Tři otázky pro… Petra Kukala

Loni se dočkal druhého vydání váš Deník muže ve středních letech. Změnila se jen obálka, nebo doznal nějakých úprav i samotný text (popřípadě měl byste rád možnost tam něco přepsat)?

Změnila se jen obálka, aspoň doufám. Že to vyšlo podruhé, jsem zjistil až při náhodné návštěvě Levných knih. Nikdo o tom se mnou neztratil slovo. Ale předpokládám, že takovou možnost jsem podepsal ve smlouvě. Nerozumím těm papírům a nikdy je nečtu. Z čehož by si rozhodně nikdo neměl brát příklad.

A jestli bych tam něco rád přepsal? Asi ne, Deník je i svědectvím o mé tehdejší naivitě. Ale pokud by to šlo, dal bych to jinému korektorovi — množství chyb, které tam jsou, je závratné.

Vaším druhým domovem je Twitter, kde čas od času publikujete i vlastní básně. Svědčí podle vás tahle sociální síť poezii?

Stejně jako jakákoli jiná. Největší její devízou je těch 280 znaků. Vedou k tomu, že pokud tu chcete publikovat poezii, nesmí být mnohomluvná. Upovídaná. Musí se esencializovat. A to každé poezii vždycky prospívá.

Podle všeho patříte mezi ctitele Vítězslava Nezvala, k jehož nedávnému 120. výročí narození Národní knihovna, kde nyní působíte, založila vlastní webové stránky. Co vás na jeho díle přitahuje a jak moc mu „zazlíváte“ — to je dnes opět hojně skloňované téma — poslední životní i tvůrčí etapu ve službách komunistického režimu?

Nejvíc mě na něm přitahuje všechno. Jeho dílo je geniální, protože ON byl geniální. Ale na jasnou otázku jasnou odpověď — tedy dokonalé ovládnutí rýmu a především mimořádná schopnost jasnozřivé metonymie. On prostě vidí souvislosti, které vám neukáže nikdo jiný.

Poslední tvůrčí etapu mu nezazlívám vůbec. To má dva důvody. První je, že zdaleka není tak plochá a schematická, jak se myslí; ale to by vyžadovalo výklad na 300 stran. Druhý důvod je banálně jednoduchý: když někoho milujete, v pravém významu toho slova, pro žádné zazlívaní už v té lásce nenajdete prostor. Je snad možné diskutovat na odborném fóru o tom, co dal Nezval české literatuře. Ale jen já vím, co dal mně.

Narozen 1970 v Poděbradech. Absolvent Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Pracoval jako učitel na základních a středních školách, jako šéfredaktor časopisu Moderní vyučování a šéfredaktor nakladatelství Alter. Dále působil v tiskovém oddělení ministerstva kultury (správce twitterového účtu) a jako mluvčí Filozofické fakulty UK. Aktuálně správce sociálních sítí a specialista komunikace v Národní knihovně ČR. Vydal na dvacet knih: poezie (Předposlední vlak, 2017), prózy (Deník muže ve středních letech, 2013), pro děti a mládež (Písmenková polívka, 2020) a učebnic (Slabikář, 2018). V roce 2018 mu byla udělena pamětní medaile města Poděbrad.