Tři otázky pro… Jonáše Zbořila

Ve sbírce Nová divočina se mě dotkl motiv spánku a uspávání. Jak rád usínáš?

Myslím, že k dobrému usínání potřebuju dostatečně zpomalit, jinak hrozí, že přejedu přistávací dráhu… Když mám moc velkou rychlost, v posteli ještě řeším, co všechno je třeba další den udělat, co se nestihlo a tak. Usínám ale vždycky skoro hned, takže stejně odpadnu v polovině toho seznamu úkolů na další den. Jednu dobu jsem si zapisoval poslední věty před spaním, většinou je řekla moje žena: „Já ležím tady, mám už tak danou nohu.“ „Zítra to bude lepší, uvidíš.“ „A jak slaňovala, to bylo nejlepší.“ Začal jsem si dost užívat takové ty poslední záchvěvy vědomí, jak se ti to najednou všechno rozpije, ještě to zdánlivě dává smysl, ale už se to rozpadá, vbíhají ti do myšlenek malé nesmysly. Po těchhle posledních vyřčených, zašeptaných větách už přichází něco hrozně tajného. Já mám štěstí, že to bývají konejšivé věci. Usínám jako šťastný člověk. Fakt skoro vždycky.

Stále více se mluví o environmentálním žalu, který ty sám prý nepociťuješ. Napadají tě nějaké další nové „civilizační pocity“, o nichž by se dalo mluvit?

Já environmentální žal nepociťuju teď. Je to ale jenom období. Myslím, že se zase vrátí. Strach a smutek vystřídala nějaká letargie, asi se prostě jenom schovaly někam do podvědomí. A asi jsem ten žal cítil, když jsem před dvěma třemi lety psal básně do Nové divočiny. To bylo ale ještě v době, kdy jsem nic jako termín „environmentální žal“ neznal. 

Každopádně v tom nemám moc jasno. S těmi civilizačními pocity je to každopádně hrozně ošemetné. Podle mě se pocity trochu přeceňují. A zároveň naopak nedoceňují. Strašně často se mi stává, že si myslím, že se nějak cítím — ale pak zjistím, že jsem se cítil úplně jinak. Vztek se schovává za únavu, nadšení překrývá radost a tak podobně. Na terapii ti každý řekne, že nejsi dost v kontaktu se svými emocemi. Kdyby si lidstvo sedlo na sofa, to by bylo asi hrozné objevování skrývaných emocí. Skrývaných před sebou samým. Vždycky jsem měl pocit, že emoce ukrýváš před druhými, ale ne, nejvíc ze všeho ukrýváš emoce sám před sebou. Kliničtí psychologové prý čtou rádi romány Kazua Ishigura, experta na sebeklam. Sebeklam totiž studovat nejde, že jo, nepřijde za tebou pacient, který by ti řekl: „Dobrý den, já sám sobě lžu.“ Skryté emoce jsou fakt skryté. Nevíš o nich, dokud se neprojeví. 

Nevím, jaké civilizační pocity teď ve světě vedou — od mého dospívání se čím dál častěji mluví o nejistotě, až úzkosti. Jako někdo, kdo se trochu pohybuje v médiích, mám ale pocit, že je to trochu nadužívaná obezlička. Řekl bych, že je důležité mít se na pozoru, víc se studovat. Psát si do deníčku svoje příznaky. Poslouchat se a čekat. 

Je někde hranice mezi novou a starou divočinou?

Já vlastně vůbec nevím, co by měla být stará divočina, tak daleko jsem se nikdy nedostal. Tou starou se asi myslí příroda nevytržená z kořenů, takže třeba Šumava? Každopádně nejlepší způsob, jak cestovat po hranici, jsou cyklostezky. Ty fakt dobře bloudí mezi civilizací a novou divočinou, chvíli tě vedou po ulici, pak zničehonic zahnou a vedou po bývalé kolejové trati, takže najednou jedeš kolem starých továrních areálů, kde bují břízy, náletové dřeviny, pneumatiky se tam objímají s křákama. Když máš dobrou cyklostezku, nakonec dojedeš až někam do pralesa. Já bych ale klidně zůstal někde u těch továren. Staré divočině nerozumím, já byl dítě ze dvorku na Václaváku. Tam bylo v devadesátkách ticho jako na venkově.