Tři otázky pro… Jiřího Sádla

Kde jste šťastný?

Všude a nikde. Snad. Asi se na to štěstí ani nesmí moc myslet. Opakem štěstí je neštěstí, ano? Já to nevím, tak se ptám, určitě mi to nepřijde samozřejmé. Základní hygiena je všude, kde to trochu jde, nebýt nešťasten — aspoň občas, trochu a nějakým způsobem nebýt nešťasten. Ale to je jenom ta hygiena, ne štěstí samo.

Ve spojitosti se suchem se v Česku čím dál víc mluví o krajině. Odkud se dnes berou představy, co to je krajina, odkud se bere definice toho slova?

No o krajině se mluví v takovém smyslu od osmdesátých let. Dnes se ve spojitosti s krajinou v Česku čím dál víc mluví o suchu, takhle to je. Ale k věci. Krajina, zdá se, nepatří do přirozené zkušenosti, je to novodobý konstrukt. Dřív tam bylo jen nějaké okolí, cesta, území, hranice a tak. Z toho se krajina postupně abstrahuje. Intuitivně, bez odborných definic, z toho pak leze hlavně území větší než katastr a na něm příroda i s lidmi. Koukám na to do Českého lidu ze začátku 20. století, tam to takhle užívají. Pohoda. Až do chvíle, kdy se do toho pojetí opřou všelijaké ty ekosystémové služby, komunální ekologie a environmentální problémy. Jako bychom řekli: „V souvislosti s covidem se čím dál víc mluví o tzv. lidech, definovaných jako zásadní epidemiologický problém.“

Dočetl jsem se nedávno, že se lišky čím dál víc stěhují do měst — a s tím se i začínají fyziologicky proměňovat. Jinde zase, že evropské metropole — třeba Barcelona — mají problém s divokými prasaty. Jaký je vztah města a zvířete?

Celkem jednoduchý — jsou zbloudilci, pak návštěvníci, pak stálí obyvatelé, z nichž někteří jsou často krotcí, například lidé a psi. No a město se mění, tím i fauna. Pamatuju v Praze ještě chocholouše, dokud byly na ulici koňské koblihy. Pak bělořity, dokud se stavěla sídliště a byly holé pláně. Pak hřivnáči a straky vynalezli, že park je něco jako les, a zabydleli se. Končí to městskou liškou, už libovonnou (deodoranty a pravidelné mytí a fénování) a trochu přitloustlou (chodí sice do fitka, ale to víte, těm skvělým cukrárničkám hipster neodolá). To je ta fyziologická proměna, a psychologická.

Narozen 1958 v Praze. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, působí v Botanickém ústavu Akademie věd ČR. Píše odborné texty (například Vegetace křovin třídy Rhamno-Prunetea v České republice, 1991; Sanace a rekultivace po lomové a důlní těžbě, 2002) i esejizovanou beletrii (Prázdná země, 2007; Praha a Brno, 2015; Mlsné čenichání jihovýchodním směrem, 2015). Zajímá ho krajina, stejně jako národní kuchyně. Je kulturní antropolog, který dle vlastních slov provádí „cosi mezi archeologií, geobotanikou a vybíráním popelnic“.