Starými zahradami

Jen si vzpomeňme, v kolika dílech se objevují nikoli jen jako kulisa, ale jako aktivní účastníci děje. Jsou zahrady-pamětnice, zahrady-vypravěčky, zahrady-strážkyně tajemství, zahrady, jimiž se vstupuje do jiného světa, ve kterých se nacházejí otázky na dávné odpovědi, kde se skrývají podivné labyrinty, smrt i vykoupení. Jistě existuje úžasná odborná literatura, která celý tento zahradně-filozofický diskurz ozřejmuje, já se chci však nyní pokusit přiblížit se k zahradám právě z pozic dětství, tedy jaksi intuitivně a emočně.

Svou tajemnou zahradu měl v dětství i Pablo Neruda a věnuje jí ve svých Pamětech krásné řádky: „U domu bylo něco, co mi připadalo jako neudržovaná zahrada s besídkou uprostřed, s besídkou z bílého dřeva porostlou svlačcem a zle zřízenou deštěm. Kromě mé nic neznamenající osoby nikdy nikdo nevstoupil do potemnělé samoty, kde rostly břečťan, zimolez a moje poezie. Po pravdě řečeno v té zahradě byla ještě jedna fascinující věc: byl to obrovský člun, sirotek po ztroskotání, který tam v zahradě ležel bez příboje a bouří, ukrytý mezi vlčími máky. Podivné na té zahradě bylo, že tam díky promyšlené nebo náhodné neudržovanosti nerostlo nic jiného než vlčí máky. Měly květy veliké a bílé jako holubice, šarlatové jako krůpěje krve, modrofialové a černé jako zapomenuté vdovy. Nikdy předtím ani později jsem neviděl tolik vlčích máků…“ Jaký účinek musel podobný prostor na básníka mít, když ho citovanými slovy popisuje po tolika desítkách let!

Obdivuji své přátele, narozené o padesát, šedesát let dříve než já, s jakou noblesou a pozitivním přístupem dokážou často vnímat a tolerovat proměny měst, v nichž vyrůstali. Mrzí mě jedna věc, a to, že tajemné prostory ve městech v poslední době ubývají, tedy ne ty předem určené a onálepkované jako tajemné, ale ty, které si vyhledáte sami a které vás nějakým hlubokým způsobem fascinují. Všechno dnes musí být přístupné, otevřené a učesané, snad z hlediska bezpečnosti a pořádku? Ale bude se dětská fantazie na uniformovaných hřištích pod dohledem kamer rozvíjet stejným způsobem jako v magických a dospělým neznámých zákoutích našeho dětství?

„Moje“ zahrada nebyla tak krásná jako ta Nerudova, nicméně na ni vzpomínám s podobnou láskou. Bylo nám sedm osm let a s oblibou jsme si hrávali v okolí pivovaru, v jehož dosahu bydlelo mnoho mých kamarádů. (Kamarádek s námi chodilo poskrovnu, protože naše spolužačky neměly nikdy nic lepšího na práci, než usednout někde na obrubníku nebo skruži a zabrat se do naprosto nepochopitelných her, spočívajících v tom, že odříkávaly třistakrát dokola stejnou nesmyslnou básničku a navzájem se přitom plácaly do dlaní. To nebylo nic pro mě, odkojenou dobrodružnými knihami a cestopisy, a tak jsem obvykle iniciovala výpravy na neznámá místa a podobně.) Tedy pokud jsme zrovna nesbírali zajímavé a po dvorech se povalující předměty pivovarského provozu nebo nepokřikovali zpoza zídky na kolemjdoucí „Dubišvajn!“ (protože náš spolužák Lukáš chodil na němčinu a řekl nám, co to znamená).

Téměř naproti pivovaru v Čechově ulici byla úžasná stará zahrada. Vlézt se do ní dalo na několika místech mezerami v deskovém plotě. Byla tak neprostupná a nepřehledná, že trvalo několik týdnů, než jsme vytvořili odpovídající mapu. Rostly v ní prastaré šeříky a křoviny všeho druhu, jimiž jsme se museli udatně prosekávat. Kopřivy nás přerůstaly o půl výšky. V jednom rohu odpočívalo cosi, co fascinovalo nás všechny: parní stroj z časů monarchie, zapomenutý a okázale obrostlý břečťanem. Snad sloužil před spoustou let v pivovaru, snad ve mlýně, jehož zchátralá budova byla na dohled.

Ano, tahle zahrada, jen dvě ulice od náměstí, byla naším pralesem a ostrovem, skýtajícím nepřebernou zábavu, inspiraci a také jistý stupeň nebezpečí. Uběhlo patnáct let či o něco více a já zas jednou přijela na víkend z Olomouce. Místo zahrady na mě najednou zírala otevřená planina, osazená čerstvou trávou, s novými betonovými obrubníky. Po zimě tam vyrostlo dětské hřiště vybudované díky grantu EU, což hlásají tři cedule u vstupu. Vše je dokonale přehledné, čisté a monitorované. Dětem za plotem se předkládá, jak a s čím si mají hrát. Rodiče mají klid a dobrý pocit a můžou hledět do displejů. A parní stroj prý skončil v muzeu.

Přeji všem dětem tajemné zahrady, i když jsou nebezpečné a nepřehledné. Nebo vlastně právě proto. A všem rodičům odvahu nezapomenout na nebezpečí vlastního dětství. A vy, máte-li také svou dávnou tajemnou zahradu, zkuste se do ní třeba teď v létě podívat, pokud ještě existuje. Za ty pocity to stojí.

Autorka je básnířka a literární historička.