Tři otázky pro… Karin Lednickou

Ve vašem životopise nalezneme stručnou poznámku, že jste „dvacet roků vydávala knihy“. Co vám tahle zkušenost dala, s jakými pocity jste své nakladatelství Domino v roce 2019 prodávala společnosti Albatros Media a jaké plány máte s novým nakladatelstvím Bílá vrána, kde vyšel váš debut?

Dvacetiletá nakladatelská praxe mě naučila vydávat knihy. Orientovat se v českém knižním prostředí. Umožnila mi poznat bezpočet zajímavých lidí. K rozhodnutí prodat Domino mě přivedla jednak sílící potřeba změny, jednak potřeba vytvořit si dostatek času na psaní. Po podpisu smlouvy jsem tedy cítila hlavně úlevu a radost z otevřené plochy, která se přede mnou rozprostřela. Bílá vrána je výsledkem dohody s Albatrosem, je to vlastně výjimka z konkurenční doložky, která mi umožňuje vydávat vlastní tvorbu.

Šikmý kostel je prvním dílem plánované trilogie — svou „románovou kroniku ztraceného města“, kterým je dnes již neexistující Karwiná, chcete vést od roku 1894 až do konce 60. let 20. století. Co vás k tomu vedlo a jak vaše psaní ovlivnil nemalý ohlas úvodní části?

Prvotní inspirace byla z kategorie „tady a teď“: přišla poté, co jsem si při sběru materiálu na zcela jinou práci vyposlechla příběh, ze kterého mi spadla brada. A pak jsem zjistila, že takových příběhů ten kraj skrývá bezpočet a že nebyly nikdy literárně zpracovány. Tak jsem se do toho pustila já… Tehdy jsem samozřejmě vůbec netušila, do jaké šířky se můj počáteční záměr rozroste. A ani ve snu mě nenapadlo, že se Šikmý kostel setká s tak ohromným ohlasem čtenářů v celém Česku, že se pár měsíců po vydání dostane do seznamů doporučené maturitní četby a že položí základy mezinárodní diskusní platformy o česko-polských vztazích. Při psaní se tím ale nenechávám ovlivňovat. Když píšu, jsem se svými hrdiny a tam současné dění neprosakuje.

Dnešní Karviná je nyní v médiích hojně skloňována v souvislosti s koronavirovou epidemií. Jaký máte vztah ke svému rodnému kraji a co říkáte na jeho současný stav?

Svůj rodný kraj a zejména jeho lidi mám upřímně ráda. A tím spíš mě mrzí a štve, co se teď děje. Je to svého druhu variace na to, o čem píšu v knize, jakýsi leitmotiv tohoto regionu — už zase jsme příliš daleko od centra, takže se zdejší problémy nechávají vyhnít nebo se nad nimi bohorovně mává rukou. A když pak přerostou ve zcela očekávatelný průšvih, dočtete se v nejmenovaném celostátním deníku, že „kvůli Karviné mají Češi problémy při cestách k moři“. Takže můj shrnující komentář zní: ach jo, už zase. A ten povzdech se netýká jenom koronaviru, ale i dalších stoletých problémů, které uplynulé měsíce znovu vytáhly na povrch a nechaly je vyrůst.

Na svém webu píše: „Narodila jsem se [1969] v Karviné, vyrostla v Havířově a nyní žiji v Ostravě. […] Po maturitě jsem vykonávala celou škálu zajímavých profesí v průmyslových podnicích na Ostravsku a Karvinsku. […] Zkraje devadesátých let jsem se konečně dostala k vysněné profesi: začala jsem psát pro regionální periodika, dělala zprávařku v jednom z prvních soukromých rádií a věnovala se kulturní publicistice v regionálních médiích.“ Dále se věnovala překladu z angličtiny a provozovala nakladatelství Domino. Dnes je spisovatelkou. Její prvotina Šikmý kostel (2020) je úvodním dílem zamýšlené trilogie.