internetu, pokud by ho tedy nepovažoval za porno komunikace. V osmdesátých letech přešel z psacího stroje na počítač a nový pracovní nástroj si nemohl vynachválit. Neprávem opomíjená kniha Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení (1997) sdružuje krátké kapitoly opatřené datem a přesnou minutou vzniku (1991—1993). Nejen tím, ale i povšechným obsahem se podobá dnešním blogům.

Od začátku do konce obesílal nejrůznější literární časopisy, kterých byla v Americe spousta. Dopisoval si s redaktory, nakladateli i spisovateli a teoretizoval s nimi o literatuře. V nakladatelství Argo vyšel v roce 2018 výběr z jeho korespondence O psaní. Zjišťujeme, že literární časopisy obesílal i v dobách své pozdější slávy.

Charles Bukowski pije pivo, foto: Bukowski.net

Jeden plátek se uvolil otisknout Bukowského text až na sklonku jeho života a on se z toho radoval jako malé dítě. K tomu, aby zůstal při zemi, mu pomáhala Linda Lee Beighleová, jeho druhá žena. Zamilovala se do něj skrz četbu jeho knih. Bukowski se do ní hned po setkání zamiloval taky. Sexuální scéna, kterou popisuje z první noci s ní, je pro skalní fanoušky zklamáním. Příliš něžná.

Místo dětí měli kočky. Po jejich domě v San Pedru poblíž Los Angeles se potulovala spousta adoptovaných vyděděnců, kteří si našli cestu také do Bukowského literatury. Stejně jako spousta chovatelů se nechával unášet pohledem na spokojeně vyvalenou spící kočku. Soucítil ale i s ptáčky. S jejich krutým osudem v kočičím chřtánu se občas ztotožňoval.

Bukowski a konec

V roce 1987 mu další popularitu přinesl film Barfly (Štamgast), ke kterému napsal scénář. Z výsledku jako většina reálných postav nebyl nadšený. Pochválil výborný výkon Mickeyho Rourka, jen to zkrátka nebyl on — stejný problém, jaký se nedávno řešil u filmu na motivy života Václava Havla. Charles Bukowski původně chtěl, aby ho hrál jeho kamarád Sean Penn, který byl ochoten hrát i zadarmo, ale nakonec z toho sešlo.

S Lindou Lee cestovali po Evropě, navštívili Charlesova strýčka v Andernachu. Jeho čtení v Hamburku bylo vyprodané a připomínalo rockový koncert. V posledních letech života přestal kvůli zdraví pít i kouřit. I díky Lindě Lee se mu podařilo přehodit výhybku na meditaci a dopřát si hezkých posledních pár let.

Zemřel v San Pedru na leukemii v roce 1994. V USA je populární, kultovní status má však především v Evropě: v rodném Německu, ve Francii a samozřejmě v tuzemsku. Poslední román, který vyšel v roce 1994 (česky 1997) krátce po jeho smrti ve věku třiasedmdesáti let, se jmenuje Pulp (Škvár). V této detektivce dovedl k dokonalosti svůj úsporný, sevřený styl — neříkat víc, než je třeba.

Milovník čínského mystika Li Poa byl pod vším tím sexem, chlastem a sprosťárnami vlastně mudrc. Svědčí o tom jeho pracovitost a nesčetné citáty, které se i dnes hojně objevují na sociálních sítích. Sdílejí je lidé, kteří jejich autora třeba ani neznají. Kromě násilí je v jeho díle spousta soucitu, je jeho nedílnou součástí.

Nedávno jsem četl poslední knihu Egona Bondyho (poslední čitelnou) Dlouhé ucho z roku 1997 (vyšla v roce 2020 v nakladatelství Akropolis). Je o taoismu a píše se v ní o neusilování a o konání nekonáním. Vytanulo mi Bukowského motto, které najdete i na jeho náhrobku: „Nesnaž se.“